Rozhovor se Smadar Cooper a Jechielem Keisariovými

Terezie Dubinová nám představí izraelskou terapeutku Smadar Cooper Keisari působící v Centru pro prevenci komunitního stresu v Izraeli a jejího manžela Jechiela Keisariho, který centrum spravuje.

Smadar Cooper Keisari pracuje s loutkami, respektive s maňásky. Její program Co pomáhá, když se ocitneme v těžkostech, má za cíl rozvíjet emoční odolnost a vnitřní sílu v raném dětství za pomoci loutkového divadla. V Izraeli je zaváděn od roku 2007, a to zvláště v komunitách v blízkosti Gazy a Libanonu. Děti se v něm učí, jak uvolnit emoce, napětí a stres z nevypočitatelných raketových útoků Hamásu.

V sobotu 7. října 2023 kibuc Dorot zažil zázrak – teroristé Hamásu se mu vyhnuli. Do jiných ale vtrhli a vraždili. Mnoho dětí z kibuců v pohraničí, s nimiž Smadar pracovala, bylo zabito. První telefonát se žádostí o psychickou podporu přišel už 9. října, vlastně okamžitě po útoku. Od té doby s Jechielem intenzivně pracují s lidmi evakuovanými jak ze zničených kibuců a přepadených měst, tak s lidmi evakuovanými ze severu Izraele ostřelovaného Hizballáhem.

V srpnu loňského roku se setkáváme poprvé naživo a je to moc milé setkání. Koná se v literární kavárně Tmol šilšom (Včera předevčírem) v centru Jeruzaléma. Je schovaná ve dvorcích, jak se sluší na kultovní místo knihomolů, tedy těch podivných introvertních lidí, co milují ticho, klid a knihy. Dáváme si večeři a povídáme si o výzvách, které pro terapeuty traumatizující události 7. října stále představují.

Panenky síly

Ráda vás vidím. Bohužel budeme mluvit o smutných věcech. V čem se změnila nebo nezměnila vaše práce po 7. říjnu?

Jechiel Keisari: První, o čem Smadar přemýšlela, bylo, jak dětem z napadených kibuců a městeček, evakuovaným a bydlícím po hotelech, vrátit pocit síly. Každý máme vnitřní sílu, jen na to často zapomínáme. Když se stane něco traumatizujícího, upínáme se na mechanismy, které nás léta držely při síle, a snažíme se je co nejlépe využít. Přemýšleli jsme, jak vytvořit něco, co by na jednu stranu bylo velmi jednoduché, ale na druhou stranu i velmi efektivní.

Smadar Cooper Keisari: Začalo to tradičními mexickými panenkami, jež dávají tamní rodiče před spaním svým dětem, aby se jim vypovídaly ze svých starostí. Zároveň jsem vnímala, že než jít spát se svými úzkostmi a traumaty, potřebujeme aktivovat naši sílu. Pro tyto účely jsme vytvořili bubot šel koach, panenky síly. Můžeme s nimi mluvit, dívat se na ně, spojovat se s nimi.

Začali jsme pracovat s (přeživšími, uprchlými či evakuovanými) členy kibucu Erez, kteří přišli do pouštního města Micpe Ramon. Tou dobou se ještě bojovalo. Rozdělili jsme je do dvou skupin. Nejprve jsme s nimi tvořili panenky. Mohly mít podobu zvířete nebo nějaké představy. Loutka je projektivní nástroj, lidé k ní přistupují s pohledem „to nejsem já, to je loutka!“, takže potom bezděky a nevědomě řeknou to, co by jinak ani neřekli, a tím své pocity uvolní.

JK: Lidé z pohraničí u Gazy byli evakuováni do všech možných míst – do Eilatu, k Mrtvému moři, do kibucu Ein Gedi… Jen si to představte: Jeden den jste ve svém domově a druhý den jste bez svých věcí v nějakém hotelu. Byl to také v prvních dnech velký chaos, nikdo přesně nevěděl, co se děje. A lidé se potřebovali s něčím spojit.

