Jehuda Bacon, izraelský malíř, grafik a profesor, v letošním roce získal od prezidenta státní vyznamenání. Umělec s českými kořeny během druhé světové války prošel Terezínem, Osvětimí a zažil pochod smrti. I přes tento pohnutý osud mu ale možnost učit se v Terezíně od slavných malířů otevřela cestu k výtvarnému umění.
Narodil se jako Jiří Bakon roku 1929 v Ostravě do ortodoxní židovské rodiny. Jeho dědeček hovořil jidiš a pocházel z chasidského prostředí, kde byla dodržována tradiční zbožnost. Jeho otec už byl více ovlivněn československou asimilací.
Počátky kreslení v Terezíně
Jiří byl spolu se svou rodinou stejně jako většina Židů z protektorátu Čechy a Morava deportován nejdříve do terezínského koncentračního tábora. „Dostal jsem se do slavného bloku č. L417, kde byla parta moc šikovných kluků. Jedním z nich byl Petr Ginz, měl úžasný talent, kreslil, psal, přispíval do časopisu Vedem,“ vzpomínal Bacon ve svém rozhovoru pro Lidové noviny. On sám měl přitom možnost ukázat svoje kresby profesionálním malířům, kteří v ghettu působili. Mohl se tak inspirovat od renomovaných výtvarníků, jako byl Leo Haas, Otto Ungar, Karel Fleischmann nebo Bedřich Fritta. Účinkoval také s ostatními dětmi v opeře Brundibár.
Jeho velkým štěstím bylo, že se skamarádil se synem Jakoba Edelsteina, který zodpovídal za výběr lidí, kteří pokračovali transportem na východ. „Musela to být hrozně nevděčná role,“ vzpomínal Bacon, „na jednu stranu na něj tlačili Němci, aby přidal více lidí na seznam, na druhou stranu za ním někdo neustále chodil, aby ho ze seznamu vyškrtl.“ Bacon sám byl nakonec poslán na východ po roce stráveném v Terezíně v prosinci 1943. Příjezd do vyhlazovacího tábora Osvětim II – Březinka popsal jako příjezd na jinou planetu. „Naprostá pustina a uprostřed baráky, spousty baráků. Byl slyšet řev a hluk a byl tam taky divný pach.“
Birkenau Boy v Osvětimi
Bacon se svými rodiči pobýval až do července 1944 v tzv. Terezínském rodinném táboře, ukázkovém sektoru, který byl připravený pro případnou inspekci Mezinárodního výboru Červeného kříže. V té době zde působil i Fredy Hirsch, před válkou významný sportovec, který tam pro děti vymýšlel různé aktivity a ty díky tomu alespoň na okamžik mohly zapomenout, v jakém prostředí jsou.
Baconova rodina se ale bohužel nakonec musela rozdělit, jeho otec později neprošel selekcí a skončil v plynové komoře. Sám Jehuda se musel rozhodnout, jestli doprovodí otce na jistou smrt, nebo jestli zkusí své štěstí a pokusí se dále žít. Jeho matka a sestra byly poslány do pracovního tábora ve Stutthofu, kde po několika měsících těžké práce zemřely na tyfus pouhé dva týdny před koncem války. Sám Jehuda zůstal v Březince a byl vybraný na práci. Dostal se do skupiny 89 chlapců, které vybral Mengele. Vypomáhali po celém táboře a říkali si Birkenau Boys. Měli například za úkol tahat těžké věci nebo vyklízet krematorium. „Když jsme měli později pracovat s popelem z krematoria,“ vyprávěl Bacon pro Paměť národa, „museli jsme sypat popelem zmrzlé cesty, aby lidé neklouzali.“ Zajímal se o to, jak to v táboře a v krematoriích funguje, a snažil se všechno zapsat do paměti, aby po válce mohl vyprávět a nakreslit, co zažil.
Bratři utíkající před smrtí
V lednu 1945 byl Bacon poslán na třídenní pochod smrti do Gunskirchenu, pobočného tábora Mathausenu-Gusenu v Rakousku. V rozhovoru pro Paměť národa vzpomínal na to, jak náročná zkušenost to pro něj byla a že to zvládl jen díky tomu, že si všichni pomáhali. „Byli jsme jako bratři. Když někdo byl slabý, tak dva ho kousek tahali, aby nezůstal vzadu, tam by ho zastřelili.“ Právě v Rakousku se nakonec v květnu 1945 dočkal spolu s dalšími vězni osvobození americkou armádou.
Po osvobození se se svým kamarádem Wolfi Adlerem pokusil dostat do Švýcarska, věřili tomu, že se tam o ně Červený kříž postará. Nicméně se daleko kvůli svému zdravotnímu stavu nedostali. Měli tyfus a horečku a přežili jen díky pomoci amerického vojáka židovského původu, který jim zajistil místo v německé nemocnici.
