U příležitosti svátku Chanuka jsme se zeptali několika rabínů působících v českých komunitách, co je podle nich nejdůležitější poslání tohoto svátku pro dnešní dobu.
Když vyučuji své žáky, snažím se je vést k šíři, a hlavně k hloubce duchovního tématu, které se učíme, nedat jen na jeden aspekt dané věci či módní a líbivý pohled. Chanuka je v prvé řadě národní svátek, který má v sobě dva velké zázraky. Jeden nám velmi známý – zázrak světel – a ten druhý – nalezení odvahy v nitru židovského člověka žít a chtít žít podle duchovně národního odkazu. A to navzdory silnému nátlaku vládnoucí a majoritní společnosti, která chtěla vymazat jakýkoliv židovský život. A k tomu používala všelijakých lákadel, nejen krutosti a strachu. Po přečtení naší literatury týkající se období, kdy se odehrály události spojené s Chanukou (knihy Makabejské, kniha Judit…) můžeme prohlásit, že významné poselství Chanuky je právě v odhalení skrytých duchovních sil. Tyto síly spočívají nejen v hloubi nitra člověka, ale ve světě jako takovém i přesto, že svět se chová a tváří, jako by tyto duchovně národní síly byly už dávno v propadlišti dějin. Vždy je překvapením jejich znovuobjevení v současnosti – teď a tady. Všechny materiální jistoty se rozplynou jako noční mlha v ranním rozbřesku slunce.
David Peter, vrchní pražský rabín
Od temnoty ke světlu
V tuto dobu ubývá denního světla a převažuje tma. A právě během těchto temných dní zapalujeme chanukovou menoru. Každou noc přidáváme do svícnu o jednu svíčku víc, dokud osm svící svou září jasně nepotlačí temnotu. Toto světlo symbolizuje chanukový zázrak, který se stal v dávných dobách.
Proč během Chanuky oslavujeme historické vítězství Makabejských, pro nás stále tak aktuální? Nejlépe to podle mě vystihuje chanuková písnička, kterou jsem se naučil jako dítě – Mi jimalel gvurot. Kdo může převyprávět věci, které nás potkaly? Kdo je dokáže spočítat? V každé generaci…
Židé, ať už původem, či z vlastního rozhodnutí, se učí, že jsme přežili opakované ohrožení našich komunit, našeho lidu, naší samotné existence. Učíme se, že zatímco se nás různé formy „temnoty“ snaží odstranit z dohledu, my temnotu přemáháme – svíčku po svíčce.
V Česku žiji více než 22 let, pocítil jsem zde temnotu holokaustu, Terezína, komunismu, antisemitismu, asimilace i dalších pokusů pohltit „naše světlo“. Naše židovská komunita ale tolika různými způsoby vytlačila a nadále bude vytlačovat temnotu, která chce uhasit naše „světlo“. Světlo, které září mezi národy, v Izraeli a všude, kde Židé žijí.
Zapalováním chanukových světel tak budeme i letos slavit, že jsme součástí zázraku židovské kontinuity, připomínat si naše jedinečné schopnosti stát jako Židé tváří v tvář temnotě. Každý z nás zaujímá svoje jedinečné místo v dějinách našeho lidu, přesně tak, jak zmiňuje chanuková píseň: „V každém věku nám přichází na pomoc hrdina nebo mudrc.“ Židovské hrdinství, židovská síla ducha a mysli, židovská víra a židovská houževnatost udržuje náš chanukový zázrak při životě. Židovský národ vzkvétá a roste a bude tomu tak i nadále. Zázrak této Chanuky a každé Chanuky tak je Am Israel chaj. A my všichni jsme tak součástí tohoto zázraku.
Ron Hoffberg, rabín Masorti CZ
Podle mého názoru je to poselství nesené dvojím směrem. Tím, že zapalujeme chanukije ve veřejném venkovním prostoru, dáváme okolí najevo, že u nás stále žije židovská komunita, která ctí své tradice. Našim členům, kteří se oslav Chanuky účastní více než jiných, by měla být poselstvím, že mají tradice a identitu, na kterou mohou být stále hrdí.
Chaim Kočí, předseda Chevra Kadiša ČR a duchovní ŽO Karlovy Vary
Při přemýšlení o významu svátku Chanuka pro dnešní dobu si vždy vybavím příběh, který vyprávěl Hugo Gryn (1930–1996), významný britský rabín československého původu. Ve svém rozhlasovém pořadu pro BBC Three Minutes of Hope (Tři minuty naděje) vzpomínal na oslavu Chanuky v Osvětimi: „Jednoho zimního večera nás jeden ze spoluvězňů upozornil na to, že je právě první večer Chanuky, svátku světel. Otec vyrobil z kousku kovu malý chanukový svícen. Místo knotu vzal pár vláken ze své vězeňské uniformy. Místo oleje použil máslo, které nějak získal od stráže. Takové rituály byly striktně zakázány, ale byli jsme zvyklí riskovat. Spíše jsem protestoval proti plýtvání vzácnými kaloriemi. Nebylo by lepší se o máslo podělit na kůrce chleba než ho spálit? ‚Hugo,‘ řekl můj otec, oba dva víme, že člověk může velmi dlouho přežít bez jídla. Ale, Hugo, říkám ti, člověk nemůže přežít ani jeden den bez naděje. Toto je oheň naděje. Nikdy mu nedovol odejít.‘“ Když pozorujeme svíce hořící na chanukiji, máme přemýšlet nad tím, jakým způsobem bychom mohli přinést více naděje do našich životů a do životů lidí okolo nás. Někdy to není jednoduché, a zvláště když si promítneme události posledních měsíců, v jejichž průběhu zahynulo tolik nevinných lidí během válečné agrese Putina a jeho přívrženců proti Ukrajině, můžeme podlehnout pocitům bezmoci a zoufalství. Jim navzdory bychom neměli zapomenout na to, že mnohdy stačí jen uskutečnění malého dobrého skutku, které rozzáří temnotu, protože jak se píše v Talmudu, svíčka jednoho člověka může přinést světlo mnohým (BT, Šabat 122a).
