Židovský humor je nenapodobitelný. Vyvolá náš úsměv, častokrát ale s určitou trpkou příchutí v pozadí. Především tam, kde jde o vtipy historického charakteru – většina dnes známých typických židovských anekdot vznikla pravděpodobně v 19. století a jejich smyslem bylo ulehčit nesnadný životní úděl židovských obyvatel zejména v Haliči, v Polsku a v Německu. Tam také Židé hovořili primárně svým specifickým jazykem – jidiš. Tentokrát jsme se za novějším, neotřelým humorem vydali také do Izraele, kde Židé prožívali podstatně jiný životní úděl než v Evropě, a proto i tam vzniklé anekdoty jsou někdy už podstatně jiné. Vtipy si vyprávěli znovuzrozeným jazykem ivrit a reflektovali už novou skutečnost židovského státu. Ostatně – porovnejte sami.

Šadchen Kraus dohaduje svatbu dcery obchodníka Roubitcheka, která si má vzít mladého Porgese.

„Jak říkám, pane Kraus, dceři dám dvacet tisíc věna.“

„Vy zapomínáte, pane Roubitchek, na tu drobnou aférku vaší slečny dcery s tím důstojníkem,“ namítá šadchen.

„No dobrá,“ ošívá se Roubitchek, „tak jí tedy dám třicet tisíc.“

„Vaše pověst solidního obchodníka není ve městě poslední dobou také nejlepší,“ natahuje ho Kraus dál, „takové vyšší věno by ji mohlo vylepšit.“

„Tak dám čtyřicet tisíc!“

Šadchen pokračuje. „A rodina vaší paní rovněž nepatří k nejváženějším, když si připomeneme bankrot jejího otce před pár lety. Teď byste mohli ukázat, že na to pořád máte…“

„No, těch případných padesát tisíc si musím ještě rozmyslet. Ale proč máme pořád mluvit jen o nás? Podívejme se na rodinu ženicha. Jak to měl otec Jicchaka Porgese s tím vyhořením své \\továrničky? Povídalo se leccos. A starší bratr ženicha snad dokonce chvíli seděl…,“ rozpomněl se pan Roubitchek.  

„Mno,“ zakašlal šadchen Kraus, „nebudeme to, myslím, zbytečně protahovat. Já bych zůstal u těch dvaceti tisíc.“ 

*

Slavný komik CharlesChaplin (tvrdí se, že se narodil jako Israel Thonstein, příjmení prý zdědil po předcích své matky, jež byli východoevropského původu), se setkal s věhlasným židovským vědcem Albertem Einsteinem.

Fyzik povídá komikovi: „Na vašem umění nejvíc obdivuji, že ačkoliv vás možná każdý neuznává, celý svět vám rozumí.“

Chaplin mu odpověděl: „Mě zase fascinuje, že vaší teorii relativity nikdo nerozumí, ale celý svět ji uznává…“

*

Lustig jede do Lvova na pohřeb svého přítele a vrstevníka. Před nádražím spatří mladšího souvěrce v typickém klobouku. „Šalom,“ zastaví ho. „Kde tu, prosím jich, sídlí Chevra kadiša, Pohřební bratrstvo?“

Místní Žid ukáže na kopec na kraji města.

„A za jak dlouho se mohu dostat na hřbitov?“ ptá se Lustig.

Muž středního věku si ho změří pohledem a povídá: „Jak na ně tak koukám, s b-ží pomocí tam budete nejpozději za dva roky!“

*

Ve finančních kruzích v Paříži začínají prosakovat zprávy, že velkoobchodník Claude Bernstein se dostal do nesnází a s jeho aktivitami to není růžové. Už se o tom šušká v burzovních kruzích a dva klienti se najednou rozmýšlejí, jestli s ním předjednanou obchodní dohodu vůbec podepíšou.

V této situaci se Bernstein obrátí na samotného bankéře Rothschilda s prosbou o půjčku. Z dřívějších obchodů se dobře znají.

„Milý Claude, půjčku vám nedám,“ povídá mu na rovinu baron Louis Rothschild, „udělám pro vás ale mnohem víc.“

Finanční magnát si vezme kabát a rukavice a za doprovodu velkoobchodníka vyjde ven ze svého sídla a čtvrt hodiny se spolu za živé, důvěrně vypadající diskuse procházejí mezi ostatními korzujícími po Place de la Concorde, největším náměstí v Paříži.

Pak se baron rozloučí se slovy: „Tak, a teď už budete mít na burze opět důvěru!“

*

Rádio Ejlat hlásí: „Zdravíme vás, milí posluchači, z nejjižnějšího cípu Izraele a zároveň jediného přístavu na břehu Rudého moře. Připomínáme, že vysíláme na frekvenci 560 metrů.

