Ukázka z knihy Pavla Kosatíka Podnikání pod židovskou hvězdou

Mezi příběhy židovských podnikatelských rodin na Moravě asi nebylo velkolepějšího vzestupu, než jaký zažila dynastie Löw-Beerů. Od okamžiku, kdy první Löw-Beerové vyšli ze zdí židovského ghetta, až do násilného ukončení jejich činnosti hned po příchodu nacistů uplynulo necelých devadesát let. Za tu dobu se u nich vystřídaly celkem čtyři generace, jež opsaly zároveň fascinující a zároveň svým vnitřním rytmem pro podnikatelské rodiny také typický vývojový oblouk: Po otcích zakladatelích, generaci číslo jedna, nastoupili synové, kteří přivedli rodinné podniky k rozkvětu, ve třetí generaci se vedle budovatelů začali objevovat i rozdrobitelé přesvědčení, že život je třeba žít a užít. Čtvrtá generace už většinou nestačila své talenty doma rozvinout; velkou část života prožila v exilu, kde se zachránila na útěku před nacismem.             

Zvláštní rodinné příjmení vzniklo v roce 1740, kdy se Judas Löw (1724–1800) oženil s Bunou Beerovou a dali tak společně vzniknout příjmení, které v sobě spojovalo hned dva atributy síly, „lva“ a „medvěda“, najednou. Později, když velká část rodiny emigrovala hlavně do anglosaského světa, se z písemné podoby vytratilo diakritické znaménko, dvě tečky nad „o“ (tzv. umlaut), čímž rodinné příjmení získalo pro Brity, Američany, Australany, Kanaďany atd. význam téměř zrcadlově obrácený („slabé pivo“).

Rod vzešel z Boskovic, moravského města ležícího asi čtyřicet kilometrů na sever od Brna. Tradice židovského osídlení tam byla dlouhá, první zmínky o existenci ghetta pocházejí podle některých zdrojů už z poloviny 13. století; o dvě stě let později jeho význam prudce vzrostl poté, co se zde usadili Židé vypovězení předtím z Brna.

V provinčních městečkách, jako byly Boskovice nebo třeba Třebíč, na Židy nebylo tak vidět jako v městech královských; jejich komunity proto byly stabilnější a často i překvapivě početné; ta boskovická v 18.–19. století čítala až dva tisíce osob, což byla celá třetina obyvatel města. Z někdejšího ghetta se do dnešních dob dochovala jen jeho část o osmdesáti domech; o bohaté minulosti židovského života v Boskovicích tedy pro zasvěcené vypovídá nejvíc zdejší židovský hřbitov, rozsahem údajně největší v republice po prostějovském a frýdeckém. Jedno z nejčastějších příjmení na zdejších náhrobcích je Löw-Beer.

Za zakladatele podnikatelské dynastie je považován Salomon Löw-Beer (1746–1832). To on se jako první, zatím ve více než skromných podmínkách svého příbytku, začal pachtit se zpracováním vlny. Nedožil se naneštěstí revoluce roku 1848, kdy padly zdi ghett. Kdo chtěl, mohl dále zůstat, komu však stísněný prostor světa předků nestačil, ten se teď směl stěhovat, podnikat, přijímat funkce ve státní správě apod. v zásadě stejným způsobem jako všichni ostatní.

Z pěti synů Salomona Löw-Beera se zdál nejpodnikavější jeho nejmladší syn Moses (1794–1851). Jako první vystoupil z hradeb ghetta a poučený z otcova podnikání s vlnou koupil v nedaleké obci Svitávka objekty bývalé papírny a valchovny, které přestavěl do podoby moderní prádelny vlny. Brzy zaměstnával na sto třicet lidí, kteří obsluhovali sedmdesát tkalcovských strojů. V této tzv. Staré fabrice nejenže vznikala firemní produkce, ale bydlela tam se vší pravděpodobností i rodina majitelů, a to až do počátku 20. století, kdy si majitelé postavili vlastní nová reprezentativní sídla, o nichž ještě bude řeč.

V roce 1910 už firma Mosese Löw-Beera a jeho potomků ve Svitávce zaměstnávala na tisíc sedm set lidí a dávno neobchodovala jen na rakousko-uherských trzích, ale vyvážela do Evropy, jižní Afriky a do Jižní Ameriky. Byl to úspěch tak rychlý a pronikavý, až bral dech. „Vykročení rodiny z ghetta se podobalo vypuštění džina z lahve. Zdálo se, že není nic, co by ji mohlo zastavit,“ napsal později Daniel Löw-Beer, prapotomek v páté generaci, který příběh části rodiny zbeletrizoval.

