S ředitelkou CpdB Pavlínou Šulcovou jsem si povídala o tom, jak propojit minulost s přítomností, o její snaze vytvořit bezpečné místo k dialogu, o potřebě posilovat současnou židovskou komunitu a představovat současnou žitou identitu širšímu publiku.

Do funkce ředitelky příspěvkové organizace Památník ticha tě jmenoval ministr kultury Martin Baxa v září 2024. Tento projekt založil a několik let vedl Pavel Štingl. S jakou vizí jsi po něm tuto organizaci přebírala?

Ráda bych projektu vdechla novou energii. Jsem si vědoma, že přebírám organizaci, která už má svou historii, ale zároveň cítím, že je potřeba jí dát novou dynamiku. Myslím si, že se v mém pojetí výrazně odráží perspektiva třetí generace. Chtěla bych se soustředit na život, sebevědomé židovství, na rozvoj a posílení židovské komunity. Ve světle vzrůstajícího antisemitismu beru svoje působení v této organizaci nejen jako závazek vůči společnosti, obětem a přeživším šoa, ale také jako závazek být aktivní v občanském životě. V tuto chvíli je mým hlavním úkolem posunout projekt kupředu a zahájit rekonstrukci.

Památník ticha změnil svůj název. Jak se nyní jmenuje?

Ano, je to tak. Teď se jmenuje Centrum paměti a dialogu Bubny (CpdB). Název je sice dlouhý, ale lépe vystihuje můj záměr. V názvu se odráží, že bych ráda vytvořila nejen centrum paměti, ale také centrum dění. Místo s historií, která otevírá prostor pro diskusi o polarizovaném světě, v němž se bezpochyby nacházíme. Prostor, který nabídne bezpečné místo dialogu o složitých tématech dnešní doby. Posláním organizace je nejen uchování paměti šoa, ale také vytvořit živé místo spojující minulost s přítomností prostřednictvím kulturních a vzdělávacích programů.

Ke změně názvu mě také vedla snaha vyjít vstříc předchozímu vedení, které projekt zakládalo a název vnímalo jako autorský. V zájmu konsolidace vztahů jsme se domluvili, že se organizace přejmenuje. Souhlasila jsem také s tím, že jim přenechám i facebookový profil. S novým názvem Centrum paměti a dialogu Bubny tedy de facto začínáme nově včetně komunikační strategie. To má samozřejmě svá pro i proti.

Zaregistrovala jsem, že přebírat vedení mělo svá úskalí, přesto jsi stihla zorganizovat několik akcí včetně třídenní filmové přehlídky u příležitosti připomínky likvidace takzvaného terezínského rodinného tábora.

Uspořádali jsme dvě menší připomínkové akce na fasádě hotelu Mama Shelter – na místě bývalého shromaždiště, tedy na dalším místě paměti. Nejprve jsme v říjnu jako připomínku prvního židovského transportu ve spolupráci se Židovským muzeum v Praze, festivalem Signal Festival a s Národní galerií Praha připomněli autorskou videoprojekcí Tomáše Luňáka Tváře zmizelých židovských sousedů. V lednu jsme se v den Mezinárodního den památky obětí holocaustu a 80. výročí osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau v roce 1945 zapojili do kampaně #WeRemember. Byly to trochu jiné typy akcí než ty komunitní, které dříve pořádal Památník ticha. Dávalo mi smysl vytvořit nenásilnou připomínku ve veřejném prostoru. CpdB je veřejná instituce, měla by sloužit širšímu publiku, zaměřit se na více cílových skupin.

Před několika dny se konala třídenní filmová přehlídka u příležitosti další tragické události – likvidace tzv. terezínského rodinného tábora v Osvětimi. Spolu s Národním filmovým archivem jsme vybrali pět významných českých filmů, jejichž projekce doprovodily moderované diskuse s hosty a program pro školy. Chtěla jsem téma holocaustu zasadit do nějakého kontextu. Ať už historického, filmového, či osobního. Akce se konala v kině Přítomnost, a tak se při tvorbě názvu nabízela i nějaká slovní hříčka. Vybrali jsme název Minulost v Přítomnosti.

Jaký měla akce ohlas?

Program pro školy byl kapacitně naplněn. Festival ukázal, že kombinace filmové projekce a diskuse s odborníky je vynikajícím nástrojem ve vzdělávání, který ocení pedagogové i studenti. Po akci jsme požádali studenty o zpětnou vazbu, která je důležitá pro naše další směřování. Hledáme nové formáty, jakým způsobem uchovat paměť obětí šoa a předat ji mladším generacím. Reakce studentů pro nás byly velmi inspirativní.

V jaké fázi se nachází stavba samotného památníku na nádraží Bubny? Chystáte novou soutěž návrhu budovy, nebo využijete ten stávající?