David Maxa, rabín Ec chajim
Chanuka – památka na znovuzasvěcení jeruzalémského Chrámu – je náboženským a zároveň národním svátkem. Zapalováním chanukových světel si připomínáme zázrak s olejem, který místo jednoho dne hořel v chrámové menoře zázračným světlem ještě dalších sedm dní, celkem tedy osm dní (traktát Šabat 21b). Chanuka je svátkem, kdy vzpomínáme na hrdinný boj židovských povstalců – Makabejských – proti tyranii krále Antiocha IV. Epifana (175–164 př. o. l.), který chtěl násilně helenizovat naše předky. Antiochovu helenizaci lze označit jako zpočátku dobrovolnou a poté násilně vnucovanou asimilaci Židů do kosmopolitního multikulturního helenistického světa, který svým založením byl pohanský – polyteistický, a tudíž našemu národu cizí a neslučitelný s naší vírou. Kdyby se asimilační snahy Antiochovi podařily, dnes bychom tu již nebyli. Kromě toho to byl i boj proti helenizovaným Židům – mitjavnim, kteří se stali Antiochovými pomocníky v jeho helenizačních snahách. Tento aspekt bych viděl do určité míry relevantní i pro dnešní moderní dobu. Také dnes jsou mezi námi mnozí, kteří horují pro asimilaci a pro „otevření židovských obcí všem“, bez ohledu na zákony Tóry a halachu. Projevem asimilace jsou též smíšené sňatky, které nebyly a nejsou, bohužel, výjimkou. Velkým problémem je, že někteří rabíni v rozporu s halachou takové sňatky „posvěcují“. Proto „díky“ činnosti některých komunit, byť z neznalosti vedoucích k asimilaci, se každoročně zmenšuje počet Židů. Takové snahy vedou a povedou k absurdní situaci, že formálně sice budou existovat židovské obce, ale bez Židů, přesněji bez těch, které halacha za Židy považuje. Židovská obec by měla zůstat židovskou z halachického hlediska. Vždyť není žádný problém založit spolky či společnosti přátel židovské kultury a tradic, které budou otevřeny pro všechny zájemce bez ohledu na národnost či vyznání. Nemluvě o Židovském muzeu, které pokrývá muzeální i osvětovou činnost.
Rabín Daniel Mayer
Před začátkem Pesachu zapalujeme jednu jedinou svíčku. S pomocí jejího světla hledáme drobečky a zbytky chámecu, to nevhodné, přebytečné a zakázané, to, co na Pesach doma už mít nechceme. Během celé Chanuky zapálíme svíček hned čtyřicet čtyři. Nesmíme je ale k ničemu používat, můžeme se na ně jen dívat a těšit se z jejich světla. Na rozdíl od Pesachu s jejich pomocí totiž neprohledáváme své domovy, ale svá srdce. Se svými síněmi a komorami jsou i naše srdce takovými malými domky.
Během uplynulého roku se nám v srdcích stihlo zabydlet ledacos. Plány, které jsme zase nestihli. Dozvuky rozhodnutí, která byla příliš těžká. Lásky, co zklamaly. Lásky, co si nás konečně našly. Úspěchy, které jsme pořádně neoslavili. Slzy radosti. Letní rozesmáté chvíle s rodinou a přáteli. Strach o budoucnost válkou zasažené Evropy. Nepochopení těch, co stáli na té opačné straně demonstrace. Obavy o živobytí, jídlo, teplo a proud a často i o tak samozřejmou věc, jakou je střecha nad hlavou.
Chanuka je časem zasvěcení našich srdcí pro další rok. Dobou, kdy si můžeme dát načas a vzít náš vnitřní srdeční chrám pěkně z gruntu. Přišel čas posvítit si na to, co si chceme v životě nechat, i na to, co už možná ani tak moc nepotřebujeme. Na to, co se nám v srdci zabydlelo a rozhodně tam nepatří. A k tomu je potřeba hodně odvahy.
Kéž jsme s každou další svíčkou, kterou letos na chanukovém svícnu zapálíme, zase o něco odvážnější. Kéž máme dost světla na to, čelit vlastním stínům. Kéž s počtem zapálených svící roste naše pochopení pro druhé. Kéž máme dost světla na to, vidět v sobě i v druhých to lepší. Kéž v nás hoří láska a zhasne nenávist.
Kamila Kopřivová, @rabínka v zácviku