Kolo kolo mlýnský, za čtyři rýnský! Kolo se nám polámalo, co se na něm udělalo: čáp!

Kolo kolo mlýnský, za čtyři rýnský! Kolo se nám polámalo, mnoho škody nadělalo, udělalo bác!

Takhle nějak zní české infantilní pořekadlo, které si pamatuje ze školky asi každý z nás (já moc ne). Ovšem ne každý dospělák si nahned vzpomene, že jsme na tento „jesličkový banger“ dělali na koberci také jakýsi kolový taneček (ten kobereček si pamatuju nějak víc). Dětičky se vzaly za ruce a točily se v kroužku a při každém dokončení udělaly právě to „bác“. Je to zcela evidentně hra podporující rozvoj motoriky, ale také vůbec jedna z prvních organizovaných sociálních interakcí. Tato dětská hříčka je známá v řadě zemí, např. v anglicky mluvících zemích jako Ring-a-ring-o-roses, v Německu jako Ringelpietz atd. Stejně jako je tento popěvek, který se učí dvou- až tříleté děti, socializačně-integračním prvkem do „velké“ evropské společnosti dospělých, je také v přeneseném významu výše zmíněné Porýní de facto základem aškenázské, tedy evropské židovské civilizace.

Spolu s Dunajem tvořil Rýn ve starověku většinu severní hranice Římské říše a právě od té doby, tedy již dva a půl tisíce let, se používá jako důležitá vodní cesta hluboko do vnitrozemí kontinentu – nebo naopak z něj. V moderní historii bylo Porýní dějištěm střetů hlavně mezi Německem a Francií. Už ve starověku a středověku byla tato oblast významným územím na pomezí latinského a germánského světa, kde se střetávaly římské a později franské a německé zájmy. Římané zde vybudovali pevnosti a města, jako byl Kolín nad Rýnem, aby chránili hranici říše před germánskými kmeny. Po porážce tří legií v Teutoburském lese roku 9 n. l. měl římský císař Augustus prý chodit po paláci a v zoufalství kvílet: „Quintili Vare, legiones redde!“ – „Kvintilie Vare, vrať mi mé legie!“ Tato porážka na pomezí Říma a Germánie otřásla Římskou říší a ukončila její expanzi za Rýn. Ve středověku pak Porýní hrálo klíčovou roli v mocenském boji mezi Franskou říší, Svatou říší a ovlivňovalo i říšské volitele. Po první světové válce například byla Rýnským garančním aktem podél jeho toku ustanovena hranice mezi oběma státy.

Aniž bychom zde rozpitvávali takovéto zdánlivě irelevantní historické skutečnosti, jedno je potřeba jasně zdůraznit: Údolí řeky Rýn je základem naší (tj. aškenázské) civilizace. Raně středověké židovské obce ve středním Porýní dosáhly v následujícím období po pádu Římské říše tak fenomenálního rozkvětu, že se této oblasti po několik následujících staletí začalo přezdívat Rýnský Jeruzalém. Kulturně a hospodářsky dynamický region západní Evropy se totiž od raného středověku právě díky strategické poloze na rozhraní dvou civilizací stal jednou z nejvýznamnějších obchodních křižovatek, a tím pádem i kolébkou aškenázského, tedy vlastně evropského židovstva. Již v 10. a 11. století zde rozkvetla trojice bohabojných komunit ve třech významných obchodních městech Mohuč (Mainz, hebrejsky מגנצה), Worms (Warmajza ורמיזא) a Špýr (Speyer, hebrejsky Špíra שפירא). Prostřednictvím své jedinečnosti v židovském náboženském a intelektuálním životě byla tato „trojobec“ později souhrnně označována jakožto šloša kehillot Šum (שלושקהילות שו״ם). Pikanterií je, že v hebrejštině zároveň slovo „šum“ znamená česnek. Tradiční, avšak nikoliv historicky podložená židovská anekdota z tohoto důvodu říká, že aškenázské židovské příjmení Schumann je právě odkazem k tomuto období.

Naopak reálnou historickou skutečností zůstává, že tyto obce nevynikaly jen svou naprostou jedinečností i neskutečně vysokou mírou svatosti a učenosti, ale i obrovskou mírou vnitřní autonomie, kterou si dokázaly u místních franských a raně německých panovníků, kanovníků, kurfiřtů i městských rad chránit.

Porýnské komunity vybudovaly propracované struktury židovského samosprávného života: synagogy, ješivy, rabínské soudy (bet din), nemocnice i systém dobročinnosti. V Mohuči a Wormsu působili učenci, jejichž díla položila základ aškenázské halachické tradici – mezi nimi například Rabejnu Geršom „Me’or ha-Gola“ (Světlo exilu), známý mj. svým zákazem polygamie a důrazem na ochranu osobních práv, nebo jeho žák Rabejnu Ja’akov ben Jakar, učitel legendárního Rašiho. Právě zde se začala formovat specifická duchovní syntéza mezi židovskou tradicí a výzvami křesťanského středověkého světa včetně nových forem pronásledování i křesťanských intelektuálních výzev. Tato centra však nebyla jen místem učenosti – stala se i symboly židovského utrpení. Pogromy během křížových výprav (zejména během té první v roce 1096) zanechaly v židovské duši hluboké jizvy. Masakry v Mohuči a Wormsu se staly bolestnými archetypy pozdějších katastrof a výrazně ovlivnily i liturgii a paměť židovského národa, například prostřednictvím kinot (nářků) recitovaných (dodnes) během mnoha liturgických příležitostí. Přesto tyto komunity znovu povstaly, obnovily studium a dál rozvíjely duchovní dědictví, které mělo dopad na celé aškenázské prostředí – od Pyrenejí po Povolží. Porýnské židovstvo tak představuje unikátní případ soužití, tvůrčí adaptace a náboženské houževnatosti. ShUM nebyl jen místem dějinného osudu – stal se pojmem. A porýnské dědictví se dodnes považuje za jeden z pilířů evropského židovského myšlení.

DAVID KRAUS
Foto: Willy Horsch, Wikipedia