Mosesovi starší bratři Aron (1782/1783–1849) a Jakob (1786–1864) Löw-Beerové, jimž už od roku 1820 patřila společná dílna na výrobu a prodej mykané příze v boskovickém ghettu, se tedy po bratrově vzoru také rozhodli pro společné podnikání i mimo ghetto: Spolu se svými syny založili v roce 1854 továrnu v Brněnci na státní silnici do Svitav. O deset let později dostal závod název Aron und Jakob Löw-Beer’s Söhne, který si podržel až do roku 1939. I tato rodinná firma se rozrůstala, členové rodiny však s příbuznými ze Svitávky nadále drželi při sobě a rozrůstající se impérium, i když časem pod různými firemními hlavičkami, zůstávalo jediným vnitřně propojeným celkem.

Kromě staré brněnské továrny a nového závodu, který Aron a Jakob Löw-Beerové postavili v Brněnci v Eliščině údolí, si oba bratři v obci postavili i svá sídla, Starou a Novou vilu. Jejich umístění poprvé v dějinách rodiny naznačilo, jak těsně je v ní všechno spojeno s podnikáním: První vila stála přímo v areálu továrny, druhá na kopci vzdáleném pár stovek metrů.

Jakobův syn Leopold (1834–1892) byl z rodiny první, kdo přenesl podnikání firmy Aron und Jakob Löw-Beer’s Söhne také do Brna: V roce 1877 na dnešní Václavské ulici koupil budovy firmy Gebrüder Popper a založil po dvou brněnských závodech svou třetí továrnu. Od roku 1892 začala dodávat vojenské sukno armádě a přibrala další, čtvrtý závod v nedalekém Rozhraní u Svitav. K těmto čtyřem základním domácím podnikům patřily brněnské větvi rodiny i další, menší závody v Chotěbuzi v Německu i jinde v Evropě.

Kromě toho, že pronikali do světa, si Löw-Beerové dlouho udržovali kontakty i s městem, odkud pocházeli jejich předkové. Židovská obec v Boskovicích si podržela ortodoxní charakter i pozici významného regionálního centra talmudského učení. V letech 1851–1884 zde sídlil moravsky zemský rabinát a zdejší rabi Abraham Placzek (dodnes se po něm jmenuje hlavní ulice bývalého ghetta) vládl svým lidem jistou rukou. Politická samospráva boskovické židovské obce zanikla až v roce 1919, ale i potom, až do nacistických transportů, zde žily stovky Židů. Löw-Beerové si zde i po svém odchodu do světa udrželi postavení jedné z nejváženějších městských rodin; především prostřednictvím Nadace Nathana Löw-Beera podporovali řadu zdejších židovských aktivit.

—

Hlavním městem moravského textilního průmyslu bylo už od konce 18. století Brno a tuto svou pozici stále posilovalo. Přezdívka moravský Manchester (podle města, které založilo slávu britského textilního průmyslu) padla Brnu jako ulitá, ačkoliv nebylo jediným městem u nás, které se jí těšilo; mimoto v různých dobách vznikl ještě Manchester západomoravský (ve Svitavách), severomoravský (v Šumperku), východočeský (v Ústí nad Orlicí), o celé velké textilácké aglomeraci v severních Čechách (s centrem v Liberci) nemluvě.

Brno však ostatní centra zastiňovalo rozsahem i kvalitou výroby. Tovární čtvrti, ohraničené na severu ulicí Cejl a na jihu ulicí Křenovou, dominovaly bloky dnes už neexistujících textilních fabrik. Prim mezi nimi zpočátku hráli podnikatelé přicházející z Německa, hlavně z jeho průmyslově vyspělejších částí, jako bylo Porýní-Vestfálsko; od roku 1781, kdy císař Josef II. vydal toleranční patent, je do Brna vábila možnost praktikovat protestantskou víru, kterou si přiváželi s sebou.

Od čtyřicátých let mezi ně začaly pronikat a prosazovat se také židovské dynastie a jejich firmy, od roku 1868 například firma Gebrüder Stiassni, Bratři Stiassni, původem z Bučovic. A také obě silné podnikatelské větve rodu Löw-Beerů, ta ze Svitávky u Boskovic i ta z Brněnce.

—

Greta Löw-Beerová a Fritz Tugendhat se tedy sblížili a v roce 1928 v Berlíně také vzali. Greta, která se do hloubky zajímala o přehlídky soudobého umění a architektury, v Německu poznala modernistického architekta Ludwiga Miese van der Rohe, hvězdu Bauhausu. Dohoda s ním byla rychlá, peníze nehrály roli, všechno platil tchán Alfred Löw-Beer, kterému záleželo na tom, aby jeho dcera byla ve svém druhém manželství konečně šťastná. Ještě ve stejném roce 1928 Mies van der Rohe vytvořil projekt (traduje se, že ho k odvážnému návrhu inspirovala obtížná, svažitá parcela), v dalším roce se začalo stavět a na konci roku 1930 byla vila hotová. Vlastníkem zůstala Greta Tugendhatová až do nuceného odchodu za hranice na konci třicátých let.

Dům uchvacoval svou puristickou osnovou, způsobem, jakým téměř stíral hranici mezi prostorem uvnitř a v zahradě (dvě z velkoplošných okenních tabulí bylo možné zapustit do podlahy), a také výhledem na podstatnou část brněnského panoramatu, jaký se z něho nabízel. Ale fascinoval třeba také vnitřní stěnou z onyxu, která se rozehrála nesčetnými barvami, kdykoli na ni zvenčí dopadly sluneční paprsky. Jakkoli mohla část interiéru působit spartánsky stroze a neútulně, Greta Tugendhatová později napsala, že rodině se v domě bydlelo tak dobře, že její členové v podstatě ztratili chuť cestovat.

Nebyla to ale jediná mimořádná stavební realizace v akčním rádiu brněnských Löw-Beerů za první republiky. Mezi dalšími modernistickými vilami vynikla i ta, kterou pro Gretina bratra Ernsta Löw-Beera projektovali a postavili Rudolf Baumfeld a Norbert Schlesinger v Kalvodově ulici v Brně-Pisárkách. Potomci Löw-Beerovy rodiny tak na konci třicátých let získali nejen esteticky nejzajímavější, ale zároveň stavitelsky nejdůmyslnější bydlení ve střední Evropě.

—

Že návrat předválečných židovských vlastníků nebude samozřejmostí, naznačoval také osud Hanse Tugendhata, který přečkal válku v Brně a mohl se tedy o rodinnou továrnu přihlásit mezi prvními. Jako tolik jiných německojazyčných Židů byl ale úředně označen za Němce, a tedy za člověka bez nároku na restituci majetku. Začátkem dubna 1946 sice získal tzv. osvědčení o prozatímním zachování československého státního občanství, mezitím však už 24. října 1945 prezident Beneš podepsal znárodňovací dekret č. 100/1945 Sb., který postátňoval textilky se čtyřmi sty, v některých případech s pěti sty a více zaměstnanci. Tugendhatovu šestnáctiletému synovi, přestože mluvil kromě němčiny i česky, zakázali navštěvovat českou školu – což znamenalo, že zůstal bez vzdělání; německé školy byly v roce 1945 zrušeny. Žid měl i nadále zůstat nepřítelem coby Němec.

Pro Hanse Tugendhata, který přežil válku jen díky manželství s Nežidovkou, bylo na nové situaci nejtěžší, že šest let války prožil v naději na osvobození. Když v roce 1945 zjistil, že jedno pronásledování bylo jen nahrazeno jiným, ocitl se v šoku, který nebyl schopen strávit. Noví vládci jeho továrny navíc zahájili novou éru tím, že ho obvinili z daňové defraudace, ke které mělo dojít v roce 1936.

Stejný osud, tedy znárodnění, postihl i textilky patřící rodině Löw-Beerů. Na rozdíl od Hanse Tugendhata byli její členové pouze ušetřeni přihlížení své vlastní zkáze. Z bývalých soukromých textilek vznikl v roce 1946 průmyslový kolos s názvem Moravskoslezské vlnařské závody, který v dalších více než čtyřech desetiletích kopíroval všechny rozporuplné poryvy tzv. socialistické ekonomiky a zároveň ztrácel konkurenceschopnost. Po roce 1989 se nejen brněnský, ale téměř veškerý moravský a český průmysl ekonomicky zhroutil dechberoucí rychlostí.

Jak přečkali ostatní členové rodin válku? Podařilo se jim získat něco z majetku zpět? Zůstal někdo z nich na Moravě? A jaké další významné židovské podnikatelské rodiny přispěli k rozvoji československého průmyslu? Odpovědi najdete v knize Pavla Kosatíka!

Pavel Kosatík, Podnikání pod Davidovou hvězdou
Příběhy židovských rodin v této knize mají nejen historickou výpovědní hodnotu, ale čtou se často jako epická dramata. Za jejich úspěchem stály odříkání a dřina, ale pak všechny smetl vichr historických událostí: Nejdříve proti nim vystoupili nacisté a ti, kdo přežili, pak stáli tváří v tvář novým tvrdostem ze strany komunistů. Nakladatel: Práh