Svátek překročení – חג הפסח zahajujeme ihned po zakončení šabatu 12. dubna večer první sederovou večeří. Druhá sederová večeře nás čeká v neděli večer, 13. dubna. Svátek Pesach končí v diaspoře osmým dnem, v neděli večer, 20. dubna. Podle našeho židovského kalendáře svátek začíná 15. nisanu a v diaspoře končí 22. nisanu (v neděli večer 20. dubna).

Svátek má další názvy – Svátek nekvašených chlebů (macesů) – חג המצות, neboť nesmíme po osm dní svátku jíst nic kvašeného. Svátek jara – חג האביב,  neboť jej slavíme na jaře, v měsíci aviv, který nyní nazýváme nisan.

Svátek překročení je jedním z názvů svátku, odkazujícím na skutečnost, že během poslední, desáté trestající rány, kterou Bůh seslal na Egypt a Egypťany, překročil Hospodin domy synů Izraele, na nichž bylo znamení krve obětovaného beránka, a nezabíjel v nich prvorozené, na rozdíl od příbytků Egypťanů. Po této desáté ráně, kdy zemřel i faraonův prvorozený syn, faraon dává svolení, aby hebrejští otroci opustili Egypt. Východem z Egypta – יציאת מצרים končí egyptská diaspora (galut) a začíná nová epocha osvobození Izraele – גאולת ישראל. Tehdy, 15. nisanu, se stali synové Izraele fyzicky svobodnými. Proto čtvrtým názvem svátku Pesach je Svátek svobody – חג החירות. Padesátého dne po východu z Egypta se pod horou Sinaj stávají synové Izraele též duchovně svobodnými,neboť se byli svědky Božího zjevení מעמד הר סיני – a jako jeden muž přijali Tóru, kterou Hospodin daroval Mojžíšovi na hoře Sinaj se slovy: „כל אשר דבר ה‘ נעשה ונשמע – vše, co pravil Hospodin, vykonáme a uposlechneme“ (Exodus 24,7).

Midraš Šochar tov 114 uvádí, že díky čtyřem zásluhám před Hospodinem byli synové Izraele hodni osvobození z egyptského otroctví: Protože si nezměnili svá jména, udrželi si svou mateřštinu, neprozradili svá posvátná tajemství a nezrušili obřízku.

Co předcházelo bezprostředně východu z Egypta? Jak to bylo s Josefovými ostatky? Na konci knihy Genesis 50,25 se uvádí, že před svou smrtí zapřisáhl Josef syny Izraele, slovy: „Bůh vás jistě navštíví a pak odtud vynesete mé kosti.“ Nyní se podívejme na slova midraše Šemot raba 20:19:

חכם לב יקח מצוות – Kdo je moudrého srdce, přijímá přikázání – micvot. (Přísloví 10,8). To je Mojžíš. V té době, těsně před východem z Egypta, kdy si synové Izraele brali od Egypťanů vyžádané stříbrné a zlaté šperky, Mojžíš se zabýval Josefovými ostatky (Exodus 13,19). Když synové Izraele nesli stříbro a zlato, které vynesli z Egypta, tak náš učitel Mojžíš nesl Josefovu rakev. Všemohoucí mu řekl: „Učinil jsi velké milosrdenství, tak i Já s tebou učiním milosrdenství a sám tě pohřbím, neboť je řečeno (Deuteronomium 34,6): ויקבֹר אותו בגי“ – Pochoval ho v údolí.“ Pro našeho učitele Mojžíše bylo prvořadé splnit to, čím Josef zapřisáhl syny Izraele a vynést jeho ostatky z Egypta, aby je poté pohřbili u města Šchemu, na místě, kde kdysi do sedmnácti let žil Josef se svým otcem Jákobem.

V Exodu 13,19 se uvádí:  ויקח משה את עצמות יוסף עמו… – „Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti…”

V Tosfot Sens, jejichž autorem je Šimšon ben Abraham (asi 1150 – 1230), se uvádí slovy midraše, že Mojžíš dal Josefovy kosti do ovčí kůže. Do ní pak vešel duch života a ovce pak šla s nimi celých čtyřicet let po poušti. Neboť je psáno (Žalm 80,2): „… Josefa jak ovce vodíš.“

V knize חמדת ימים (paraša „Vajechí“) se uvádí, že Mojžíš před východem z Egypta vzal spolu s Josefovými ostatky také ostatky – kosti Batji, faraonovy dcery. Učinil tak, že se jí chtěl odvděčit, za to, že ho vytáhla z vody a zachránila jej a poté, že jej příkladně vychovala. Tradice uvádí, že faraonově dceři dal jméno Batja – בתיה neboli Boží dcera sám Hospodin, za to, že zachránila Mojžíše, adoptovala jej a starala se o něj.

