Papežové byli prakticky od počátku globální lídři. Ti poslední díky snadnému cestování letadlem a elektronickému spojení byli skutečně součástí náboženského i politického života ve všech částech světa. Smrt papeže Františka ne náhodou vyvolala řadu reakcí na Blízkém východě.

Je to dáno i tím, že František stál v čele katolické církve relativně dlouho a také hodně cestoval. Například už v roce následujícím po svém zvolení navštívil v regionu Turecko, Jordánsko, Izrael a Palestinu, v následujících letech i Egypt, Maroko, Emiráty, Bahrajn a také Irák.

Oficiální soustrast i neformální lítost proto projevili i představitelé tak rozdílných států a tak odlišní lídři, jako je marocký král nebo íránský prezident.

Ale také Liga arabských států, Organizace islámské konference nebo egyptská univerzita Al Azhar, označovaná někdy za nejdůležitější náboženskou autoritu sunnitského islámu.

Tyto projevy představitelů států a institucí obvykle neobsahují žádné „ale“, žádné výhrady ani nenaznačovali. Většina zpráv o něm zdůrazňuje jeho velkou snahu o mezináboženský dialog.

Za jeho éry nedošlo k takovému rozkolu jako v roce 2011, kdy tehdejší papež Benedikt vyzval k větší ochraně křesťanů v muslimských zemích a vyvolal tím velmi zlobnou reakci.

Média v blízkovýchodních zemích zdůrazňují Františkovo opakované vyzývání k boji s protimuslimskými předsudky, odsouzení veřejného pálení koránu a jeho kritiku spojování islámu s násilím. Například citují jeho slova z roku 2016 o tom, že násilí se dopouštějí také křesťané.

Často zmiňují jeho latinskoamerický původ. Možná aby ho tak vydělili z představy západního křesťanství jako součásti pomyslného „Západu“, který je v islámském světě často chápán jako agresivní nepřítel islámu.

Vždy také zmiňují to, co považují za papežovu kritiku Izraele a jeho války s Hamásem. Papež František totiž opakovaně vyjádřil touhu, aby v Gaze zavládlo co nejdříve příměří, vlastně bez ohledu na výsledek, a izraelský postup označil za nemilosrdný a zdálo se, že zpochybňuje celý izraelský pokus Hamás vojensky porazit.

Izraelské rozpaky

To v Izraeli budilo roztrpčení i u těch, kdo jsou jinak kritiky současné vlády. Zdálo se jim, že papež udílí hraběcí rady a nedoceňuje bezpečnostní dilemata, kterým jejich země čelí. V izraelských novinách se proto píše i o tom, že papež se rozhodl „ignorovat složitou realitu“ a „podlehl palestinskému narativu“.

Rozruch vzbudila i umělecká instalace betlému ve Vatikánu, kterou František odhaloval. V ní byl malý Ježíšek zabalen do typické palestinské šály kefíji. Zvláštní světlo na celou věc vrhá skutečnost, že i organizace jako Hamás a Hizballáh ve svých kondolencích papeže za jeho postoje ke konfliktu v Gaze pochválily.

Izraelská i židovská média ale papeže Františka také chválí za jeho rozhodné odsouzení antisemitismu a připomínají, že jako první představitel Vatikánu při své návštěvě Izraele navštívil hrob Theodora Herzla a položil u něj věnec, čemuž přikládají silný symbolický význam.

Papež samozřejmě mluvil i k blízkovýchodním křesťanům, jichž je zhruba 20 milionů. Většina z nich nejsou katolíci, i když část patří k církvím, které jsou v takzvané „jednotě s Římem“, jako jsou libanonští maronité nebo iráčtí chaldejci.

Velmi emocionálně na papežovu návštěvu vzpomínají právě křesťané v Iráku, kde se tamní kostely staly mnohokrát terčem bombových útoků a počet křesťanů se během jediné generace snížil z jednoho a půl milionu sotva na desetinu.

Blízkovýchodní noviny často připomínají papežův zvyk každý večer zatelefonovat souvěrcům v Gaze, což bylo pro tamní komunitu podle vyjádření jejích představitelů velkou vzpruhou.

Komentář původně vznikl pro ČRo. Děkujeme za možnost zveřejnění.

JAN FINGERLAND