Vláda na konci února tohoto roku schválila další kroky, které jsou klíčové pro zahájení revitalizace objektu nádraží Bubny. Týkají se převodu pozemku, na němž se objekt nachází, rekonstrukce, zajištění projektové dokumentace a financování samotného projektu. Správa železnic bude projektově přestavbu řídit a CpdB zajistí přípravu a uhrazení nákladů rekonstrukce. Ta by měla začít v letních měsících letošního roku. Vzájemné vztahy a spolupráci mezi Správou železnic jako vlastníkem objektu železniční stanice Praha-Bubny a Centrem paměti a dialogu Bubny zajistí smlouva o vertikální spolupráci. Architektonický návrh je výsledkem soutěže a vybrala jej odborná porota. Projekt už má projektovou dokumentaci a stavební povolení. Autorem je ARN Studio, které se podílelo napříkladna realizaci přestavby Galerie středočeského kraje GASK v Kutné Hoře nebo na obnově ikonického hotelu a televizního vysílače na Ještědu. Za svoje návrhy kulturních, veřejných a sakrálních staveb obdrželo mnoho ocenění.

Lze odhadnout, kdy bude stavba dokončena?

Podle projektové dokumentace je stavba odhadována na dva roky. K tomu je potřeba připočíst různé administrativní lhůty spojené se soutěží na zhotovitele a realizaci expozice.

Čeká vás tedy poměrně dlouhé období bez vlastního prostoru…

Přesně tak. Už teď pracujeme na programech, které se budou odehrávat mimo samotnou budovu – chceme, aby projekt žil už teď, ne až po dokončení stavby. Ze zkušenosti z jiných projektů vím, že nemít vlastní prostory může být výhodou. Vlastní budova může být někdy limitující pro práci se širším publikem. Jak už jsem zmínila, ráda bych svoje vzdělávací aktivity směrovala jak dovnitř židovské komunity, tak i mezi širší publikum.

V blízké budoucnosti bych ráda zmapovala, jak mladí lidé vnímají židovskou historii a identitu. Plánujeme průzkum mezi studenty základních a středních škol, abychom zjistili, co vlastně vědí a jak jim můžeme téma přiblížit. Mít v ruce konkrétní data. A to nejen ze vzdělávacích institucí v Praze a ve velkých městech, ale také z menších regionálních škol. Na základě výsledků bych ráda vystavěla vzdělávací program tak, aby nezahrnoval jenom historii a holocaust, ale zahrnoval také otázky týkající se současné židovské identity, jinakosti a obecného vnímání menšin.

To zní zajímavě. A jaké jsou tvoje další plány?

Na červen chystáme několikadenní setkání ve spolupráci s jeruzalémským institutem židovských studií Pardes. Pracovně mu říkáme Pardes Pop-Up. Bude mít několik částí: V Židovském muzeu Praha plánujeme přednášky pro veřejnost, dovnitř komunity připravujeme šabaton, studium textu a limmud v tom tradičním slova smyslu.

Během šabatonu se pokusíme oživit všechny synagogy v centru Prahy. V každé z nich se bude konat šacharit – od ortodoxního přes egalitariánský až po reformní. Lidé si budou moci vybrat dle svých preferencí. Moje představa je, že se pak všichni setkáme při obědě. V neděli se bude konat limmud, který nabídne sérii šesti paralelních přednášek.

Kolik lidí z Izraele se k nám chystá přiletět?

Zatím je to skupina 20 až 30 lidí. Tento počet bychom chtěli vyvážit českými účastníky. Jde vlastně o akci pro bývalé studenty Pardesu z různých zemí v Evropě a USA. Zúčastní se jí tedy alumni, současní studenti i přednášející, které bude možné potkat v rámci limmudu. Možná i kvůli Praze je o ni velký zájem. Zkoušíme navýšit kapacitu, tak uvidíme, jestli se nám to podaří. Smyslem je se vzájemně obohatit a přispět k rozvoji místní komunity. Na přípravách spolupracujeme se Židovskou obcí v Praze, Federací židovských obcí, Lauderovými školami, Židovským muzeem a s komunitou Ec chaim. My zastáváme roli koordinátora.

Máte už určené přesné datum?

Ano, od 5. do 11. června.

To je skvělé. Zdá se mi, že v CpdB můžeš uplatnit všechny předešlé zkušenosti. Pracovala jsi pro židovské organizace, kulturní sféru i ve státní správě. Je to tak?

Rozhodně. Občas se vracím ke slavnému projevu Steva Jobse na Stanfordu, kdy mluví o propojování různých bodů.Říká, že je důležité věřit tomu, co člověk dělá, protože často se ukáže teprve zpětně, jak do sebe jednotlivé kroky zapadly. Když jsem byla v Českém centru v Tel Avivu, tak jsem se podílela na dokumentaci svědectví pamětníků z Československa, z nichž většina byli přeživší šoa. Sama jsem pak vytvořila projekt Wingmen ve snaze uchovat paměť pilotů a leteckých mechaniků, kteří se podíleli na operaci Důvěrné Izrael. Tedy na slavné československé pomoci Izraeli v době války o nezávislost. V té době by mě nenapadlo, že jednou povedu paměťovou instituci. Tím spíš když jsem se v jiných svých projektech snažila ukázat, že židovství není jen holocaust a Izrael.

