Černobílý svět, kde se zastavil čas

Mladá fotografka Eliška Blažková z Třebíče si dala opravdu neobvyklý cíl: nafotografovat život ultraortodoxních židovských komunit v Jeruzalémě. Nebylo to nic lehkého, na přípravě knihy Haredim pracovala osm let! V dvousetstránkové knize najdete záběry, které jste nejspíš nikdy v životě neviděli…

Ovlivnilo vaše rozhodnutí zdokumentovat život části současných Židů v Izraeli to, že sama pochází z jednoho z někdejších center židovského života na Moravě?

Určitě, když vyrůstáte několik ulic od židovského hřbitova a chodíte si jako dítě hrát do tehdy zanedbané židovské čtvrti, nějaké následky to asi zanechá. Vnímala jsem, že tam něco – nebo spíš někdo – chybí. A když fotografujete a malujete, židovská čtvrť vás začne lákat, je malebná. Ale romantické záběry domů a ulic mi brzy přestaly stačit. Potřebovala jsem lidi.

Proč jste si vybrala zrovna ultraortodoxní komunity, je mi celkem jasné – je to pozoruhodný výlet o několik století zpátky, kdy bylo ještě možné každého Žida poznat už na první pohled. Navíc si tato komunita uchovala zvyky a náboženské tradice zpravidla v té nejstarší podobě. Nebo jste měla jiný důvod?

Těch důvodů byla ve skutečnosti celá řada – jednou z motivací určitě byly židovské zvyky v jejich pojetí, které už moderní Izraelci třeba ani nedodržují, ale nezapírám, že prvořadá pro mě jako fotografku byla vizuální stránka. Pak se k tomu přidal ještě jeden důvod – a to, když mi moji izraelští kolegové tvrdili, že je naprosto nemožné, abych se do této uzavřené komunity jako žena, nežidovka a navíc fotografka, dostala. Chtěla jsem zjistit, kam až je možné zajít. Nakonec to skončilo tak, že jsem se dostala tak daleko, jak jen bylo možné.

Ortodoxní Židé chodí oblečeni do černé a bílé – podpořilo to vaše rozhodnutí zachytit jejich život pouze na černobílé snímky?

Když jsem před více než dvaceti lety začínala fotografovat, digitální fotoaparáty ještě nebyly běžně dostupné. Začínala jsem se starou analogovou zrcadlovkou a na černobílý film, což mělo vliv i na moji pozdější tvorbu. Dnes samozřejmě využívám možností moderních technologií, ale černobílá fotka mi je stále bližší. Barva je často příliš „ukecaná“. Černobílá fotografie v tomto projektu navíc umocňuje ten fascinující dojem jakéhosi bezčasí.

Jaký jste používala fotoaparát? To jste vše fotila přímo do černobílého režimu, nebo jste z barevných snímků udělala černobílé až dodatečně?

V lednu 2011 jsem odjela do Izraele studovat fotografii na uměleckou akademii Becalel, kde je stále k dispozici úžasná laboratoř a skvěle vybavená temná komora. To místo mne uchvátilo a dočasně jsem se tu vrátila ke klasické fotografii. První snímky z projektu tedy vznikaly na film. Později jsem si k ruce přece jenom vzala digitální zrcadlovku, což šetřilo finance i čas. No a v posledních třech letech jsem z důvodu větší pohotovosti používala kvalitní kompakt. Byl lehký a skladný, takže jsem jej mohla mít vždy u sebe, a také jsem byla díky němu méně nápadná, než když jsem po Mea Šearim chodila s fotobatohem, přes jedno rameno jsme měla zrcadlovku s velkým teleobjektivem, přes druhé další fotoaparát se širokáčem… Je tedy úplně jedno, čím fotografujete, důležitý je výsledek. Převod do černobílé dělám vždy až v počítači.

Aškenázští ultraortodoxní Židé, charedim, se v zásadě dělí na chasidim a mitnagdim. Dále se však rozdělují na spoustu skupin, hnutí či sekt. Do kolika různých ortodoxních komunit jste se dostala?

Já jsem v Izraeli studovala umění a fotografii, ne judaismus, takže zpočátku jsem vůbec nedokázala rozlišit jednotlivé sekty a sektičky, které v Mea Šearim působí, což s sebou neslo řadu problémů – nechápala jsem třeba, proč někteří charedim neuznávají stát Izrael a jiní ano. Ten průnik přicházel jen postupně, ale opravdu nevím a nedokážu vyjmenovat, v kolika různých synagogách, bejt midraších nebo rodinách patřících k té či oné sektě jsem byla – s jednou výjimkou, a to je rodina Krausova a jejich okruh, což jsou Neturej Karta – ve vztahu k Izraeli vlastně nejextrémnější antisionistická sekta. Ale i to jsem zjistila až později, když mě na to upozornili izraelští kolegové, kteří na fotkách poznali Jojliše Krause, jednoho z „nejprofláklejších“ členů Neturej Karta.