Pak hlasatel důvěrně dodá: „A pro vás, naše stálé příznivce, to bude na vlně pouhých 420 metrů…“

*

V izraelském humoru z dob britského mandátu nad Palestinou jsou nejzajímavější historky o německých Židech, kteří se tu začali usazovat po Hitlerově nástupu k moci. Židy z Polska a Ruska, kteří tvořili většinu populace, šokovalo chování nových přistěhovalců, jejich smysl pro disciplínu, který jim byl zcela cizí. Divili se i jiným typickým německým vlastnostem, jako je smysl pro hierarchii a neschopnost naučit se hebrejsky, což mělo za následek, že němečtí Židé žili mezi sebou, odděleni od ostatního židovského obyvatelstva. A tak o nich vznikaly směšné historky.

Německý Žid cestuje vlakem z Tel Avivu do Haify. Když vlak zastaví, rozčileně hledá náčelníka stanice a stěžuje si: „Při rezervaci místa jsem ze zdravotních důvodů důrazně žádal, aby bylo ve směru jízdy. Dostal jsem však místenku přesně v opačném směru!“

„Když to pro vás bylo tak důležité,“ odpoví náčelník, „mohl jste požádat některého cestujícího, aby si s vámi místo vyměnil.“

„To jsem opravdu nemohl,“ zlobí se Němec, „v tom kupé jsem byl úplně sám!“

*

Policisté z britské správy chytili německého přistěhovalce, který neměl v pořádku doklady. Bylo jim to jako Židům nepříjemné a chtěli se ho zbavit. Odvedli ho na osamělé místo a řekli, že mají žízeň a musí si zajít do kavárny pro vodu. Oknem pak pozorovali, co bude Němec dělat. Stál pořád pod stromem a nehýbal se.

Poslali za ním tedy chlapce, aby se ho zeptal, proč neuteče, když je volný. „Jsem přece zatčený,“ řekl Němec.     

*

Na staveništi nové čtvrti Tel Avivu pracuje hodně přistěhovalců včetně Němců bez ohledu na své vzdělání a původní povolání. Neznalost hebrejštiny jim zatím nedovoluje získat lepší místo. Při stavbě zdi podává německý Žid cihly svému kolegovi, který je známou a váženou osobností. Každou cihlu doprovází slovy: „Byl byste laskavý, vážený pane doktore, a chytil tu cihlu?“

Po chvíli mu ten druhý povídá: „Nebuďte tak formální, neříkejte mi vážený pane doktore. Stačí prostě doktore.“

*

Následující historka je prý autentická. Podle rozhodnutí OSN o rozdělení Palestiny, které celý arabský svět odmítl, mělo město Naharija patřit do arabského státu.

Avšak starosta Naharije, která byla německým židovským městem stejně jako nedaleká Haifa, proti tomu protestoval a velmi rozhodně vyhlásil: „Naharija bleibt deutsch!“ (Naharija zůstane německá!)

A tak se i stalo.

* 

V raném období, kdy se v Izraeli ještě platilo librami, proběhla hyperinflační vlna. Tehdy byl populární vtip: Jaký je rozdíl mezi dolarem a izraelskou librou. Odpověd zněla: Přesně jeden dolar.

V roce, který vyvrcholil 400procentní inflací, se vyprávěl tento vtip. I když Židé o šabatu nesmějí manipulovat s penězi, rabinát rozhodl, že od teď se ta přísná náboženská pravidla mění. V době šabatu nyní může každý věřící utratit 10 liber, protože to už nejsou žádné peníze.   

*

Vojenský rabín, který přišel v Izraeli na inspekci do armádního tábora, sdělil veliteli, že je znepokojený tím, jak nedostatečně jsou od sebe odděleny jednotky chlapců a děvčat.

„Tím se, rebe, netrapte,“ povídá mu velitel. „Mezi ubikacemi děvčat a chlapců je přece hustý les.“

„Právě ten les mě znepokojuje,“ odpoví mu rabín.

*

Mezi dvěma starými a ve své komunitě velmi váženými muži, rabínem Shakhem, který žije v Izraeli, a takzvaným lubavičským rabínem žijícím v New Yorku, panovalo dlouhodobé napětí. Každý z nich byl totiž přesvědčený, že je mnohem významnější než ten druhý. Izraelský rabín pokládal rabína z chasidského hnutí Chabad Lubavič za podvodníka, protože dovolil svým stoupencům, aby o něm hovořili jako o Mesiáši.

Potká se jednou izraelskiiwý rabín s rabínem z Lubaviče a ptá se ho: „Jak můžeš vědět, že jsi Mesiáš?“

„Řekl mi to B-h,“ odpoví okamžitě lubavičský.

Rabín Shakh se na chvíli zamyslí, a pak zavrtí hlavou: „Nevzpomínám si, že bych ti něco takového řekl!“

PŘIPRAVIL LUBOR FALTEISEK

Foto autor