Ve středu dopoledne, 1. října, v předvečer Dne smíření – ערב יום הכפורים se tradičně koná obřad kaparot – כפרות. Symbolicky jsou hříchy člověka „přenášeny“ na kohouta (u mužů) nebo na slepici (u žen). Zvířata se následně předají šochetovi, který je rituálně porazí, a maso pak připadne chudým, aby si z něj připravili pokrm před půstem Jom kipur. Stále více Židů však dnes tuto starou praxi nahrazuje peněžní obálkou: vložené prostředky se rozdají potřebným jako cedaka, aby si mohli obstarat potraviny na se’udat mafseket, poslední jídlo před začátkem půstu.

V Mišně Joma 8:9 ((משניות מבוארות – פינחס קהתי se uvádí:

עבירות שבין אדם למקום, יום הכיפורים מכפר; שבינו לבין חברו – אין יום הכיפורים מכפר, עד שירצה את חברו „Provinění mezi člověkem a Bohem zahlazuje Den smíření. Avšak provinění člověka vůči člověku Den smíření nezahlazuje až do doby, kdy provinilec nahradí jím způsobenou škodu poškozenému a poprosí jej o odpuštění.“

Jaké provinění může být mezi člověkem a Bohem? Žid může přestoupit čistě náboženské příkazy. Například nedodržoval šabat a svátky, povinnost jíst košer, ve všední dny se třikrát denně nemodlil, nechodil do synagogy. Pokud chce člověk takové a podobné přestupky napravit, musí dát Hospodinu slib, že ten či onen přestupek napraví a poté pak svůj slib „zhmotnit“ ve svém životě, v každodenní praxi. Poté Jom kipur zahladí všechny takové přestupky, které člověk v minulosti spáchal. 

Druhou kategorií provinění je narušení mezilidských vztahů. Zde nestačí pouhá vůle, předsevzetí či slib, že se budu chovat lépe. Je nutné aktivně usilovat o nápravu. Narušení může mít podobu materiální škody způsobené bližnímu jednáním či nedbalostí, ale také újmy na jeho dobrém jménu – například pomluvou.

Urovnání vztahů je snazší tam, kde jde o hmotnou škodu: rozbitou věc mohu nahradit, odcizené peníze vrátit a připojit i přiměřenou kompenzaci, přičemž zároveň požádám o odpuštění.

Mnohem obtížnější je napravit újmu způsobenou slovy. Omluva mezi čtyřma očima zde nestačí, protože neodstraní dopad na ty, kteří pomluvu slyšeli. V takovém případě mám povinnost vystoupit před těmi, komu jsem lež šířil, veřejně se dotyčnému omluvit a požádat jej o odpuštění. Teprve tehdy lze hřích skutečně napravit.

Rabín Jicchak Zilberstein, rabín nemocnice Majanej ha-ješua v Benej Braku a odborník na lékařskou etiku, v jedné své knize z šestidílné řady nazvané עלינו לשבח uvádí příběh melameda (učitele dětí ve třídách Talmud Tóra nebo v chederu). Tento melamed ve třídě opakovaně ponižoval jednoho žáka. Dnes bychom řekli, že si na něj zasedl a šikanoval ho před zraky všech spolužáků. Postupem času toto chování u chlapce vyvolalo těžkou depresi, která se stále prohlubovala. V dospělosti jej tato trvalá deprese natolik poznamenala, že nebyl schopen navázat vztah vedoucí k manželství. Zůstal svobodný, osamělý a zatrpklý.

Po mnoha letech se melamed náhodně setkal s několika svými bývalými žáky, kterým už bylo přes čtyřicet a někteří měli dokonce vnoučata. Vzpomínali společně na léta v chederu a řeč přišla i na žáka, kterého melamed kdysi šikanoval. V tu chvíli se v něm cosi zlomilo. Vstal, opustil společnost a spěchal do domu toho, komu tolik ublížil.

Když dorazil, spatřil ho sedět samotného a opuštěného. Teprve tehdy si plně uvědomil následky svého chování. Rozplakal se a prosil bývalého žáka o odpuštění. Ten však, plný zloby, od něj odvrátil tvář a odmítl jej vyslechnout. Po čase se ale k plačícímu a naléhajícímu melamedovi obrátil a řekl: „Dobře, odpustím vám, ale pouze tehdy, pokud shromáždíte všechny mé bývalé spolužáky, přivedete je sem do mého domu a před nimi se mi veřejně omluvíte za to, co jste mi způsobil.“

Melamed spěchal do kanceláře Talmud Tóry, aby získal seznam všech tehdejších spolužáků svého někdejšího žáka. Brzy zjistil, že někteří z nich žijí v zahraničí. Podmínka poškozeného však byla jasná: musí k němu domů přivést opravdu všechny. Melamed spočítal, že jen na letenky pro ty, kdo žili mimo Izrael, bude potřebovat více než dvacet tisíc dolarů.

