Kdes v srdci v koutku bez jména
bude as malý pokojíček
a každý člověk v něm as má
své já jak malý prsten na malíček.

Tak hrozné to je, co já tam mám
Tak Tolik citů bez jména
a nemohu je vyjádřiti!
Jsem větrný jak ozvěna.

Mé děťátko když narodí se
a bude k světu, bude muž
já doufám, že už nezažije
co viděl jsem a trpěl už.

Já nevím, jak bych slovy nazval
svůj pokojíček s vrátkama
snad jednou mi to šeptnou ptáci
a vzkáže mi to ozvěna

a nebo řekne moje děcko
,,Víš – tati, ty jsi ten a ten!“
tak kruté je ke mně mé srdce
a nedopřeje krátký sen,

a vždycky řekne:
,,Brachu milý –
jak bys mne přece vyjádřil!?“

Dnes jsem si řek: Srdce je oheň
a hasit oheň nemám sil.

***

Hanuš Hachenburg (12. července 1929, Praha – 10. července 1944, Osvětim) byl talentovaný mladý básník internovaný v terezínském ghettu. Patřil k nejvýraznějším přispěvatelům časopisu Vedem, kde jeho poezie vynikala hloubkou a originalitou. Jeho tvorba představuje významnou součást uměleckého odkazu Terezína. Báseň Srdce je oheň se stala inspirací pro název letošní literárně-výtvarné soutěže, o které si můžete přečíst na straně 14. tištěné verze