Podruhé v životě mě hlídala v šesti letech, kdy nás naši poslali na týden do Špindlerova Mlýna. Zpětně jsem to nikdy nepovažoval ze strany rodičů za prozíravé, ale asi k tomu nějaký důvod měli. Babička totiž nikdy nepřestala žít v přesvědčení, že je a vždy bude nesmírně bohatá a je třeba dávat to najevo.

Do Špindlu se uvolila jet jen za předpokladu, že budeme bydlet v tehdy nejluxusnějším a nejdražším hotelu Savoy.

Měl náležitě distingovanou obsluhu snad ještě z předválečné doby, vedenou velmi noblesním vrchním číšníkem, se kterým babička hned při vstupu do restaurace úspěšně navázala kontakt typu královna – oddaný poddaný.

Trochu vyděšeně, ale s potěšením jsem obdivoval, s jakým respektem se k ní personál choval a jak byl náš stůl obsluhován s nesrovnatelně větší péčí než celá restaurace. Po pár hodinách, četných skleničkách sektu s opakovanými porcemi kaviáru pro babičku, polévce s knedlíčky a dětské porci už nevím čeho pro mne, se úslužný číšník přitočil k babičce a diskrétně se jí zeptal, zda by mohl zkontrolovat jídelníček, ze kterého objednává.

„Je snad něco, co už nemáte?“ zeptala se s kritickým pohledem notně zvětšeným lorňonem babička.

„Ne, ne, rád bych si jen ověřil, že jsou u všeho vytištěné správné ceny…“ vysvětlil s maximální diskrétností a jemným znepokojením vrchní.

Za deset minut už babička po předložení průběžného účtu telefonovala mým rodičům, že utratila veškeré peníze a je třeba, aby okamžitě poslali další. Ještě předtím stačila velkoryse instruovat personál, aby mi snesl, cokoliv si budu přát, byť jsem přes její drobné maskovací úsilí zaslechl, jak dodala:

„On stejně skoro nic nejí a nepije, potřeboval by trochu mé výchovy!“

Moje máma byla nemile přísná, ale o výhodách babiččiny výchovy jsem si žádné velké iluze nedělal. Navíc už jsem tehdy znal jeden z legendárních rodinných příběhů podobného ražení, když byla máma ve svých deseti s babičkou na Makarské riviéře v Jugoslávii, kde babička obdobně promptně utratila vše, co měla, a volala svému manželovi o další peníze. Jenže s dědečkem už tehdy naprosto nevycházeli, a když slyšel, že jeho žena s dcerou nemají peníze na návrat do Prahy, byl celý bez sebe radostí a neváhal babičku ujistit, že je ten poslední, kdo by jí k návratu pomohl. Když s každým dalším dnem stráveným na riviéře dluh výrazně rostl, prodala teta Věra jeden ze šperků darovaných carem Mikulášem II. a poslala své švagrové peníze, což dědečka muselo také naštvat, byť asi ne tolik jako následný manželčin návrat.

Našim jsem byl podstatně dražší a přišli s řešením, které nekonvenovalo ani babičce, ani mně, ani hotelu Savoy: druhý den ráno jsme šupajdili domů. Nesnášel jsem tehdejší benzinem páchnoucí autobusy a dvě cesty během čtyřiadvaceti hodin mi babičku moc nepřiblížily.

K žádné její výchově nikdy nedošlo už jen proto, že k nám dlouho nesměla. Když jsme se opět vídali, všímal jsem si více, zda ji naši kritizují právem, či ne.

Ve svém odporu k jakémukoliv pracovnímu využití byla opravdu důsledná a mistrná. Zatímco dědeček měl jednu amputovanou nohu, měla babička použitelnou jen jednu ruku – tedy nikoli ze zdravotních důvodů. V pravé ruce totiž soustavně držela drahocenný lorňon, a samotnou levou rukou tudíž nemohla absolutně nic dělat, a to i kdyby chtěla, což nebyl ten případ. Maximálně mohla kouřit, k čemuž používala rovněž nádhernou starožitnou špičku, do které jsem jí jako hodný vnuk nandával cigarety.

Lorňon a špička pro mne byly nezapomenutelné a úzce se ještě vázaly ke kavárně Slavia. V druhé polovině padesátých let už babičce z jejích carských šperků na prodej moc nezbylo a byla stále závislejší na podpoře mých rodičů. Při každé naší návštěvě dostávala sto padesát korun a jejich osud byl vždy identický: okamžitě obtelefonovala své přítelkyně, které už perfektně věděly, co a jak – klíčové slovo bylo většinou „za hodinu“.

A za hodinu jsme mohli nenápadně nahlížet z ulice okny do Slavie, kde babička sedávala pyšně v čele stolu s lorňonem a špičkou a hostila své přítelkyně. Kdyby jen tušila, a my s ní, že se v roce 1959 octne ve zcela jiném zařízení, kde ji bude socialistický systém „hostit“ po svém.

ALEXANDER GOLDSCHEIDER
Úryvek Nebabičkovská babička je z knihy vzpomínek Cílené náhody