Není to jen fráze, ale deklarace, kterou začalo pietní setkání na náměstí Jana Palacha v neděli 9. března k uctění památky rodiny Bibasových, stejně jako všech obětí teroristického útoku ze 7. října a těch, kteří přišli o život v následné válce. Zároveň jsme znovu s naléhavostí upozornili na osud rukojmích, kteří jsou již 520 dní drženi v Gaze. Bylo důležité znovu připomenout světu, že tito lidé nemohou být zapomenuti. „Pojďme společně do světa, mnohdy hluchého, vykřičet: ‚Bring Them Home Now!‘“

Zorganizovat setkání se nám (ČUŽM, Federace židovských obcí a JCC) podařilo ve velmi krátké době, a to dost na poslední chvíli. V hlavě jsem měl obrázky z podobných setkání v Evropě, Jižní Americe a vůbec z celého světa. Říkal jsem si, že česká židovská komunita nezůstane pozadu… Když už čekání bylo dost a nikde žádná událost na obzoru, vzal jsem si organizaci na starost, kontaktoval federaci, ČUŽM, JCC a pustili jsme se do příprav.

V myšlenkách jsem se často vracel k dopisu, který zveřejnila kamarádka Hadar Garlon po návratu Jardena Bibase z Gazy. Tehdy ještě nikdo tragický konec netušil. S jejím svolením text sdílím:

Jardenovi – Otevřený dopis Srdci vracejícímu se z temnot

Neznáme se.

A přesto ses mnohým z nás přiblížil.

Bratře, opravdu bratře.

Dneska jsem se probudila brzy ráno a cítila jsem se trochu nervózně…

Tělo si pamatuje něco, co mysl ještě nezpracovala.

Co se stane? Co řekneme Jardenovi?

V posledních týdnech mě zaplavilo mnoho silných a nových emocí.

Ale co cítím dnes, s Tvým návratem,

nemám to jak popsat.

Nejsou slova, která by to zachytila.

Neexistují žádné ruce, které by mohly zvednout to, co bylo roztříštěno.

Nevíme, jaký je to pocit,

vrátit se z nepředstavitelného.

A kráčet ke „svobodě“, která vám připadá jako lež…

Vrátit se kam?

Chci se omluvit.

Je nám líto, že jsme Vás nemohli dostat zpět dříve.

Je mi líto, že to svět dopustil.

Promiň, že v den, kdy se vrátíš,

Tě Tvoje děti nečekají u dveří.

Je nám líto, že tu nejsou žádné dveře.

A nemám radu,

ale pokud to stále dokážeš obsáhnout –

Kéž bys nás mohl cítit.

Tvé bratry a sestry,

stali jste se součástí našich modliteb každý den…

Tento lid je lid vracející se z temnoty.

Vrátili jsme se z exilu,

vrátili jsme se z holocaustu,

Vrátili jsme se z inkvizice, zpátky z Gazy…

Návrat, vzpomenout si na budoucnost.

Být.

Podat pomocnou ruku.

A naše láska k Tobě –

I kdybychom se nikdy nepotkali,

Je bezpodmínečná.

Žádné otázky,

Bez voyeurismu,

Bez očekávání

Budeš „v pořádku“

Jen buď.

Cokoli si vybereš,

jakkoli můžeš.

A když den vyjde z temnoty…

Kéž bys to věděl.

Nejsi sám.

Silně na mě tento text zapůsobil, obzvláště emotivně poslední část. Nejsi sám. Ano, všichni jsme s Tebou, drahý Jardene, všichni jsme Bibas! Na setkání byl k dispozici zápisník, do kterého bylo možno napsat osobní vzkaz Jardenovi nebo jen připojit podpis pod připravený text. Tento zápisník jsem pak doručil začátkem dubna organizaci Bring Them Home Now na náměstí Unesených v Tel Avivu. Organizace ho Jardenovi předá a tím tak desítky našich vzkazů a podpisů.

Setkání moderovali David Peres, Emma Günsberger a Eliáš Rosenbaum. Mezi přítomnými bylo 12 přeživších z izraelských pohraničních vesnic, které byly napadeny 7. října 2023. Dále jsme měli možnost vyslechnout svědectví dvou bývalých rukojmích, kteří byli uneseni do Gazy a po dlouhých měsících v zajetí osvobozeni.

Úvodem akce vystoupil David Peres, který připomněl silné historické vazby mezi Českem a Izraelem. „Věřím, že nám toto setkání pomůže si v sobě uzavřít bolestivé období a posílí naši motivaci stát i nadále při našich nejbližších přátelích – Izraeli.“ Zdůraznil, že Izrael tento boj o přežití vede již téměř 77 let, a připomněl také, že letos slavíme 35 let od obnovení diplomatických vztahů mezi Českem a Izraelem. Na závěr vyzval všechny přítomné k vyjádření osobní podpory Jardenu Bibasovi, otci, který přežil, ale přišel o celou svou rodinu. „Pojďte připojit svůj podpis, osobní vzkaz Jardenovi, do zápisníku, který je tady připravený.“

Osud rodiny Bibasových patří k nejtemnějším kapitolám událostí 7. října. Kfir Bibas, devítiměsíční dítě, a jeho čtyřletý bratr Ariel byli nejmladšími unesenými rukojmími. Celý svět s nadějí doufal v jejich návrat domů. Po více než 500 dnech čekání se sice do Izraele vrátili – vrátila se pouze jejich těla. Jejich matka Širi měla být další obětí, jejíž ostatky byly navráceny, ale ukázalo se, že místo ní Hamás vydal tělo někoho úplně jiného. Teprve po dalším diplomatickém tlaku byla navrácena i Širi. Jak na místě připomněla Emma Günsberger, „jejich návrat se odehrál v nejzvrácenější podobě, jakou si mnozí z nás ani nedokázali představit“. Zároveň varovala, že boj o rukojmí zdaleka nekončí. „V Gaze je přitom stále drženo 59 rukojmích! Jejich stav je nejasný, stejně jako to, kolik z nich je ještě naživu. Situace je více než naléhavá. BRING THEM HOME!“

Eliáš Rosenbaum vystoupil s projevem, ve kterém nešlo jen o smutek, ale také o hluboký hněv. „Dnes nestojím před vámi jen se smutkem. Stojím tu se vztekem. Se vztekem, protože svět sleduje hrůzy, které se odehrály rodině Bibasových, a přesto stále hledá výmluvy, stále váhá pojmenovat zlo pravým jménem.“ Připomněl, že devítiměsíční Kfir byl sotva schopný sedět, jeho starší bratr Ariel měl celý život před sebou a jejich matka Širi je do poslední chvíle držela v náručí, když je Hamas 7. října unesl.

Děkujeme všem, kteří na akci dorazili a připomněli si tragický osud izraelských rukojmí. Děkujeme všem, kteří nejsou lhostejní.

Akce byla organizována Davidem Peresem, Českou unií židovské mládeže, JCC Prague a Federací židovských obcí v České republice.

DAVID PERES

Doslov: V době konání akce jsem již věděl, že můj kostým na Purim bude Batman, protože ten se stal neodmyslitelně symbolem kluků Bibasových, z”l. Měl jsem již také potvrzené startovné na Jeruzalémský maraton, takže bylo logické, že trať na 10 kilometrů odběhnu také jako Batman.