Nevěděl, zda je povinnost vydat tak vysokou částku za prosbu o odpuštění, a proto se obrátil na váženého rabína, gedol ha-dor – velikána pokolení. Ten mu řekl: „Kdybys, Bůh nedopusť, způsobil dopravní nehodu a zabil dítě, rodiče by tě žalovali a soud by tě poslal na deset let do vězení. Myslíš, že bys tehdy váhal zaplatit obrovskou sumu za právníka, který by se tě snažil zachránit? A chceš-li se nyní zachránit před trestem pekla –כדי שאתה רוצה להנצל מעונשו של גיהנום, – pak jsi povinen tyto peníze vydat a přivést všechny jeho spolužáky, a před nimi o odpuštění prosit.“

A tak i učinil. Zaplatil letenky pro všechny bývalé spolužáky, kteří žili v cizině, shromáždil je v domě svého někdejšího žáka a tam, před zraky všech, se mu pokorně omluvil za křivdy, které mu kdysi způsobil.

V této souvislosti jsme se dotkli termínu גיהנום – peklo, podsvětí, nabízí se otázka, jak hluboko je peklo umístěno. Rabín Chajim Kanievsky, z.c.l. (1928-2022) uvádí slova svého učitele z Ješivy Lomźa v Petach Tikvě rabína Elijaha Dushnitzera (1877-1949): „Podívejte se, jak je peklo hrozně hluboké.“ Víme, že Kórachovu pospolitost za jejich vzpouru proti Mojžíšovi pohltila země a všichni, kdo byli s Kórachem, zaživa sestoupili do podsvětí (Numeri 16,28-33).

V Jeruzalémském Talmudu (Sanhedrin 10, halacha 4) se uvádí, že Kórachova pospolitost se stále propadala do hlubin pekla. Od doby, kdy se pod Kórachem a jeho pospolitostí rozevřela zem, uplynulo mnoho let a všichni vzbouřenci se každoročně propadali stále hlouběji do hlubin pekla – podsvětí, a to až do doby, než se za ně Chana (Samuelova matka) pomodlila.

אמר ר‘ יהושע בן לוי כך היתה עדתו של קרח שוקעת ויורדת עד שעמדה חנה ונתפללה עליהן ואמרה ה‘ ממית ומחיה מוריד שאול ויעל .

„Řekl rabi Jehošua ben Levi: ‚Tak se Kórachova pospolitost propadala a sestupovala, až do chvíle, kdy se Chana za ně modlila a řekla: ,Hospodin vydává na smrt i daruje život, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud.‘“ (1. Samuelova 2,6).

Díky Chanině modlitbě se sestupování Kórachovců do hlubin pekla zastavilo. Z tohoto příkladu vidíme, jak silná mohou být slova upřímné modlitby, že dokážou dokonce zastavit propadání do pekla, k němuž byli Kórach a jeho lidé Hospodinem odsouzeni.

Jom kipur – Den smíření je celý vyplněn modlitbami a prosbami k Všemohoucímu za odpuštění. Tradice uvádí, že Židé, kteří se celý Jom, kipur modlí v synagoze a jsou oblečeni do bílých oděvů a zahaleni do bílých talitů, jejichž barva symbolizuje čistotu a bezhříšnost, jak uvádí prorok Izajáš (1,18): „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna,“ jsou podobní bezhříšným a čistým andělům.

Samozřejmě, lidé zdaleka nejsou andělé, ale někteří se jim svými vlastnostmi a vědomému vyhýbání se hříchům, mohou alespoň trochu podobat. Vždyť se o některých lidech říká, že ten či onen je učiněný anděl. Jak dlouho po Jom kipuru budeme nadále alespoň trochu svými vlastnostmi podobní bezhříšným andělům, to záleží na každém z nás.

Všem souvěrcům a čtenářům Maskilu přeji dobrý nový rok a dobré potvrzení v Knize spravedlivých!

!שנה טובה וגמר חתימה טובה בספר צדיקים

RABÍN DANIEL MAYER