Proto naši učenci považují Mojžíše také za zakladatele Pohřebního bratrstva – Chevra kadiša. V den Mojžíšova úmrtí, 7. adaru, se členové Chevra kadiša postí a všichni jdou na hřbitov a prosí mrtvé o prominutí, pokud s nimi nejednali při pohřbu s dostatečnou úctou. Modlí se tam a rabín káže o důležitosti Pohřebního bratrstva, které se zabývá – חסד של אמת opravdovým milosrdenstvím. Po večerní modlitbě pořádají členové Pohřebního bratrstva velkou hostinu, na níž hovoří rabín o významu a velikosti našeho učitele Mojžíše.

Jak je možné, že se Židé časem do Egypta vrátili proti třem zákazům Tóry?

Židovský lékař, zeměpisec a cestovatel Estori ha-Parhi (asi 1282 – asi 1357) uvádí v páté kapitole svého díla „Kaftor va-ferach“, že v Egyptě slyšel od Maimonidova vnuka, rabiho Šmuela, že jeho děd Rambam, který žil v Egyptě, na závěr svých dopisů, poté, co je podepsal, dopsal ještě, že

„ הכותב העובר בכל יום שלשה לאוין – autor každodenně porušuje tři zákazy“.

1. Exodus 14,13: „Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte.“
2. Deuteronomium 17,16: „… a ať (král) neuvádí lid zpátky do Egypta…. Hospodin vám přece řekl: Nikdy se už touto cestou nevracejte.‘“
3. Deuteronomium 28,68: „Loděmi tě Hospodin přivede zpátky do Egypta, vydáš se na cestu, o níž jsem prohlásil, že ji už nespatříš.“ (Slova prokletí určená neposlušným).

Estori ha-Parchi odvětil rabi Šmuelovi, že možná Rambam neporušil zákaz žít v Egyptě ze dvou důvodů: Zaprvé – byl nucen tam žít, protože byl osobním lékařem egyptského krále, tj. sultána Saladina, a ten by mu nepovolil opustit zemi.

Zadruhé – Tóra zakazuje návrat do Egypta výslovně touto cestou, jak je uvedeno v Dt 17,16, pouštní cestou okolo Rákosového moře. Avšak vrátit se do Egypta jinou cestou Tóra nezakazuje. Tedy ani v tomto případě podle Estori ha-Parhiho Rambam neporušil tento příkaz.

V souvislosti se zákazem vrátit se zpět do Egypta uvádí bratislavský (prešpurský) rabín Chatam Sofer (1762-1839) toto: „Zákaz se vztahuje jen na trvalý pobyt v Egyptě, ale nevztahuje se na cestu za obchodem do Egypta nebo jen na náhodnou cestu tam, která je povolena. Podle mého skromného mínění spravedliví Izraele (צדיקי ישראל) cestovali do Egypta, aby viděli místa, kde se Židům staly zázraky a přechod přes Rákosové moře, aby mohli žehnat a děkovat Hospodinu.“

Chatam Sofer ještě uvádí (דרושים ואגדות חתם סופר, מכתב יד), že v budoucnu však bude přikázání – micva žít v Egyptě. V budoucnu, když budeme hodni usadit se v Egyptě, ten bude pak celý posvěcený a bude micva tam žít. To byl Hospodinův slib našemu otci Abrahámovi (Genesis 15,18): V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské a až k řece veliké, řece Eufratu.“ Ještě je řečeno (Exodus 23,31): „A určím tvé pomezí od Rákosového moře až k moři Pelištejců a od pouště až k řece Eufratu.“

V midraši Šemot raba 20:5 uvádí rabi Levi následující podobenství o otroctví a svobodě: Jakýsi člověk měl pozemek, který však byl pokryt smetím a kameny a nehodil se k sázení a pěstování ovoce nebo zeleniny. Onen muž se proto rozhodl jej prodat. Kupec, který pozemek v neutěšeném stavu koupil, se jej rozhodl zvelebit. Dal se do práce. Odvezl z pozemku všechno smetí, odházel kameny a hle, našel tam pramen čisté vody. Vysadil tam vinnou révu, zasadil granátová jablka a zbytek pozemku rozdělil na záhony, na nichž začal pěstovat různé vonné byliny. Postavil tam také věž, na niž pak posadil strážného, aby hlídal sad. Ti, kteří šli okolo, se nemohli vynadívat na tu nádheru. Jednou šel okolo také bývalý majitel pozemku, a když viděl, jak jeho kdysi zpustlý pozemek vzkvétá, zabědoval: „Oj vavoj! Co jsem to udělal, proč jsem se vzdal takového požehnání?!“ Národ synů Izraele, který byl v Egyptě, představoval pustinu pokrytou smetím. Svoboda jej učinila vzkvétající zahradou a světem se šířil jeho věhlas jako živoucí všudypřítomná výčitka jeho bývalému otrokáři, faraonovi.

Všem čtenářům a příznivcům Maskilu přeji radostný Pesach – חג הפסח כשר ושמח!

                                                                                                             RABÍN DANIEL MAYER