SCK: A v tomhle jsme začali pracovat. Nejprve s malými dětmi a jejich rodiči. Malé děti ještě nedokážou mluvit o svých prožitcích jako dospělí.

JK: Děti si vytvořily panenky síly. A my jsme jim řekli: „Nyní, když máte svoje panenky síly, co vám ta panenka říká? Jakou jednu větu vám říká, aby vám dodala sílu?“ A bylo to úžasné, co napsaly! A pak šly s panenkou a tím proužkem papíru s napsanou větou ven nebo s ní šly spát. Jak víme od rodičů a učitelů, první věc, kterou děti udělaly, když se vrátily ze školky, bylo, že se podívaly pod polštář, jestli tam panenka a papírek jsou.

SCK: O všem jsem psala protokoly, stejně tak i další kolegové, výsledky jsme publikovali online v hebrejštině a arabštině.

Síla v nás

JK: K tomu je důležité vysvětlit, že evakuované rodiny žijí nejen v hotelích, ale i v jiných městech, městečkách a vesnicích. Komunity samy jim nabízely možnost ubytování, přijaly je a pomáhaly jim. A v dobrovolnické podpoře těchto rodin hrály často velkou roli staří lidé, kteří už jsou v důchodu a mají čas pomáhat.

SCK: Takže docházelo k posilování nejen osobní, ale i komunitní odolnosti. A to jsou záležitosti, které nyní děláme se vzdělávacími týmy.

Ukazuje mi fotky včetně své růžové panenky síly.

SCK: Jmenuje se Tikva (hebrejsky Naděje). Tady je panenka síly starší věřící ženy. Říká: „Vidět světlo ve všem.“ A další: „Kdy jsi naposledy udělal něco pro druhého?“ „Kdo se za mne postaví, když ne já?“ „Miluj svého bližního jako sebe sama.“ „Překonáme to společně.“ S panenkou lze navázat kontakt, ptát se jí, jak se jmenuje, jak je stará, jak se cítí.

JK: Nyní máme tým osmnácti spolupracovníků. Na začátku lidé dobrovolničili, ale teď už je profesionálně zaměstnáváme. Pracují na jihu i na severu země. Pro sever bychom potřebovali ještě tak sedm osm lidí, hledáme je. Dříve jsme měli ve vesnicích v pohraničí Gazy program pro školy a školky, kdy jsme nejprve vyprávěli dětem příběh o stromech a lese, který někdo kácí, a zvířátka si musejí najít nový domov. Pak „přišly loutky“ a ptaly se dětí, jak si ony dokážou poradit s takovou situací?

SCK: Teď jsme si ale uvědomili, že náš příběh je příliš blízko realitě. Proto jsme ho upravili. Je o „modrém lese“, který mohou děti znovu oživit, vytvořit. V izraelském kolektivním vědomí je otištěna vize, která by se dala shrnout větou mi-šoa le-tkuma, od zničení k novému postavení se na nohy.

JK: Je rozdíl mezi tím, jak náš program vnímají lidé ze severu a lidé z jihu. Lidé z jihu seděli zamčení v bezpečných místnostech svých domů a nevěděli, zda přežijí. Slyšeli teroristy ve svém domě. Znají ty, kdo byli zavražděni. Lidé ze severu byli evakuováni, ale tak děsivou zkušenost nezažili. Pracovali jsme zhruba s patnácti tisíci lidmi, přičemž evakuovaných jsou desítky tisíc.

