Rozhovor s protagonistou filmu Šabat queen

Narodil se v ortodoxní židovské rodině v Izraeli, dnes žije převážně v New Yorku, kde jako rabín, performer a zakladatel Storahtelling a Lab/Shul přináší do judaismu nové otázky a formy spirituality. Ve svých textech, performancích a komunitních rituálech propojuje starobylé tradice s aktuálními tématy lidských práv, identity a svobody.

Na letošním sederu se neptá „proč je tato noc jiná než všechny ostatní“, ale „jak jsme se změnili my sami“. V jeho podání je židovský příběh o exodu inspirací k osobní i společenské transformaci – k cestě z útlaku přes odvahu říci „dost!“ až k radikální představivosti o lepším světě. V dokumentu Šabat queen (v originále Shabbat Queen), uvedeném letos na Mezinárodním filmovém festivalu o lidských právech Jeden svět, ho poznáváme i jako drag performerku, která žehná, boří stereotypy a zve k duchovnímu dialogu.

Mohl byste mi něco říci o svém dětství? Pocházíte z rodiny, kde bylo třicet osm generací rabínů. Měl jste někdy pocit, že se od vás očekává, že se také stanete rabínem?
Ne, nebyla to předem daná cesta. Můj strýc byl rabín (Poznámka: Amichaiův strýc Israel Meir Lau zastával v Izraeli v letech 1993–2003 funkci vrchního aškenázského rabína.), ale nikdo nám to nepředepisoval ani nás k tomu nevedl. Když jsme byli děti, nikdo na nás netlačil. Věděli jsme, že je to součást našeho rodinného příběhu, ale nebylo to něco, co by se od nás očekávalo. Můj starší bratr Benny se vydal na cestu k ordinaci už ve svých dvaceti, ale ani to nebylo na základě nějakého nátlaku. U strýcovy větve rodiny, která je víc ultraortodoxní, to možná bylo jinak. Já jsem prošel různými ješivami a židovskými školami, ale nikdy jsem necítil tlak, abych se stal rabínem.

Zmínil jste, že při své bar micvě jste četl parašu, která odsuzuje homosexualitu. Věděl jste už tehdy, že jste gay? A jaké pro vás bylo tu pasáž číst?
Neměl jsem pro to tehdy přesná slova, ale už jsem měl určité pocity a zkušenosti. A cítil jsem, že ten text, který jsem četl, je v rozporu s tím, co cítím. Pamatuju si, jak jsem tam stál a vnímal ten rozpor mezi světem, ve kterém jsem vyrůstal, a tím, kým jsem se stával.

Mám syna v tom věku, a proto se mě to hodně dotklo – ten pocit vyloučení už v tak raném věku.
Ano, mělo to na mě velký dopad. Když mi bylo čtyřicet – což bylo už před patnácti lety – přepsal jsem svou řeč z bar micvy jako comingoutový projev a publikoval jsem jej. Bylo to jako by mé čtyřicetileté já stálo vedle toho třináctiletého. Byla zveřejněna v mnoha médiích, na internetu se dá dohledat. (Poznámka: Text najdete pod názvem Becoming A Man: My Bar Mitzvah Speech Thirty Years Later.)

Na začátku filmu zmiňujete vnitřní konflikt – dilema mezi tím jít za tradicí, nebo následovat své srdce. Podařilo se vám ten rozpor v sobě vyřešit?
Ten citát vychází z jednoho známého chasidského příběhu o rabínu Zušovi. Podstata té otázky zní: „Žil jsi podle toho, co jsi opravdu cítil, že je správné, nebo jsi jen následoval scénář, který ti někdo napsal?“ Nechci předstírat, že vím, co se stane po smrti, ale věřím, že to, jak člověk žije – jestli podle svých hodnot a svědomí – je klíčové.

Váš bratr Benjamin Lau, známý ortodoxní rabín v Izraeli, je ve filmu vaším protipólem. Zajímavé bylo, že jste se ve filmu nikdy neobjevili vedle sebe – působilo to jako vizuální metafora pro rozdílné směry, kterými se vy i vaše komunity ubíráte. Jaký spolu máte vztah a jak se vám daří překlenout rozdílné názory?
Máme za sebou spoustu různých fází. Jsou věci, na kterých se neshodneme – a to jak v oblasti víry, tak třeba i politiky. Já jsem například politicky víc nalevo, ale zároveň vím, že i on si přeje, aby válka v Gaze skončila. Spolu s ostatními členy rodiny byl vždy přítomen, když jsem zažíval něco důležitého. Vedeme spolu otevřené debaty – třeba o tom, že oddávám i nežidovské páry, což je pro něj těžké přijmout. Jeden z jeho synů teď studuje v ješivě v Jeruzalémě, kde brzy budeme promítat film Shabbat Queen.

