Letos si připomínáme 35. výročí obnovení diplomatických vztahů mezi Československem a Státem Izrael. A 35 let uplyne také od první návštěvy prezidenta Václava Havla v Izraeli v dubnu 1990. U této příležitosti se v Knihovně Václava Havla sešli velvyslankyně Státu Izrael v ČR Anna Azari, velvyslankyně ČR v Izraeli Veronika Kuchyňová Šmigolová a bývalí velvyslanci ČR v Izraeli Jiří Schneider, Michael Žantovský a Tomáš Pojar. Diskusi o historii a budoucnosti česko-izraelských vztahů moderoval Jakub Železný.

Tomáš Garrigue Masaryk se v roce 1927 stal první hlavou státu, která oficiálně navštívila území tehdejší mandátní Palestiny. Československo patřilo od svého vzniku v roce 1918 mezi státy, které uznaly židovský národ jako samostatnou národnostní skupinu. Tento postoj vycházel nejen z Masarykova osobního přesvědčení, ale také ze širšího naladění české intelektuální scény, která na základě vlastního úsilí o národní emancipaci pociťovala blízkost k sionistickému hnutí. Výrazem této sympatie bylo i hostování světových sionistických kongresů – v letech 1921 a 1923 v Karlových Varech a v roce 1933 v Praze.

Po skončení druhé světové války sehrálo Československo důležitou roli při podpoře vzniku samostatného židovského státu. Ministr zahraničních věcí Jan Masaryk vyvíjel v rámci OSN intenzivní diplomatickou činnost ve prospěch židovských snah. Již koncem roku 1947 se rozběhla jednání o vojenské podpoře pro vznikající izraelskou obranu. Československo uznalo Izrael krátce po jeho vyhlášení – 19. května 1948 – a již 3. července téhož roku byly navázány oficiální diplomatické vztahy na úrovni velvyslanectví.

V důsledku posunu zahraniční politiky sovětského bloku vůči Blízkému východu došlo v roce 1967 ke zvratu. Po šestidenní válce tehdejší Československo přerušilo 10. června diplomatické styky s Izraelem. Vzájemné zájmy následně zastupovala třetí strana – Československo prostřednictvím Rakouska a Izrael prostřednictvím Švédska. Diplomatické vztahy byly plně obnoveny až 9. února 1990, čímž začalo nové období intenzivní spolupráce a strategického partnerství mezi oběma státy.

Obnovení diplomatických vztahů

K obnovení diplomatických vztahů mezi oběma státy, které byly přerušeny komunistickým režimem, se Václav Havel zavázal již ve svém novoročním projevu v roce 1990. Spolu s tehdejším místopředsedou izraelské vlády Šimonem Peresem připravil podmínky pro historickou dohodu.

Michael Žantovský, který v letech 1990–1992 zastával funkci tiskového mluvčího prezidenta Václava Havla, během debaty zavzpomínal: „Václav Havel ve svém novoročním projevu věnoval odstavec svým zahraničněpolitickým prioritám. Patřilo mezi ně pozvání tibetského dalajlamy a papeže Jana Pavla II. a navázání či obnovení vztahů se dvěma zeměmi – Izraelem a Vatikánem. Svoje slovo dodržel a již 9. února 1990 přijel do Prahy izraelský ministr zahraničí Moše Arens.“ Havel ho přijal v hudebním sále Pražského hradu, kde byly tehdejším ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem podepsány dokumenty obnovující vzájemné diplomatické vztahy. Michael Žantovský k tomu dodal: „Byl to druhý akt tohoto úžasného, někdo by mohl říct krásného příběhu.“

Havlova cesta do Izraele

O dva měsíce později se Václav Havel stal prvním představitelem země bývalého sovětského bloku, který navštívil Izrael. Mezi tématy diskusí s izraelským prezidentem Chaimem Herzogem a dalšími představiteli bylo i možné umístění mírových jednání mezi Izraelci a Palestinci do Prahy a exil sovětských Židů přes Československo.

Žantovský zavzpomínal i na to, jak se během této cesty nevědomky stali svědky historického momentu. Šamirova neústupnost v mírovém procesu a vnitrovládní problém vedly Perese v roce 1990 k pokusu o svržení vlády a postupu, který jeho stranický kolega a dlouholetý rival Jicchak Rabin označil jako odporně páchnoucí manévr, později také označovaný jako špinavý trik.

„Tehdy jsme nechápali, co se děje. Během slavnostní večeře (pozn.: u prezidenta Herzoga) si lidé vyměňovali papírky s poznámkami, zjevně rozrušení si šeptali. Ale ať už to bylo cokoli, bylo jasné, že nás se to netýkalo. Teprve později jsme si uvědomili, že jsme byli svědky historického okamžiku v politických dějinách Izraele,“ uvedl. A dodal: „Pokus se nakonec nezdařil. Vlastně už na konci večeře bylo po všem. Neskutečné na tom bylo zejména to, že jsme v té době měli naplánované schůzky jak se Šamirem, tak s Peresem – zcela bez vědomí politického dramatu, které se kolem nás odehrávalo.“

Michael Žantovský také prozradil, že pro něj byl jedním z vrcholů návštěvy Havlův projev Kafka a moje prezidentství na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. „Byl to projev o židovském pocitu nejistoty, kterou Havel sdílel, ač sám, jak víme, Židem nebyl. Paradoxně jsme si jeho proslov užili více než samotné jeruzalémské publiku. Většina moderních Izraelců se totiž rozhodla zanechat pocity nejistoty v Evropě.“