SCK: Jsou dva druhy intervence. Krátká, kdy se s klienty potkáme jednou nebo dvakrát, a dlouhá, kdy se vracíme několikrát a pracujeme se skupinou zhruba šestnácti dětí, s jejich rodiči a učiteli, více do hloubky. První setkání se věnuje „síle ve mně“. Tvoří se loutky a pracuje se s nimi. Další setkání se věnují „síle v nás“. Děti, dospělí a loutky, všichni se společně sejdou. Pracujeme tak jak na osobní, tak na komunitní odolnosti. Učíme je, jak s loutkami pracovat. Jsme to my, kdo jim dává sílu a život! Pro traumatizované lidi je to aktivita, která jim vrací pocit, že mohou mít něco pod kontrolou.

Vlastní příběh

JK: A součástí je i vytváření příběhu.

SCK: Příběhu, který je postaven na osobních větách, osobních prožitcích jejich tvůrců. Máme video čtyř pěti lidí, jak společně s loutkami sdílejí své příběhy. Dělala jsem to se svými studenty.

Při práci vyjdou najevo různé věci. Představte si uprchlíky ubytované v hotelu. Mimo jiné nemají svoje domácí spotřebiče, na něž byli zvyklí. Teď si vytvořili loutky – a prostřednictvím loutek si na to mohou postěžovat, protože „to nejsem já, to je loutka“.

JK: Loutka tak tlumočí stížnosti i touhy a pomáhá člověku vypořádat se s realitou v daném okamžiku. Možná je to i forma útěku z reality, který ale umožňuje vyrovnat se se situací, v níž jsem se ocitl. Po nějaké době jsme museli promyslet, jak náš program lidem nabídnout. Zjistili, že se domů jen tak nevrátí, s únavou přišla frustrace. „Neříkejte mi nic o traumatu a odolnosti, mám toho dost“ – asi takový měli přístup. Soustředili jsme se na práci na severu, například v hotelích (v lázeňském městě) Tiberias. První, kdo hotely opouštěl a hledal si běžné bydlení ve středu země, byly rodiny s dětmi, v hotelích zůstali staří lidé. My jdeme tam, kde jsou lidé, s nimiž pracujeme, a tak se mění i pracovní prostředí. Je to i styl práce Centra pro prevenci komunitního stresu, že následuje evakuované.

Pokud vím, samotné centrum, které mělo sídlo (v severním ostřelovaném městečku) v Kirjat Šmona, je evakuované.

JK: Ano. Jeho lidé pracují z domova.

Jste podporováni státem?

JK: Nepřímo ano. Prostřednictvím městských rozpočtů, tedy spolupráce s radnicemi. Ale asi jste také slyšela, jakou vládu nyní máme. Je to smutné, ale hlavní tok peněz není nasměrován na záchranu rukojmích a na pomoc evakuovaným.

Metoda Basic Ph

Když pracujete s dětmi, překvapuje vás něco?

JK: Znáte přístup Basic Ph? Je to model vytvořený psychologem Mooli Lahadem v roce 2004, který popisuje šest způsobů, jak se vypořádáváme se situacemi. Čím více přístupů zvládáme, tím jsme odolnější, schopnější znovu nabýt pocit kontroly v náročných situacích.

SCK: Slovo basic (anglicky základní) je zároveň zkratkou. B jako důvěra a víra (belief) či přesvědčení vycházející z našich základních hodnot. Nemusí to být náboženské. A jako emoce a pocity: Prostřednictvím jejich vyjadřování jsme schopní zvládat strach, hněv, smutek a zároveň emoce vyjadřovat. To jde dobře umělcům. S jako schopnost sociálních vztahů (social), budování odpovědnosti ve skupině, s níž jsem spojený. Pomáhá sdílení s přáteli, vazby k druhým lidem. I jako představivost (imagination), tedy tvořivost jako způsob práce s traumatem. Mohu třeba napsat příběh, který mi pomůže podívat se na dění s odstupem. To je nápomocné zvláště u dětí. C jako schopnost strategického, praktického a racionálního uvažování (cognitive): Proč se to děje, co s tím mám dělat… A konečně Ph jako fyzická aktivita (physical). Jídlo, kouření, prostě činnost.