Smíšená manželství jsou v mnoha židovských komunitách včetně těch konzervativních (Masorti) velmi citlivé a důležité téma. Když jste se rozhodoval pro rabínské studium, proč jste si vybral právě JTS (Jewish Theological Seminary), tedy konzervativní seminář, a ne reformní nebo rekonstrukcionistický, které by vám byly ideologicky blíž?

Nemám rád snadné cesty (smích). Ale vážně – mým cílem bylo najít místo, kde se budu moct opravdu věnovat studiu halachy. A právě filozofie konzervativního přístupu k halaše je mi blízká. Je to přístup, kdy se člověk ponoří do minulosti, učí se z ní a zároveň hledá, jak se dá tradice inovovat. Nechtěl jsem se halaše vyhýbat – chtěl jsem ji naopak do hloubky pochopit.

Nedokázal bych se ztotožnit s ortodoxní nebo i moderně ortodoxní praxí, protože prostě nejsem ortodoxní. Reformní judaismus zase halachu neřeší – kdežto konzervativní směr ano. A já jsem věděl, že pokud chci něco měnit, musím nejdřív znát pravidla. Proto jsem se vydal touto cestou. Pravda je, že v praxi je dnes ten směr spíš konzervativní s velkým „K“ než skutečně inovativní. Ale filozofie, ten pozitivní historický přístup, který jsem se naučil na JTS, mě dodnes ovlivňuje.

V roce 2017 jste pak přišel s tzv. Joy Proposal – návrhem, který se snaží oživit starý rabínský status ger tošav (Poznámka: Nežidovský cizinec žijící v Zemi izraelské, který souhlasí s dodržováním sedmi Noemových zákonů.), aby bylo možné lépe integrovat smíšené páry a rodiny do současné židovské komunity.

Ten návrh vychází z pozitivního historického přístupu – a věřím, že jednou bude uznán jako legitimní směr. Teď je to sice ještě obtížné, ale mohli bychom se tam postupně dostat. Nedávno jsem třeba promítal Shabbat Queen v Ohiu, kde diskuzi vedl ortodoxní rabín Aaron Rappaport. Působí na Hillelu na univerzitě Ohio State University jako univerzitní rabín. A opravdu mě ohromil – je mladý, otevřený, inspirativní. Studoval v liberální ortodoxní ješivě Yeshivat Chovevei Torah v Brooklynu a dnes oddává i páry stejného pohlaví, což je od ortodoxního rabína velký krok. Momentálně přemýšlí i o tom, že by oddával smíšené páry.

To by byl velký přelom. Tématům inkluze se věnujete už desítky let. V roce 1999 jste založil Storahtelling – skupinu, která oživuje starou tradici čtení Tóry prostřednictvím divadla –, a v roce 2009 jste pak v New Yorku stál u zrodu Lab/Shul – experimentální egalitářské židovské komunity. Nabízíte programy pro lidi všech věkových kategorií i zázemí. Blíží se Pesach. Všimla jsem si, že nabízíte kurz přípravy sederu. O jaký unikátní aspekt tohoto kurzu byste se rád podělil?

Vytvořili jsme alternativní seder s novými čtyřmi otázkami, které mají vést k opravdovým a osobním konverzacím. Jsou to analogie k tradičním částem sederu, k Ma ništana, Avadim chajnu, Dajenu a L’šana habaa be-Jerušalajim. Cílem je osvobodit seder od strnulého čtení textu a udělat z něj skutečně obohacující zážitek. Nejde jen o to přečíst Hagadu – ale o to, aby se u stolu vedl živý a smysluplný dialog.

Původně Hagada ani neměla být čtena tak, jak to dnes mnohé komunity dělají. Je to spíš sbírka příběhů, písní a modliteb. Skvělý způsob, jak účastníky zapojit, je třeba zkusit příběh přehrát. Já jsem to dělal s dětmi tak, že jsme rozdělili místnost na dvě skupiny – jedna vyprávěla příběh z pohledu Hebrejců, druhá z pohledu Egypťanů. A pak jsme si porovnali, jak to kdo vidí. Je zajímavé sledovat, kdo v tom příběhu vlastně vyznívá jako „ten dobrý“.

To zní zajímavě. Děkuji, že jste s našimi čtenáři sdílel celé znění otázek vašeho sederu SAYder 2025. (Poznámka: Text naleznete na konci rozhovoru.) Víte už, jak bude letos vypadat váš sederový talíř? Budou na něm například pomeranče nebo olivy?
Pomeranče mám na sederové míse už roky. (Smích) Letos budu trávit Pesach v Izraeli. Plánuji udělat jeden seder s větší skupinou Izraelců a pravděpodobně i s několika Palestinci. A druhý, izraelsko-palestinský, během týdne. Ještě přesně nevím, co na sederovou mísu umístíme. Loni jsme na ní měli olivy a olivové ratolesti jako symbol míru v Gaze a také žlutý symbol, vyzývající k návratu všech rukojmích.