Když později přijeli zpět do Československa, byli oba ubytováni na zámku Štiřín, kde tehdy vznikla ozdravovna pro děti, které se vrátily z koncentračních táborů. Tato ozdravovna vznikla díky iniciativě humanisty Přemysla Pittera. Setkání s Pitterem bylo pro Bacona jako lék a právě díky němu našel znovu sílu do života. Pitter, ačkoli křesťan, pomáhal všem dětem bez rozdílu. Na Štiříně se staral jak o židovské děti, tak o děti německé, které byly v hitlerjugend. Ač to bylo jen těžko představitelné, obě skupiny dětí tam byly díky Pitterovi schopné žít společně. „Byl pro nás jako zjevení,“ vzpomínal na Pittera Bacon v Lidových novinách. „Prožili jsme měsíce, často i roky v tom, že jsou lidé mučeni a zabíjeni, viděli jsme tu nenávist. A on nám nabídl lásku. Nabízel a nic za to nechtěl.“
Pitter ho ovlivnil i ve výběru životního poslání vyprávět a malovat věci z koncentračního tábora, aby se tyto hrůzy už nikdy nemohly opakovat. Vychovatelé na Štiříně rozpoznali Baconův výtvarný talent a vzali ho k malíři Willy Nowakovi, který působil jako profesor na pražské Akademii výtvarných umění. Ten mu poté poskytl soukromé hodiny. Bacon se spolu s dalšími dětmi z ozdravovny setkal s Pitterem znovu v 60. letech, kdy byl Pitter pozván do Izraele, aby převzal zaslouženou cenu Spravedlivý mezi národy.
Bezalel a umělecká dráha v Izraeli
Jehuda Bacon se po pobytu v Pitterově ozdravovně rozhodl, že v Čechách zůstat nechce. V roce 1946 se za pomoci Youth Alija dostal do Palestiny, kde navštívil svou starší sestru, která sem odjela ještě před válkou. Ta ale žila v bídě v kibucu, neměla nic a nemohla se o něj postarat. Baconovi bylo pouhých 16 let, když přijel do Palestiny, neměl nic a nevěděl, co bude dál. Měl ale jeden úkol, a to doručit dopisy Ottly Kafkové, sestry Franze Kafky, Maxi Brodovi v Jeruzalémě. Ottla je zanechala v Terezíně předtím, než odešla do transportu, a velmi jí záleželo na tom, aby je Brod dostal.
Setkání s Brodem bylo pro Baconova velkým zážitkem. Brod mu v jeho začátcích v Izraeli velmi pomohl. Doporučil ho známým, seznámil ho mimo jiné s filozofem Samuelem Hugem Bergmannem a novinářem Felixem Weltschem a zařídil mu stipendium na prestižní akademii výtvarných umění a designu Bezalel v Jeruzalémě. Toto stipendium tehdy získali jen čtyři lidé ze všech nově příchozích, Bacon zde započal svoji uměleckou dráhu a byl později, v roce 1959, jmenován tamním profesorem grafiky a kresby.
Bacon dokázal svoje traumatické zážitky z koncentračních táborů přenést do umění a přetavit je do symbolického boje mezi dobrem a zlem. V rozhovoru pro Lidové noviny vzpomínal, že tehdy v koncentračním táboře cítil obrovskou zodpovědnost vůči životu. „Člověk se tomu musí postavit a jít, pokračovat, vyprávět. (…) Nějak uvnitř vím, že nic nemůže být stoprocentně špatné a zlé, někde existuje malá jiskra toho dobrého. A tohle je něco, co mi pomohlo se přes ty zážitky přenést,“ řekl Jehuda Bacon s tím, že se snaží přesně tento pocit vystihnout i ve svých obrazech.
Baconovo dílo je zastoupeno v mnoha sbírkách po celém světě, například v Jad Vašem a v Izraelském muzeu v Jeruzalémě nebo ve Victoria and Albert Museum a v Britském muzeu v Londýně. Své výstavy uskutečnil v Izraeli, Německu, USA a v roce 2011 měl retrospektivní výstavu také v Galerii Českých center.
Bacon sehrál významnou roli i při procesu s Adolfem Eichmannem v Izraeli a v procesech s nacistickými veliteli ve Frankfurtu. Soudnímu tribunálu tehdy ukázal všechny mechanismy plynových komor a krematorií, které po válce zpaměti nakreslil. Vyprávěl a popisoval, jakým způsobem byly každý den v Osvětimi zabíjeny tisíce lidí. Jeho kresby sloužily jako důkaz také při procesu se známým popíračem holokaustu, spisovatelem Davidem Irvingem, v roce 2005.
Anna Bendová
Citace z rozhovoru v Lidových novinách, který vyšel 9. 2011, jsme použili se svolením autorky Judity Matyášové.