Na čtvrtý ijar připadá Jom ha-zikaron, vzpomínkový den, kdy se v Izraeli připomínají padlí vojáci. Svátek připomíná vojáky, kteří padli při ustavování Státu Izrael a v následných válkách. Je to také den připomínky lidí, kteří zahynuli při teroristických útocích. Jedná se o smuteční den, kdy je v Izraeli zakázáno pořádat veřejné oslavy a celá země vzpomíná na své padlé. Je to také den, kdy mnozí Izraelci chodí navštívit hroby svých blízkých, především těch zabitých ve válkách a během teroristických útoků. Na Jom ha-zikaron navazuje hned bezprostředně Jom ha-acmaut, den nezávislosti. Jedná se o den, kdy se připomíná založení Státu Izrael. V roce 1948 to bylo právě pátého ijaru, kdy byla vyhlášena deklarace nezávislosti a skutečně vznikl Stát Izrael. Tyto dva dny na sebe tedy ideálně navazují v datu čtvrtého a pátého ijaru, ale ve skutečnosti to bývá komplikované, protože by v těchto datech mohly oslavy a připomínky kolidovat se šabatem, což by vytvářelo problém s dodržováním pravidel šabatu, a jak by se oslav mohli účastnit ti, co šabat dodržují. Oslavy oněch dvou dnů se tak různě posouvají, aby na šabat nepřipadly.

Myslím, že je zřejmé, že při ustanovování těchto dvou svátečních dnů byla hlavní myšlenka ta, že právě oběť statečných bojovníků vedla k ustanovení a udržení existence státu. Boj je to, co umožnilo, aby stát vznikl, a silná armáda je zárukou bezpečnosti a pokračování Státu Izrael. Tradičně tyto dva dny neslaví arabští občané Izraele, ale také určitá část ortodoxní komunity. Především chasidé se k těmto dnům v minulosti stavěli odmítavě a přinejlepším je ignorovali. V tomto se za poslední dekádu mnohé změnilo. Nicméně stále existuje nezanedbatelná část ultraortodoxní komunity, která zastává názor, že Izrael není skutečně židovský stát, že ten bude obnoven až mesiášem. Současný Izrael vnímají jako stát, ve kterém žijí židé a nachází se na části území biblického Izraele. Jejich vztah ke státu a sionismu je tak poměrně komplikovaný. Oproti tomu stojí ortodoxní židé, kteří se se sionismem identifikují a kteří jsou součástí takzvaných národních náboženských skupin. I tyto skupiny, hebrejsky dati leumi, se všemožně ve svém pohledu na Stát Izrael liší. Radikální skupiny tohoto směru jsou přesvědčeny, že současný Izrael je počátek mesiášského vykoupení a že je potřeba obsadit veškerá území, kde se Izrael má nacházet podle Tóry. Dokonce i v rámci ortodoxní komunity tak dochází k poměrně silným názorovým rozepřím, jak se k těmto dvěma dnům stavět a jak je slavit.

Tento rok je připomínka obou dnů – smutného i radostného – velmi pohnutá. Izrael se nachází v dlouhé válce s mnoha nepřáteli. Mnoho a mnoho měsíců se intenzivně bojuje, spousta mladých vojáků zemřela a nadále umírá. Samozřejmě nejde zapomenout na trauma ze sedmého října. Navíc izraelská společnost je bolestivě rozdělená. Do toho všeho navíc přišly obrovské požáry, možná největší za existenci státu. V době psaní tohoto článku plameny ještě nebyly zcela pod kontrolou, i když to vypadalo, že nebudou žádné ztráty na životech. Příčina požárů se bude vyšetřovat, jednou z možných uvažovaných je žhářství. Jedná se skutečně o komplikovanou dobu a nezbývá nám než se modlit, aby Stát Izrael byl požehnaný a bylo v něm dobře a bezpečno. A také samozřejmě můžeme a měli bychom každý něčím přispět.

Při uvažování o těchto dvou dnech a při psaní článku jsem si vzpomněl na událost z paraši Šmini – což je barmicvová paraša našeho syna Eliáše, kterou jsme oslavili krátce po pesachu. Na začátku této paraši se popisuje zasvěcení putovního chrámu, miškanu. Krátce po zasvěcení pak synové velekněze Aharona Nadav a Avihu přinesou do chrámu cizí nevyžádanou oběť a zemřou zasaženi nebeským ohněm. Celá událost je tragická a existuje k ní mnoho komentářů.

Samotný text Tóry dramaticky popisuje rozhovor Aharona a Mošeho. Aharon na jednu stranu rozhodnutí Boha přijímá, ale zároveň je z textu cítit, že velmi truchlí a dává najevo to, že ke svému truchlení má důvod a že je potřeba na toto truchlení brát ohled. Moše i samotný Hospodin to podle mého názoru pochopili. Jedna věta z tohoto rozjitřeného příběhu mě obzvlášť zaujala. V Tóře se píše: „A všichni vaši bratři, celý dům Izraele, budou oplakávat, že [byli Nadav a Avihu] spáleni Hospodinovým ohněm“ (Vajikra 10:6). Přijde mi, že právě tato věta by se dala vztáhnout na mnoho událostí a že svým způsobem by měla být návodem, jak se máme chovat my. Nutně potřebujeme posílit naši jednotu a soucítit jeden s druhým. Aharon sám a jeho další synové totiž nemohli plakat a truchlit za své zesnulé. Měli totiž ještě další povinnosti v chrámu a při nich nebylo možné truchlit. Všichni ostatní, celý dům Izraele, ale oplakávali ztrátu dvou synů Aharona. Určitě by se našel někdo, kdo by mudroval, že si to možná Nadav a Avihu zasloužili. Nebo jiní by si řekli, že jich se to přece vůbec netýká. Právě v tento moment Moše jasně říká – všichni jsme spojeni osudem a duchovní tradicí. Jsme si blízko, a pokud i jeden z nás padne, tak všichni, celý dům Izraele, budeme plakat nad touto ztrátou. Platí to ovšem i obráceně. Pokud má někdo z nás důvod k radosti, tak tím přispívá do společné radosti a je skvělé se k radostem druhých připojit a jít od radosti k radosti.

Přeji vám krásné jaro a doufám, že se budeme setkávat při mnoha šťastných událostech.

RABÍN ŠTĚPÁN MENAŠE KLIMENT