Rozeznáte dnes už bezpečně podle vzezření, do kterého náboženského směru ten který člověk patří? Liší se na první pohled třeba kipami, různými typy klobouků a kožených čepic, nosí kaftany…

Naučila jsem se samozřejmě rozlišovat mezi jednotlivými skupinami – mezi osadníky, ortodoxními, tradiční ortodoxií… Vím, co je kipa sruga a kipa šchora. Ale já jsem fotografka, nestuduji charedim z teologického nebo etnografického pohledu, takže abych věděla, která skupina nosí který klobouk nebo kaftan, to opravdu ne. Chabad nebo Toldos Aharon (zlaté kaftany) sice poznáte snadno, ale ostatní skupiny mi splývají. A to nemluvím o ženách – tam se jednotlivé komunity rozeznávají podstatně hůře.

Setkala jste se i s nějakou sefardskou komunitou?

Moderní Izraelci přijímají často zvyky ze severní Afriky nebo Blízkého východu, dvakrát jsem se tak účastnila Mimuny (oslavy konce Pesachu), ale cíleně jsem sefardské komunity nevyhledávala.

S fotografováním ultraortodoxních Židů bývají problémy – často si zakrývají obličej nebo dávají jiným způsobem na srozuměnou svůj nesouhlas. Jak jste si s tím poradila?

Oblékala jsem se přesně podle pokynů a naprosto je respektovala. I tak po mně dodnes pokřikují na ulici „šiksa“ a házejí po mně kameny. Ale musela jsem se přes to přenést, i když mě tohle chování lidsky velmi mrzelo. Dokumentární fotograf se s tím musí umět poprat – buď to vzdá, nebo to přijme jako daný fakt. Já je nepředělám, ani se o to nesnažím, takže jsem to i se všemi těmi problémy přijala.

Ještě větší potíže bývají při fotografování žen. Mohou to vzít jako nedovolené narušení jejich intimní sféry. Navíc se na veřejnosti objevují mnohem méně než jejich manželé a nechtějí hovořit s cizinci.

Dostat se mezi ženy samozřejmě nebylo jednoduché, ty na ulici nezdokumentujete. Trvalo několik let, než se mi podařilo dostat se do domácností, kuchyní, ženských galerií. Ale nakonec je to právě pohled ženy fotografky na ženy v ultraortodoxní komunitě, co činí tento soubor tak unikátní. V některých rodinách se paní musela dovolit manžela, do jiných mě přivedla Rachel Krausová, což komunikaci usnadnilo. Ale pokud jsem už byla v synagoze nebo u někoho doma s tím, že můžu fotit, tak už jsem se o dovolení neprosila.

Kontrolovali vás zpětně, jestli jste ženy nenafotila v nějaké nevhodné pozici? Mají-li například vlasy schované pod šátkem…

Vůbec ne, oni ty fotky ani vidět nechtějí. Takže i když bych některým z nich ráda věnovala svou knihu, oni si ji samozřejmě nevezmou.

Šel jsem jednou po čtvrti Mea Šearim, stoupali jsme do kopce – a najednou muž jdoucí proti nám hbitě přiskočil k mé partnerce a výrazným gestem jí poklepal na holou ruku. Měla totiž krátké rukávy. Vy máte ráda barevné oblečení, ale tady jste ho asi nepoužila.

Překvapuje mě, že se vaší partnerky vůbec dotkl – ode mě si drží vždy dostatečnou vzdálenost. Když jsem šla do Mea Šearim úplně poprvé, byla jsem sice zahalená, ale měla jsem kalhoty, což byl velký problém. Takže jsem si nakoupila jejich oblečení v jejich obchodech a snažila se splynout. Sice to úplně nepomohlo, stejně mě vždy identifikovali jako „šiksu“, ale při fotografování doma to některé věci ulehčilo.

Který ze svátků byl pro vás jako fotografku nejvíc fotogenický?

Většina fotografů fotí Purim, ale mě víc fascinoval Pesach – od vyklízení a pálení chamecu, přes výrobu macesů, sběru vody z pramene v horách u Jeruzaléma, až po to, jak to vypadá doma. A samozřejmě Sukot – celá čtvrť se změní, vizuálně je to nesmírně krásný svátek.

Středem života těchto komunit je rodina. Vy jste se dostala do několika rodin, soudě podle vašich snímků. Na jednom máte dokonce čerstvě narozené miminko. Poznala jste se s tou rodinou blíže?

Ten chlapeček byl z nějakého širšího okruhu jedné rodiny, kam jsem se pravidelně vracela fotografovat. Pozvali mě k ceremonii obřízky, brit mila. Ale že bychom se poznali blíže, to ne.

Ultraortodoxní rodiny jsou známé svým početným potomstvem. Setkala jste se s problémy při focení dětí? Měla jste možnost nafotit provoz v některé ješivě?

