Lubor Falteisek představuje dvě knihy s židovskou tematikou, které ho v poslední době zaujaly.

S fascinujícím, téměř neuvěřitelným příběhem, který na nezasvěcené působí až šokujícím dojmem, se přihlásila izraelská historička DINA PORAT (v českém vydání Poratová) už v roce 2019. Tato historička moderních židovských dějin, spisovatelka a emeritní vysokoškolská učitelka z Telavivské univerzity, působila také jako hlavní historička jeruzalémského památník Jad Vašem.

Narodila se však v Argentině v roce 1943 a aliju do Izraele udělala společně s rodinou v roce 1950, tedy jako začínající školačka. Její otec pocházel z Běloruska, narodil se poblíž města Pinsk, a je považován za zakladatele židovského hnutí Dror v Jižní Americe a za vůdčí osobnost židovstva v Argentině. Matka Ruth Gold se narodila v Litvě.

Její kniha NAKAM – O přeživších holocaustu, kteří chtěli úplnou odplatu, kterou česky vydala Academia v překladu Davida Vichnara (text přeložil z angličtiny, původně vyšel hebrejsky), nám s vědeckou přesností představuje polovojenskou organizaci složenou z přeživších holocaustu, která pod vedením Aby Kovnera vypracovala plán na genocidní pomstu na německém národu. Kniha nevznikala jednoduše. Své tajemství si její členové drželi pod zámkem dlouhých čtyřicet let – od konce druhé světové války. Až v polovině 80. let začali jednotliví členové skupiny dávat souhlas s rozhovory a fotografováním a také reagovat na různá obvinění, která se objevila. Ti, kteří přežili, se pak po velkém váhání a s obavami začali společně setkávat a zaznamenávat své paměti. Přece jen se báli, že metody, který používali, ani samotná myšlenka na pomstu nebudou pochopeny, obávali se, že vejdou do historie nepochopeni. Před vznikem této knihy se veřejnost o činnosti tajné organizace dozvídala jen sporadicky, ale jejich činnost důkladně prozkoumaná dosud nebyla. Až zásluhou Diny Poratové vytáhli zbylí členové ze svých zásuvek ukryté deníky, zápisky a dopisy, jejichž zažloutlé stránky byly psány polsky, rusky, litevsky, německy a jidiš, podle původu členů tajné organizace. Původní velitel Aby Kovner, kterého autorka osobně znala, se již hotové knihy nedožil.

Kniha je výsledkem mnohaletého výzkumu Diny Porat, který poprvé úplně a komplexně zdokumentoval činnost organizace Mstitelů (Nokmim). Ta čítala asi padesát mladých mužů a žen, kteří po druhé světové válce zamýšleli vyvraždit šest milionů Němců jako přiměřenou odvetu za holocaust.

Kniha se zabývá otázkou, jak jišuv, židovské osídlení v tehdejší Palestině, vnímal vážnost situace evropských Židů během války. V úvodu je detailně popsáno vedení židovského osídlení v Palestině a jeho tehdejší postavení v zemi. Dozvíme se zde, jaké informace o holocaustu evropského židovstva přicházely do Palestiny a jaká byla reakce zdejších Židů, když se dozvěděli o systematickém vyhlazování židovské populace v Evropě.

Ačkoli kniha líčí snahu Židů pomstít se Němcům, Poratová poznamenává, že „většina Židů si spíš, než cestu pomsty zvolila cestu pozitivní: budování země, zakládání komunit a rodin. Navzdory všemu, co jim bylo provedeno, si drtivá většina z nich vybrala život.“

Kniha o 330 stranách má přes šedesát stran poznámek, fotografií a rejstříků.

---

Jakou druhou bych chtěl představit knihu, která není úplně nová, i když jsem ji získal na letošním knižním veletrhu. Jde o soubor CHASIDSKÁ VYPRÁVĚNÍ známého autora MARTINA BUBERA, který vyšel v nakladatelství Malvern už ve třetím vydání, pečlivě přehlédnutém a upraveném překladatelkou Alenou Bláhovou. Je to kniha mému srdci velmi milá, neboť obsahuje ne desítky, ale několik stovek minipříběhů, které si chasidé vyprávěli, aby v nich nalézali nejen pobavení, ale především ponaučení, a navíc i cosi mystického, záhadného.

Tyto drobné, někdy až filozofické skvosty jsou pozoruhodné z několika pohledů. Jednak jde o staré moudrosti odehrávající se často v kulisách, které už dávno neexistují (chasidské hnutí vzniklo už počátkem 18. století), zároveň jsou mnohé z nich oříškem na pochopení při prvním čtení, protože pracují s alegorií, navazují na staré židovské zvyklosti a uvádějí i archetypální postavy. V drobných příbězích, které se zhusta dotýkají zbožných a vážených cadiků, je zakletá také poezie, stejně jako prvek jakési absurdity, zároveň ale vycházejí i ze životních zkušeností. Vyprávěli si je chasidé už v dobách, kdy nebylo běžné, aby každý uměl číst a psát, zejména pokud šlo o ženy v ortodoxních židovských komunitách, dosti přísně oddělovaných od světa mužů, a orální předávání této specifické „naučné literatury“ bylo často jediným možným způsobem komunikace a šíření těchto záhadných příběhů. Chasidská nauka je ve své podstatě poukazem na život v zanícení, v extatické radosti.

Martin Buber (1878 Vídeň–1965 Jeruzalém), jak si mnozí pamatují, byl židovský filozof náboženství a překladatel rakouského původu. Podílel se s Theodorem Herzlem na sionistickém hnutí. Jeho matka Elise, roz. Wurgast, byla ruská herečka z Oděsy. Martin strávil dětství u dědy Bubera ve Lvově. Studoval filozofii, psychologii a germanistiku ve Vídni, Lipsku, Curychu a v Berlíně. Od roku 1902 se zabýval chasidismem, jehož životní a náboženská praxe mu byla blízká. Pracoval jako redaktor a vydal několik sbírek chasidských příběhů a mýtů – čtyřicet let je sbíral a literárně upravoval. Roku 1938 přesídlil kvůli rozpínajícímu se nacismu z Německa do Jeruzaléma, na Hebrejské univerzitě pak učil antropologii a sociologii. Až do své smrti udržoval blízké vztahy se svými přáteli z Prahy, zejména s Maxem Brodem. V Izraeli se v roce 1961 stal prvním prezidentem Izraelské akademie věd a klasického vzdělávání.

A na závěr dva krátké chasidské příběhy.

Jednou se lidé, kteří přišli poslouchat rabiho z Apty, jak vykládá nauku, strkali o lepší místa. „Marně,“ křikl na ně rabi. „Kdo má slyšet, slyší, i z dálky, kdo nemá slyšet, neslyší ani zblízka.“

Jednou seděl rabi Mordechaj s žáky až do svítání. Když spatřili první paprsky světla, řekl: „Ne my jsme překročili hranice dne, nýbrž den překročil naše hranice, takže se mu nemusíme vyhýbat.“

LUBOR FALTEISEK