Když rozeznáme, který způsob je náš, dokážeme sami sebe v případě potřeby posílit. A když rozeznáme způsob druhých, můžeme jim pomoci tak, jak potřebují, nikoli tak, jak si myslíme, že je pro ně dobré. Když pracujeme s rodiči a učiteli malých dětí, učíme je, jak rozeznat jedinečný způsob vypořádání se s těžkostmi u každého dítěte. V našem programu panenek síly má každá panenka nějakou z těchto schopností Basic Ph. A děti se učí užívat sílu panenky – a tím zároveň svoji sílu.

Svět fantazie

Smadar, vy vytvoříte fantazijní svět…

SCK: Když máme šestidílná setkání, na první schůzku „přijde“ maňásek papouška jménem Koko. Celou dobu mluví, neposedí, pořád skáče, je bezradný. V příběhu o zničeném lese tak reaguje na ztrátu domova. Má zjevně fyzickou (Ph) reakci – a já společně s dětmi hledám, jak mu pomoci. Když děti papouškovi radí, vypovídá to o nich. Chtějí mu dát napít, najíst, říkají mu, ať jde sportovat… Samy tak objevují, co by jim ve fyzickém (Ph) způsobu pomohlo. Každé setkání tak představím maňáska určitého zvířete, které představuje jeden ze způsobů nakládání s náročnou situací.

JK: Děti se tak učí, nejen co pomáhá jim, ale i co pomáhá druhým. Na druhém setkání je to citlivý a zranitelný pejsek Džipsy – tedy emocinalita. Děti se učí dovolit si emoční vyjádření. Společenský způsob a přináležení představuje ovečka Kibšuš – je součástí stáda. Víru, naslouchání vnitřnímu hlasu a „přivolávání světla úsvitu“ představuje kohout Berto. Střízlivé zkoumání, uzemnění, trpělivost a pomalost představuje želva Čuču – když se jí svět nelíbí, zaleze si. A nosí si svůj kryt na zádech. Uvědomme si, že po 7. říjnu se stále bavíme o „bezpečném místě“, „úkrytu“, „bezpečné místnosti“. Tyto děti obvykle své bezpečné místo ztratily.

SCK: A šestý maňásek – není. Je to představivost (I) samotná. Můžete si to zvířátko představit. Pracujeme s řízenou imaginací, která má děti dovést právě na jejich bezpečné místo. Na konci má každý maňásek svoji židli – šestá je obsazena imaginativním zvířátkem – a děti si mají vybrat, jít k němu a každému něco říct. A to je opravdu jedinečné a zajímavé sledovat, koho si vyberou.

JK: Když jsme tento program dělali před 7. říjnem, téměř žádné dítě nešlo k imaginativnímu zvířeti. A to je nyní velký rozdíl – mnoho dětí si vybere právě toto.

Imaginace je přístup nového paradigmatu a nové spirituality.

SCK: Nemůžeme vytvořit nic, co si předem nepředstavíme.

Máte i vy svoje panenky síly?

JK: Ano. Loutka pomáhá i mně. A ušil jsem si ji sám. Smadar je jediná, kdo v naší rodině neumí šít. Já se to naučil od svojí maminky a naše děti chodí do antroposofické školy, kde se to naučily.

SCK: Ano. Když mě něco trápí, říkám to skrze loutky.

Smadar mi znovu vypráví příběh, který mi už jednou popsala do knihy: Byla pozvána na prestižní konferenci a styděla se za svoji angličtinu, tak s sebou vzala svoji loutku – alter ego Kukilu – a na pódiu sehrála etudu „Bojím se, aby se mi lidé nesmáli, že neumím anglicky.“ Nakonec měla velký úspěch – a hlavně předvedla praxi, než že by mluvila o teorii.

PTALA SE TEREZIE DUBINOVÁ

FOTO archiv Smadar Cooper Keisari

Redakčně editováno a kráceno. Celý rozhovor v původním znění najdete na www.oheladom.cz /link