Snažila jsem se dostat do dívčího chederu, ale tam bych potřebovala souhlas rodičů. Bejt midraš jsem mohla fotit pouze z ženské části. Jinak to jsou právě děti, které dělají nejčastěji problémy při focení, protože je rodiče nabádají, aby fotografům práci všemožně znepříjemnily – zkazit fotku, vyplazovat jazyk, plivat, házet kelímky s vodou…

Tito lidé nežijí zrovna v blahobytu, nemají v oblibě moderní techniku, středem jejich života jsou tradiční rituály, z valné většiny nepracují, ale stát je dotuje, protože po celý život studují víru. Jak jste jakožto člověk z moderní Evropy vnímala jejich život?

Je to jiný svět a já jsem ráda, že žiju svůj život. Neodsuzuje je za to, jak se chovají, protože je nikdo nic jiného nenaučil. To my máme obrovské štěstí, že můžeme poznávat jiné lidi, zvyky a kultury. Kdybych se narodila v Mea Šearim, byla bych stejná jako oni.

Jak často jste do Izraele během těch osmi let fotografování jezdila? Navštívila jste ortodoxní komunity i v jiných městech než v Jeruzalémě, například v Safedu či Tiberiasu, anebo centrum lubavičských chasidů Kfar Chabad?

V Izraeli jsem žila dva a půl roku, poté jsem se každý rok vracela na několik měsíců. A samozřejmě jsem přijížděla i na krátkodobé pobyty, kdy jsem chtěla cíleně fotografovat určité události nebo svátky. Projela jsem řadu míst v Izraeli a charedim žijí na mnoha místech, byla jsem v Bejt Šemeš, v Nachlaot, na Šamgaru, ale Mea Šearim má pro fotografa naprosto jedinečnou atmosféru. Netvrdím, že je hezčí nebo lepší, ale je prostě naprosto výjimečná.

Byl ten náročný osmiletý fotografický – či rovnou výtvarný – úkol pro vás výletem do minulosti, za kterou jste po vydání knihy zavřela dveře, nebo jste si z toho vzala i něco pro současnost? Ovlivnilo to nějak váš pohled na svět?

Při tomto projektu jsem musela několikrát překonat své osobní limity. A to nejen v Izraeli, ale i doma v Česku. Ale paradoxně jsem se v tomto vysoce netolerantním prostředí naučila obrovské toleranci vůči cizím kulturám.

Zajímali se místní o vás osobně, ptali se na něco? A věděl někdo z nich něco o České republice?

Vůbec. Vědí nanejvýš něco o Praze, nejspíš kvůli rabínům, ale oni se mnou vlastně až a pár výjimek skoro vůbec nemluvili. Umožnili mi fotografovat, ale o komunikaci většinou neměli zájem.

Neuvažovala jste aspoň na okamžik po té víceleté zkušenosti s „nejtvrdším jádrem“ židovských náboženských skupin, že byste změnila svůj život na ruby a sama prošla konverzí, gijurem?

Já o gijuru uvažuji s přestávkami po celou dobu. Na začátku jsem v Izraeli žila s bývalým partnerem a jeho rodinou, která byla víceméně tradiční. Jenže to byla právě tato rodina, která svým až agresivním přístupem, totiž že musím konvertovat, abych rodila židovské děti, protože ty nežidovské podle nich nemají žádnou hodnotu, ve mně tu ochotu úspěšně ubila a tehdy jsem raději z Izraele odjela. Ale tahle zkušenost nemohla udusit to, jak vnímám židovství obecně, takže jsem se do Izraele vracela a vracím a o konverzi uvažuji pořád, jen se jedná o velmi náročný proces.

Ultraortodoxní Židé jsou velmi zajímavou komunitou. Dobře, že se zachovali i v moderním světě. Podle zpráv dokonce jejich počet stoupá. Ale ony i ty reformní či liberální židovské obce, které jsou bližší současné společnosti, mají svůj význam.

To určitě ano. Ale pro fotografa budou po vizuální stránce charedim vždy atraktivnější než třeba reformní Židé, kteří vlastně vypadají a chovají se velmi podobně jako my. Mám však již v hlavě další projekt, který v Izraeli vznikne – pokud se podaří – v úplně jiném prostředí…

Ptal se LUBOR FALTEISEK

Eliška Blažková (nar. 1983) vystudovala fotografii na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a na Akademii umění a designu Becalel v Jeruzalémě. Během posledních devíti let se opakovaně vrací do Izraele i kvůli výzkumu pro svou disertaci. V prosinci 2018 vydala fotografickou publikaci Haredim. Působí jako fotografka na volné noze, připravuje se na obhajobu doktorátu a plánuje další dokumentárně fotografické projekty v českém i izraelském prostředí.

Projekt Haredim vznikal už při studiu na akademii Becalel v Izraeli, proto se drží i anglické transkripce (českou Charedim by například ve Francii, kde léta přechodně pobývala, četli Šaredim).

Přidej komentář jako první k "Černobílý svět, kde se zastavil čas"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*