Rozhovor o židovství, hudbě, emigraci

Ti, kdo vyrůstali v Československu v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, si Alexandera „Sašu“ Goldscheidera nejspíše pamatují jako hudebního kritika časopisu Melodie a autora písní, jež zpívali přední zpěváci populární hudby jako Hana Hegerová, Karel Černoch či Eva Pilarová. A hlavně jako hudebníka, který ve své době přinášel do Prahy nové trendy. Možná jim utkvěl v paměti i jako diskžokej, který svými pořady dokázal i v normalizačních letech dokonale informovat české publikum o tom, co se děje v hudebním světě. V roce 1981 Saša ovšem emigroval do Velké Británie a uplatnil se tam v docela jiném oboru. Založil úspěšnou počítačovou firmu.

Dnes bývá občas k vidění zase v Praze. Nebo ho potkáte na Facebooku, kde má řadu fanoušků. Můžete tam třeba nahlédnout i do jeho memoárové knížky Cílené náhody. Ta vznikla právě díky sociálním sítím – stovky věrných čtenářů z něj tak dlouho mámily knihu, až ji samy financovaly! Dodám, že takovému čtenářskému zájmu se vůbec není proč divit. Jeho kniha velmi upřímně vypovídá o osudech židovských předků spadajících až do doby císaře Rudolfa II. i o zcela rozdílné ruské větvi a samotném Sašovi – umělci, tvůrci, podnikateli, citlivém člověku.

Váš tatínek byl František Goldscheider. Člověk, který přežil továrny i pochod smrti, aby namísto víry v Boha začal věřit v „nový řád“. Herec, novinář, scenárista, televizní osobnost. Jaké jste měl dětství?

Abych byl fér, tak máma byla také veřejně známá osobnost – herečka v divadle E. F. Buriana, pár set metrů od našeho domova. Táta naopak často jezdil po reportážích a filmových festivalech. Máma mě proto většinu předškolního věku brávala s sebou do divadla, a tak jsem namísto školky vyrůstal převážně mezi dospělými. Už ve školce jsem narážel na autority, kterým dost možná vadil můj původ jak ze strany mámy, dcery ruských emigrantů, tak táty. A má zarputilost.

Nicméně to, že jsem židovského původu – a co z toho vyplývalo –, jsem jako malý netušil a okolí to naštěstí nezdůrazňovalo Až ve druhé třídě mi to bylo spolužáky nešetrně řečeno. Vyrůstal jsem v té divadelní směsi reality a snů, vedle hvězd a legend českého divadla, a nijak si ani neuvědomoval, co to bylo za úžasné štěstí. Neméně zajímavý byl svět mého tatínka v redakci časopisů a mezi filmaři, do něhož jsem začal patřit o trochu později.

Váš otec – poté, co přežil Osvětim – zavrhl židovské náboženství a stal se přesvědčeným komunistou…

Náboženství tátu zklamalo, po válce už prostě v Boha věřit nemohl. Měl pádný argument, který sdílelo tolik jeho spoluvězňů v klasické otázce. „Kde byl Bůh v Auschwitzu…?“ Komunismus se mu zdál po válce jedinou alternativou. Padesátá léta pro něj byla strašným šokem, ale v komunismus jako takový nepřestával věřit v naději, že jsou to nešťastné a nesnadné začátky. Celým srdcem přivítal a participoval na změnách, které přinášel rok 1968. Pak ale přišla sovětská agrese a jeho aktivita v „obrodném procesu“ mu vynesla „vyškrtnutí“ ze strany. Prověrková komise měla za úkol tátu vyloučit, což byl přísnější a pro další život nemilosrdnější trest. Pozoruhodně se za něj naštěstí postavila předsedkyně komise Marta Čepičková, dcera Klementa Gottwalda, s níž řadu let sdílel kancelář v časopise Svět v obrazech. Já ji mimochodem jako malý moc rád neměl, protože všem dětem v redakci zařídila očkování proti obrně dlouho před všeobecným a ono to bylo nepříjemné. Tátovi k pouhému vyškrtnutí pomohlo, že byl nesmírně milý, slušný a oblíbený člověk, ale zásadní byla statečnost Marty Čepičkové, mimo jiné dokazující, že tu dobu není možno posuzovat jen černobílým spektrem. Táta tak mohl dál zůstat v redakci Kina, sice už ne jako šéfredaktor, ale dál také mohl psát pod pseudonymy scénáře do televize, kde už se nesměl objevit ani na obrazovce, a postupem času ani v budově. Když jsem v roce 2012 nahlédl do spisů ministerstva vnitra, byl jsem šokovaný vším donášením a udáváním na nás oba i od jednoho z jeho „přátel“.