Budu moc ráda, když mi pak povíte, jak to dopadlo. Myslím, že otázka izraelsko-palestinského konfliktu dnes v mnoha židovských komunitách opravdu rezonuje a vyvolává napětí uvnitř rodin i židovských obcí. Znám několik queer lidí, kteří se teď necítí doma ani na jedné straně – queer komunita je často tak výrazně levicová, že se s ní už nedokážou ztotožnit, ale zároveň se cítí vyloučeni ze židovských komunit. V Americe to musí být ještě náročnější.
Rozhodně. Situace je hodně vypjatá. Lidé se dnes často uchylují k jednoduchým sloganům a černobílému vidění světa. Právě proto pořádáme rozhovory a diskuze – děláme to už roky, ale od 7. října je to ještě důležitější. Říkáme tomu „odvážné rozhovory“. Jsou hodně emotivní. Lidé přicházejí především proto, aby se navzájem vyslechli a hledali společnou řeč.

Vzhledem k době, kdy se začal film promítat, se nejspíš většina otázek v diskuzích po projekcích filmu soustředí právě na tento konflikt? Nevadí vám to?
Ne, nevadí. Téma konfliktu je úzce propojeno s mým přístupem i hodnotami, takže je přirozené, že většina debat se točí právě kolem něj. Film vyšel v době, kdy se o něm musí mluvit.

Moje filozofie má jednotící linku. Když říkám „ano“ svatbám mezi Židy a Nežidy, říkám tím „ano“ inkluzi. Nejdůležitějším písmenem hebrejské abecedy je pro mě vav z ve’ahavta (Poznámka: A budeš milovat.). Je to „a“, které spojuje. Znamená lásku přes hranice, které si obvykle stavíme. To je realita, v níž teď žijeme – milovat i tam, kde to není snadné. Je to výzva, protože je vždycky jednodušší mít rád lidi, kteří jsou nám podobní. Můžeme celý život zůstat v ghettu a nenávidět ty, které nenáviděli naši předci. Dnes ale žijeme v globalizovaném, propojeném světě. A musíme si položit otázku: Dokážeme se domluvit i přes naše rozdíly? Může se láska stát tím místem, kde jsme nejdřív lidmi – až pak Izraelci nebo Palestinci, queer nebo hetero, ženami nebo muži?

Přesně o tom náš film je – o tom, říct „ano“ inkluzi, říct „ano“ vavu. O spojování. O Židech i Nežidech, o Izraelcích i Palestincích. Musíme hledat společnou řeč a společně odsoudit násilí. Film původně neměl končit po 7. říjnu – ale realita se změnila a my ji nemůžeme ignorovat. Nechceme od ní utíkat. Je to zásadní moment naší současnosti. A jako lidé máme povinnost tomu čelit. Už jsme se skrývali dost dlouho – už žádné skrýše, žádné skříně. Je čas být vidět.

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ

Čtyři sederové otázky

Lab/Shul: SAYder 2025

1. מה נשתנה  – Ma ništana

Jak jsme letos jiní?

Ptejme se sami sebe i ostatních s jemnou upřímností: Jak jsme dnes večer jiní než před rokem? Co se změnilo? Definují nás rostoucí rozdíly a polarizace? Co nás stále spojuje, když hledáme společnou půdu a sdílené závazky k osvobození všech? 

2. עבדים היינו  – Avadim chajnu

Byli jsme otroky

Dnes večer vyprávíme příběh o osvobození. Jaké aspekty, nástroje, strategie a metody tohoto historického boje za svobodu mohou stále formovat naši osobní i politickou realitu? Jaké příběhy si můžeme nově vytvořit, abychom se posunuli od zoufalství k obnově? 

3. דיינו – Dajenu

Dost!

Co nás přiměje vykřiknout „Dost!“ a povstat proti útlaku, krutosti a nespravedlnosti, ať už ubližují nám, nebo někomu v našem okolí? Jak můžeme odolat zoufalství a podpořit odvážné hlasy, které bojují za lidská práva a spravedlnost, za svobodu, důstojnost a lásku – pro všechny? Kdo jsou naši současní Mojžíšové, Miriam, porodní báby a vůdci osvobození? 

4.  לשנה הבאה בירושלים – L’šana habaa be-Jerušalajim

Příští rok!

„Příští rok v Jeruzalémě“ – tak naši předkové po staletí završovali tento večer, vždy snící o utopickém míru a klidu.  Radikální představivost je naším receptem na velké sny a závazek spoluvytvářet spravedlivější, laskavější a mírumilovnější svět.  Představte si tento večer, náš svět – za rok.  Podělte se o svou vizi světa, ve kterém chcete žít. Jaké kroky podniknete, abychom se k němu přiblížili? Zavažte se k něčemu, co uděláte pro dobro svých rodin, přátel a všech bytostí na této planetě. 

Redakčně kráceno, celou verzi naleznete zde.

Link: