O tom, že podobu a dějiny Brna tvořili společně celá staletí Němci, Češi a Židé, je možné se dočíst téměř v každé knize o městě. Skoro každý proto ví, že židovští podnikatelé stáli u největší slávy moravského Manchesteru, celý svět zná vilu Tugendhat a mnozí alespoň tuší, jak tragicky staleté soužití skončilo. Celé dějiny kvetoucí židovské komunity v Brně ale příliš známé nejsou. Kniha Třináct snů o svobodě se snaží tento dluh alespoň částečně napravit.
Prostřednictvím třinácti osudů svázaných s měsíci židovského kalendáře je možné nahlédnout do života osobností, které tvořily dějiny židovského Brna od poloviny 18. století do poloviny 20. století. Byl mezi nimi samozvaný Mesiáš Jakob Frank, vášnivý milovník svobody Mojses Dobruschka, rabín Baruch Jakob Placzek, lékař Richard Werner, spisovatel Ernst Weiss, komik Fritz Grünbaum, aktivistka Nora Lustigová, neblaze proslulý politik Otto Šling či poválečný rabín Richard Feder, pověstný svou odvahou, moudrostí a laskavostí.
Životy těchto mužů a žen nejlépe dokládají, jak obrovské výhody má město, ve kterém spolu žije několik kultur a náboženství. Díky nim se město zařadilo po bok významných evropských center průmyslu, kultury, umění a vědy. Pohnutému 20. století navzdory by se na žádný z těchto příběhů nemělo zapomenout, protože každý významně přispěl k tomu, že se Brno a jeho obyvatelky a obyvatelé posunuli do doby moderní se vším dobrým i špatným, co přinesla.
Knihu vydala židovská obec a nakladatelství Host, stejně jako předchozí publikaci Michala Konečného představující fotografie brněnských obětí šoa pojmenovanou Tváře zmizelého Brna.
Michal Konečný (nar. 1982) je historik a historik umění, autor mnoha odborných i publicistických textů. Učí na Vysokém učení technickém v Brně a pro Národní památkový ústav, kde pracuje, napsal řadu publikací o hradech, zámcích, jejich uměleckých dílech a o šlechtických majitelích. Společně s Alexandrem Brummerem je autorem pěti historických průvodců Brnem, které čtenáře na příkladech konkrétních míst a reálií seznamují s nejdůležitějšími událostmi, trendy či osobnostmi. V roce 2022 mu vyšla úspěšná monografie Apollo a Marsyas. Příběh umění na Moravě.
Ukázky z knihy Třináct snů o svobodě
Otto Šling
Stará dobrá pravda praví, že koho chtějí bohové potrestat, tomu splní jeho největší přání. Následky totiž přijdou většinou, když už je pozdě a trestání bohů se nedá vzdorovat. Vlastní zničení už je možné pouze odmítat či přijmout.
Mnoha lidem v celém Československu se jejich velké přání splnilo v únoru roku 1948. Nemocí zesláblý prezident Beneš podlehl komunistickým výhrůžkám a sestavením nové vlády pověřil Klementa Gottwalda. Československo se bez jediného výstřelu dostalo do nesmlouvavého područí Moskvy, v němž zůstalo dlouhých čtyřicet let.
V únoru 1948 se však neradovali jen komunisté. Naděje prostupovala i početnými shromážděními občanů ve velkých městech, která dávala celému státu najevo, že blížící se politické změny vyjadřují přání československého lidu. Podobné setkání občanů se v té době uskutečnilo také na brněnském náměstí Svobody. Z přistaveného nákladního auta k Brňankám a Brňanům promluvili významní brněnští funkcionáři komunistické strany – budoucí předseda Ústředního národního výboru města Brna Vladimír Matula, profesor František Trávníček, který se zanedlouho stal rektorem Masarykovy univerzity, a zapálený řečník, krajský tajemník komunistické strany Otto Šling. Právě jemu se na korbě obyčejného náklaďáku před očima plnilo jeho největší přání.
Jaké přání to bylo? A jak jeho splnění ovlivnilo brněnskou (nejen židovskou) historii?
Samozvaný Mesiáš
V Brně vedl nejdříve spořádaný život. Zanedlouho si pronajal dům nedaleko premonstrátského kláštera v Zábrdovicích, kam docházel každý den na mši. Proti jeho přítomnosti namítali pouze moravští rabíni, kteří od svých přátel v Polsku moc dobře věděli, co je zač. Netrvalo dlouho a všechno to, co mnozí považovali za pomluvy, se začalo pomalu naplňovat. Za tajemným cizincem začali přicházet příznivci z celé východní Evropy. Líbali mu ruce a nohy, nechali si od něj žehnat a donášeli mu peníze a cenné dary. To by vlastně ani nevadilo, horší bylo, že se všichni nechávali pokřtít. A kdo je ke vší té hrůze navedl, bylo nad slunce jasné. Po Brně chodil jako král v pestrých tureckých šatech a vždycky se to kolem něho hemžilo služebnictvem. A že rabíni v celé zemi prskali vzteky? No co, ať si ze závisti klidně zezelenají!
Jak se samozvaný Mesiáš jmenoval? A jaký ho čekal osud?
Nora Lustigová
Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se do Československa valila další uprchlická vlna. Ne všem se útěk podařil, neboť vojenská stráž na hranicích vracela stovky osob zpět. Ti, kteří měli větší štěstí, však přinášeli do Brna další varovné zprávy o řádění a nesmlouvavosti nacistů. Zejména mezi bohatšími židovskými rodinami zavládly obavy a mnohé z nich se začaly chystat k odchodu. Stejně uvažovala i Nora Lustigová. Přes Československou ligu pro lidská práva proto navázala spolupráci s Nansenhjelpen, tedy Nansenovou pomocí.
Syn slavného norského polárníka, architekt Odd Nansen, ji založil s přáteli roku 1937 pro občany všech evropských zemí ohrožených nacismem. Nadace nabízela možnost získat dočasné povolení k pobytu v Norsku, než uprchlíci obdrží vízum do dalších zemí. Vyjednávání s československými úřady převzal sám Odd Nansen. Díky slavnému jménu se mu podařilo získat pro nadaci takovou pozici, že uprchlíci mohli opouštět území Československa ještě po okupaci nacisty 15. března 1939.
V květnu umožnila nadace Noře Lustigové odvézt do bezpečí své dva syny, za nimiž chtěla přijet co nejdříve. Podařilo se jí to?
Odpovědi na otázky za ukázkami naleznete v knize historika Michala Konečného s názvem Třináct snů o svobodě: Osudy židovského Brna ve třech stoletích!
BARBORA DOČKALOVÁ