Jak se tátova orientace projevila v životě vás jako kluka?

Své rodiče jsem miloval a byli mi vzorem včetně tátova levicového zaměření. V Pionýru jsme ostatně byli celá třída až na jednoho spolužáka, jehož otec byl církevní hodnostář a otevřený nepřítel režimu. Zatímco jen táta se v politice relativně angažoval, zbytek rodiny mě systematicky vedl k tomu vyhýbat se politice jako čert kříži.

Táta měl jako komunista a koncentráčník nárok na jistá privilegia, ale absolutně je nevyužíval a z jeho stranictví jsme neměli sebemenší výhody. Až do mého odchodu z domova jsme bydleli ve stejném malinkém, tmavém a velmi střídmě zařízeným bytě, protože táta nechtěl nikdy nic vlastnit. Žádný majetek. Tím si nechci stěžovat, naopak, zmiňuji se o tom proto, že z tátova stranictví jsme nijak viditelně netyli. A později mi spíše zkomplikovalo život, ale nikdy bych to tátovi neměl za zlé.

Ke svému židovství jste se musel propracovat. Jak to probíhalo?

Rodiče mi chtěli můj původ bláhově zatajit a uchránit mě tak před možnými nepříjemnostmi, což vzhledem k mému příjmení bylo opravdu krajně idealistické. A tak jsem se někdy ve druhé třídě doma u večeře zeptal, proč na mě ve škole děti pokřikují „Iciku“. Tatínka to tehdy těžce rozrušilo, a když se uklidnil, vysvětlil mi, že Icik je vlastně Izák, což je klasické židovské jméno, a tím se vztahuje i na mne. Šok to byl i pro mne, a najednou jsem se musel seznamovat s nečekanou a novou realitou. Včetně seznání, že ze strany táty nemám až na jednoho strýčka nikoho, protože všichni zahynuli kdesi v lágrech. Jen proto, že byli Židé. A já se s tím vyrovnával tak, že se ani trochu nemám za co stydět, ale naopak být na co hrdý! Naši mě snadno a rychle přesvědčili, ať takové poznámky dál ignoruji a vůbec jsem nad věcí. Táta ve své typické velkorysosti dodal, že těch pár spolužáků ani neví, co vlastně říkají.

Táta po válce chodíval na židovskou obec, ale když kvůli židovství a nepřátelství vůči režimu zavřeli v padesátých letech jeho bratra Hanuše, ještě ke všemu v rodné Plzni na Borech, tak úplně přestal. Do Staronové synagogy mě vzal jen jednou, poté když jsem viděl film Císařův pekař a zajímalo mě ji sám navštívit.

Rád ale dodám, že za života v socialismu jsem se kromě pár školních poznámek s otevřeným antisemitismem nesetkával. Na obec jsem přitom začal jako teenager chodit, tátovy obavy jsem šmahem zavrhl, ale byl jsem po desetiletích šokovaný, když jsem ve zmíněných materiálech na vnitru zjistil, jak po nás StB šla právě kvůli židovskému původu. Jak tohle všechno bylo naprosto odporné a ještěže mi z toho nebylo zle už v mládí. Opravdovou touhu někam patřit jsem pocítil až po tátově smrti, kdy jsem se také stal členem obce.

Kdy to bylo?

Ve své knize Cílené náhody to detailně popisuji. Do obce mě přivedl v roce 1991 úžasný kantor Viktor Feuerlicht, přestože jsem plně nevyhovoval všem podmínkám. Nabídl mi stát se členem poté, když jsem za tátu ve Staronové synagoze přednesl kadiš, a jsem mu za to moc vděčný. Jako člověk vychovaný v ateistické a zcela asimilované rodině jsem se nekvalifikoval tak snadno, nicméně pan Feuerlicht měl pro mě přesně to pochopení, kterého bylo, myslím, zapotřebí pro každého z nás v podobné situaci. Těch, kdo o svém židovství nevěděli, slavili Vánoce a vůbec, bylo povícero a upřímně řečeno my děti jsme za to opravdu nemohly. Když vidím v rodině své dcery Lízy, jak žije plně židovským životem, tak svým vnukům závidím, že vyrůstají automaticky v něčem, k čemu se dodnes v mnohém ještě propracovávám.

Takže vy jste na rozdíl od svého tatínka věřící?

Ne, ne ve smyslu víry v Boha. Že existuje nějaká mnohem větší síla než my a Země, to ano. Je to pro mne problém, ale přináší to i to, co vnímám jako pozitivní důsledky. Nejsem fatalista, nevěřím v pasivní osud, za rozhodující beru genetiku a fakt, že z mých předků přežili v kritických situacích jen všichni ti, kdo vzali, takříkajíc, svůj osud do rukou. Všichni totiž odevšad utekli, aby si zachránili holý život, z Petrohradu, Kavkazu, Plzně, Prahy, Vídně, Budapešti… Ti, co zůstali, bez výjimky zahynuli. Proto mi taky nebylo tak zatěžko emigrovat.

Ovšem vy jste před svou emigrací jako oni ohrožen na životě, tuším, nebyl.

To samozřejmě v porovnání se všemi, kdo uprchli před popravami, nacismem, kdo dokázali přežít lágry, vůbec ne. Ale měl jsem kvůli nátlaku ze strany StB pocit, že ztrácím kontrolu nad svým životem, a jak jsem dodatečně zjistil, ten pocit byl zcela namístě. Týden před mým odchodem na mne byl otevřen nový spis s tím, že mně má být dokázán „prosionismus“ a mají z toho být vyvozeny patřičné důsledky.

Už před svou emigrací jste procestoval kus světa, dokonce jste strávil rok v USA. Jak se vám to podařilo?

Na konci 60. let existoval takzvaný „devizový příslib“, řádově sto padesát dolarů, které banka žadatelům slíbila, pokud dostanou od policie výjezdní doložku, tj. povolení k vycestování. My obojí dostali s mou tehdejší studentskou láskou, pozdější ženou. Stopovali jsme po Holandsku, Belgii a plánovali dál Francii a Itálii, když jsme shodou neuvěřitelných náhod dostali v Antverpách zdarma letenky do New Yorku. V prvním momentě jsme se té nabídce smáli, ale během 36 hodin jsme si dokázali vše vyřídit a odletěli. Naprosto bez ničeho, vystoupili jsme na letišti se dvěma bágly na stopování, Irma neuměla ani slovo anglicky. Kde jsme tu odvahu našli, dodnes vůbec nechápu.

Čím jste se tam živili?

Čímkoliv možným. Byla to opravdu tvrdá škola života. Měli jsme zase neuvěřitelné štěstí, že jsme po čase zadarmo bydleli v bytě na Manhattanu, který nám šlechetně nechal český emigrant, filmový režisér Franta Herman. Já jsem tím pádem mohl vydělávat tolik, aby to stačilo na základní jídlo, a mezitím dost bláznivě psát a posílat do Prahy články o tehdejším úžasném hudebním dění v New Yorku. To mělo, jak se ukázalo, nečekané výhody. Jednak to zaujalo tamější gramofonové firmy, které zajímal ohlas za železnou oponou, a když mé články viděly, zásobovaly mě zadarmo deskami, lístky na koncerty, měl jsem i pozvání třeba do studia Andy Warhola a podobně. Ty kontakty přetrvaly i po mém návratu do Prahy, kde mi zase pomohly jinak.

Jak?

V Praze jsem dál psal do Melodie a různých novin a časopisů, a hlavně dělal diskotéky. Dostával jsem dál jedinečné desky, často i před jejich oficiálním vydáním, a mohl tak s nimi seznamovat české posluchače. Vše se pak posunulo jiným směrem, když jsem dostudoval hudbu na Karlově univerzitě a začal se věnovat skládání písní. Měl jsem tolik kontaktů v hudebním světě, že se mi podařilo dostat z Japonska syntezátor a vokodér, ve své dobře revoluční přístroj, přes který jsem dokázal zpívat jako robot. A tak jsme mohli s textařem Michaelem Žantovským udělat píseň Mluví k vám robot, která ve vší skromnosti předběhla svou dobu. Syntezátory jsem používal novátorsky i na nahrávkách Evy Pilarové, Hany Zagorové, Valerie Čižmárové a dalších. Dvě letenky darem do New Yorku tak zásadně poznamenaly můj celý život, nemluvě o osobním životě, protože s mou ženou Irmou jsme zůstali spolu pětapadesát let až do její smrti v prosinci 2023.

Ty vaše aktivity a zahraniční kontakty nemohly ale nevzbudit i zájem režimu a StB!?

Léta jsem čekal, kdy přijde první výslech, který byl jako z filmů s jedním „hodným“ a druhým „zlým“. Nátlak spolupracovat, a když člověk odmítal, tak jedna výhrůžka za druhou. Nebylo mi nijak lehko, ale měl jsem pocit, že jsme hráli partii, kterou jsem tehdy dokázal uhrát. V tom smyslu, že spolupráci se mi podařilo odmítnout, přesvědčit je, že bych jim nebyl k ničemu, protože jsem, jak jsem tvrdil, nervově labilní a vůbec bych na to neměl. Do materiálů shrnuli, že se nehodím ani do Lidových milic. Vyhrožovali mi, že nebudu ani moci skládat hudbu, ale úspěšně jsem argumentoval, že jsem naprosto apolitický člověk, nedělám nic protistátního a nechápu, proč bych neměl skládat neškodné písně. Ta spolupráce, jak jsem si ověřil, se odmítnout dala a bez následků.

Proč jste tedy emigroval?

Měl jsem pocit, že ta vyhraná partie nebude jediná a ten prostý fakt, že mají moc a právo s mým životem disponovat, mi silně vadil. Věděl jsem už od devatenácti let, od návratu z Ameriky, že po mně jdou – chodili po baráku, ptali se sousedů a museli vědět, že se to dovím. A já už tu hru hrát nechtěl a dvojmo ne v pokračující normalizaci. Navíc jsem si nepřál, aby moje děti vyrůstaly ve lžích, a šlo to tak všechno pořád dokola. Na konci 70. let jsem dospěl k přesvědčení – jak se ukázalo mylnému – že do konce tisíciletí se to nezmění. A já změnu chtěl. Přitom se nám se ženou všechno dařilo, Irma byla kurátorkou v Uměleckoprůmyslovém muzeu, já psal hudbu, produkoval desky a StB nenapadlo, že bychom to všechno mohli přece jen opustit. A tak když se mi podařilo sehnat stipendium od Britské rady na půlroční štaci v předním londýnském hudebním studiu, pustili nejdřív mě a pak na krátkou návštěvu i ženu s dětmi. Jen ten pobyt se změnil na zbytek života.

Emigrace není nic jednoduchého a člověk její opodstatnění zvažuje i desítky let po ní. Mně ty spisy, co na mě vedla StB, dodatečně pomohly nepochybovat. Zjištění, že na mě byl nasazený kolega, který když zjistil, že se domlouvám s Barbrou Streisand na možné spolupráci, šel na StB prosit je, aby mě z toho „vyšachovali“ a hudbu udělal on sám, plus to, že StB kvůli Barbře Streisand a filmu Yentl rozjela další pronásledování – jak hnusné! Ještě štěstí, že byli tak pomalí a já stačil, nic netuše, ujet.