Výběrové řízení na tuto pozici se otevřelo v době, kdy jsem se vrátila z ročního studia Evropského institutu pro židovská studia ve Švédsku Paideia. Byl to takový můj sabatikl pro osobní reflexi. Přemýšlela jsem kam směřovat a najednou tu byla příležitost, která mi dávala smysl i v kontextu událostí 7. října. Přišlo mi, že to je velmi důležité něčemu takovému věnovat energii. A spousta těch teček nebo kroků se najednou propojila.

Díky svým zkušenostem máš rozsáhlou síť kontaktů, s jakými organizacemi plánuješ spolupráci? A u kterých hledáš inspiraci?

Partnery a inspiraci hledám neustále. Určitě bych stála o nějaká mezinárodní partnerství nad rámec „obvyklých podezřelých“,tedy institucí, jako je jeruzalémský Yad Vashem nebo varšavský Polin. Považuji za přínosné se propojovat i s organizacemi, ať už vzdělávacími, nebo kulturními, které se tématu židovství či holocaustu nevěnují. Ale mají vlastní dosah a publikum. Vystavět takovou síť, mapu nabízející rozmanitost.

Nedávno jsem byla v New Yorku, byla jsem se podívat například na Ellis Island, který představuje významné místo paměti. Je pro mě zajímavé sledovat, jak jednotlivé instituce s tímto tématem pracují a jak se jednotlivé programy mění v čase. Přemýšlím také nad tím, co je smysluplné, a co naopak může být kontraproduktivní, když je informací příliš mnoho a návštěvník je už nedokáže vstřebat. Například Polin je skvělá instituce, ale tak rozsáhlá, že pro individuálního návštěvníka může být až zahlcující. Naopak při návštěvě Ringelblumova archivu ve Varšavě jsem si uvědomila, že méně někdy znamená více – není nutné mít velkou budovu plnou vitrín a výstav, někdy stačí jednoduchost, která dokáže lépe vystihnout podstatu. Zajímá mě také, jak je možné využít nové technologie, zda hologramy mohou být efektivní, a sleduji, jak tyto přístupy vnímají mladší generace, například moje šestadvacetiletá neteř. Myslím si, že je důležité obklopit se lidmi, kteří na tyto otázky nahlížejí z různých perspektiv.

Během tvého působení v pozici ředitelky JCC Prague vzniklo několik zajímavých videí a podcastů, které je možné najít na webové stránce Judaism Fun Again. Řekneš nám, jak tento projekt vznikl?

Judaism Fun Again slouží jako zastřešení několika různých iniciativ, které pomáhají popularizovat židovství jako živou a žitou současnou identitu. Právě z této myšlenky vznikl například Talmud do kapsy přibližující židovskou tradici širšímu publiku a zdůrazňující její univerzální prvky, které mohou být zajímavé i pro většinovou společnost. Často se setkávám se zkresleným obrazem židovství – například v reportážích, kde se dětem představují židovští sousedé prostřednictvím záběrů hřbitovů. Ráda bych se tohle vnímání pokusila změnit, protože i mezi vzdělanými lidmi stále trvají stereotypy, ne nutně ze zlé vůle, ale spíše proto že některá témata jsou složitá a v dnešní zrychlené době jim lidé často nerozumějí do hloubky. Ne každý se může orientovat v historii židovství, dějinách Izraele a ve složitých souvislostech, což v kombinaci s emocemi a sociálními sítěmi často vede k problematickým závěrům. Cílem Judaism Fun Again je tedy ukázat, že židovská kultura a tradice mohou být nejen hluboké a inspirativní, ale i zábavné.

Vydala jsi také několik knih, naposledy Talmud do kapsy, který jsi zmínila a z něhož přinášíme v aktuálním čísle ukázku. Chystáš nějakou další?

Ano, plánuju překlad Talmudu do kapsy do angličtiny a také chci pracovat na dalších digitálních vzdělávacích materiálech.

Pod hlavičkou CpdB chystáme překlad knihy tří švédských autorek Annelie Rådestad, Joanny Rubin Dranger a Karin Brygger o 120 významných židovských ženách s názvem Židovské hrdinky. Kniha se inspirovala bestsellerem Příběhy pro malé rebelky. Představuje významné židovské ženy – od těch biblických přes ženy, jako jsou Ruth Bader Ginsburg, Annie Leibovitz a Amy Winehouse, až po ty úplně současné. Knihu plánujeme za přítomnosti tvůrkyň představit na letošním ročníku festivalu Svět knihy.

Na to se moc těším. Na závěr mám ještě jednu otázku. Angažovala ses v hnutí Hlas třetí generace, jehož kandidáti se nedávno ucházeli o posty v představenstvu Židovské obce Praha. Uspěli jste ve volbách?

Z našeho hnutí uspělo osm z jedenácti kandidátů, což je skvělé. Beru to jako důležitý krok k tomu, aby se do komunitního dění zapojila mladší generace. Myslím si, že mezigenerační dialog je klíčový. Není to o tom, že by jedna generace měla nahradit druhou, ale spíš o tom, abychom si dokázali navzájem naslouchat a pracovat společně.

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