Emocionální solidarita

Prvním československým velvyslancem v Izraeli se po obnovení vzájemných diplomatických vztahů stal v roce 1990 Miloš Pojar. Ten tuto funkci vykonával i po rozdělení obou zemí až do roku 1993. Po něm byl do Izraele vyslán Jiří Schneider, který během debaty v Knihovně Václava Havla připomněl, že generace Václava Havla měla k Izraeli blízký vztah i díky sentimentu během šestidenní války. Lidé podle něj tenkrát tento konflikt vnímali v souvislosti se situací Československa v roce 1938 a 1968. Vysvětlil: „Během šestidenní války existovala jakási emocionální solidarita s Izraelem. Lidé mluvili o tom, že Izrael se bránil a my jsme to měli udělat také.“ A dodal: „Toto citové propojení, vytvořené v klíčových letech ’67 a ’68, bylo formující. Uvědomil jsem si to naplno při návštěvě Petra Pitharta ve funkci předsedy Senátu – on byl součástí té generace a hluboce ho to ovlivnilo.“

Současná velvyslankyně Veronika Kuchyňová Šmigolová připomněla hlubší kořeny vzájemných vztahů, které sahají až k Masarykovi: „V roce 1927 navštívil Svatou zemi – tehdejší jišuv. A myslím si, že tehdy došlo k jeho intelektuálnímu uvědomění, že antisemitismus je špatný.“ Poté zmínila Masarykovu obhajobu Hilsnera a dodala: „To všechno formovalo národní vnímání Židů v tehdejším Československu. Když se Masaryk stal otcovskou postavou českého národa, jeho postoje k Izraeli se staly jakousi součástí národní identity – součástí duše a tradice této země. A protože byl Václav Havel vnímán jako Masarykův přímý nástupce, toto dědictví pokračovalo dál.“

Výjimečná blízkost

Václav Havel odstartoval novou éru česko-izraelských vztahů – postavenou nejen na diplomatickém dialogu, ale i na kulturním a lidském porozumění. Tato kontinuita a hloubka vztahu přetrvávají i dnes, jak potvrdila současná izraelská velvyslankyně Anna Azari:

„Jsem pravděpodobně nejšťastnější izraelskou velvyslankyní na světě,“ prohlásila s úsměvem. Její slova však zdaleka nejsou jen diplomatickou zdvořilostí – odrážejí výjimečný charakter česko-izraelských vztahů, zvláště po tragických událostech 7. října 2023. „Izraelci jsou teď neobyčejně citliví na to, kdo je podporuje. A díky aktivitám velvyslankyně Veroniky Kuchyňové Šmigolové ví každý Izraelec, že Česká republika je náš opravdový přítel.“

Azari zároveň zdůraznila, že tato blízkost není pouze otázkou vládních prohlášení:

„To, co lidé v Izraeli cítí, není jen politická řeč. Je to skutečné přátelství, které se projevuje v každodenních gestech, v činech, v solidaritě. A Češi nám tuto podporu dávají zcela jednoznačně najevo.“

Současná velvyslankyně Veronika Kuchyňová Šmigolová uvedla, že pro ni byla mise v Izraeli splněným snem, a potvrdila, že vztah mezi oběma zeměmi je hluboce zakořeněn: „V Izraeli je Česká republika vnímána nesmírně pozitivně. Kamkoli přijedu, lidé vědí, kde leží Česko, a říkají mi, jak moc si nás váží.“

Budoucnost vzájemných vztahů

Tomáš Pojar, který působil jako velvyslanec v letech 2010–2014, varoval před generační výměnou: „Myslím, že Izrael by měl věnovat pozornost generační obměně, protože u nás právě k takové obměně dochází. Kdybych byl izraelským velvyslancem, neměl bych obavy o nejbližší roky. Obával bych se spíše toho, co přijde za patnáct dvacet let.“

S tím, že vzájemná blízkost není samozřejmostí a je třeba ji dál aktivně rozvíjet, zejména směrem k mladší generaci, souhlasí i současná velvyslankyně: „Musíme najít způsoby, jak oslovit mladé lidi, kteří často přejímají názory z prostředí univerzit nebo sociálních sítí, aniž by chápali historické a hodnotové pozadí našeho přátelství s Izraelem.“

Jiří Schneider doplnil: „Na rozdíl od let, kdy jsem působil jako velvyslanec, jsou dnes česko-izraelské vztahy mnohem širší a hlubší. Odrážejí se v oblasti vědy, akademického prostředí, podnikání a v celé řadě dalších sektorů. Právě proto je pro jakoukoli vládu velmi obtížné tyto vztahy přehlížet – jsou totiž založeny na skutečných, dlouhodobě budovaných zájmech.“

Poté dodal: „Druhá poznámka je něco, co velvyslanec nahlas říct nemůže – ale platí, že k tanci jsou potřeba dva. A velmi záleží i na tom, jaká bude izraelská vláda. Protože někdy bohužel izraelská vláda těm, kdo Izrael podporují, situaci zrovna neusnadňuje.“

Michael Žantovský poté zmínil občasný nesoulad mezi oběma zeměmi na mezinárodním poli – například izraelskou pozici vůči ruské agresi.

Současná velvyslankyně přesto zůstává optimistická: „Izrael je dnes bezpečná a živá země. A v těch nejpostiženějších oblastech vidíte nejen následky tragédie, ale i neuvěřitelnou odolnost a snahu budovat znovu – lépe, silněji. Právě tam se zrodí nová naděje a jsem ráda, že i Česká republika je u toho.“

„Když toto přátelství vydrželo tak dlouho, překoná i výzvy budoucnosti,“ vyjádřila svou naději Anna Azari.

RADKA LÍM LABENDZ