Ve Velké Británii jste pak založil úspěšnou počítačovou firmu, ale hudbu jste dočasně opustil. Proč?

V Praze jsem dělal docela průkopnickou hudbu, která se setkávala se zájmem i na Západě. Podařilo se mi natočit v Londýně dvě sólové LP desky a jedno CD, ale neohlídal jsem si smlouvu a nic za to nedostal – honorář jsem údajně utratil za čas strávený ve studiu. Měli jsme dvě děti, žádné úspory, vlastně kromě mých syntezátorů prakticky nic. Ale štěstí ano. Tehdy se dostal ve Velké Británii na trh malý počítač, Spectrum, viděl jsem v něm velkou budoucnost a na prvním veletrhu jsem narazil na sympatického počítačového specialistu, který byl také českým emigrantem. Já o počítačích nic nevěděl, ale měl jsem pár nápadů a ty Ondřej Kořínek dokázal realizovat. Založili jsme firmu Romantic Robot, vyráběli vlastní software i hardware a cokoliv jsme přivedli na svět, byl úspěch. Jen to vyžadovalo naprosto všechen náš čas a na hudbu nezbyl žádný.

Co jste vyráběli, nějaký hudební software?

Dělali jsme především opravdu užitečné věci a měli jsme v nich takový primát, že je ani nedělal nikdo jiný a trh byl náš. Vydali jsme i jeden hudební program, Music Typewriter, který byl dílem mých přátel Bohdana Mikoláška a Míti Meiera.

Ta firma ještě existuje?

A doufám, že skončí až se mnou, ostatně dnes už je jen moje a vydává jen a jen hudbu.

Sehrál váš pobyt v Anglii nějakou roli i ve vašem příklonu k židovství?
Ten základní moment byla smrt mého táty v lednu 1991. Na jeho památku jsem totiž udělal a vydal jako první na světě hudbu z Terezína na 2CD. To také vyšlo k výročí prvního transportu do Terezína, AK I., kterým šel můj strýc Hanuš. Těch osm měsíců, kdy jsem nedělal nic jiného od rána do noci, na mně zanechalo hluboký vliv v mnoha ohledech. A ty měly jedno společné. Přimkly mě k židovství, k uvědomění, čím vším židovstvo prošlo, a k přesvědčení, že k té kontinuitě musím patřit i já sám. A ještě jeden ohled je pro mne dodnes klíčový. Sám od té doby píšu nemálo židovské hudby.

Vaše děti jsou také muzikanti?

Můj nejstarší syn Kryštof byl velmi talentovaným houslistou a violistou. Hrál v předních britských orchestrech, shodou okolností také pod vedením Jiřího Bělohlávka a Libor Peška. Jen tragicky během jedné jediné zkoušky, ještě ke všemu opery antisemitského Richarda Wagnera, přišel o sluch a tím i o veškerou hudební kariéru. V té ale mimořádně úspěšně pokračuje jeho syn Ben, dnes už světově známý sólový hornista. Můj nejmladší syn Samuel je manažerem orchestrů Mezinárodního hudebního festivalu ve švýcarském Verbier. Třetí z mých dětí, dcera Líza, je právnička, ale jako správná „židovská máma“ se věnuje rodině se třemi senzačními kluky. A tak vlastně mužská větev pokračuje v hudební tradici a ženská v židovské. A rád přiznám, že mě navíc všichni předhánějí!

Jen si asi nikdo z nich neuvědomuje, že nebýt naší emigrace, tak by jejich životy byly naprosto jiné. Můj ostatně taky, i tenhle rozhovor by dopadl zcela jinak, pokud by se vůbec odehrál.

PTAL SE DUŠAN SPÁČIL
Foto archiv Alexandera Goldscheidera