Přestože svátek Sukot je už nějaký ten pátek za námi a Chanuka je ještě daleko, dovolte mi začít slovy žalmu 118, části Halelu, který jsme během Sukotu opakovaně zpívali:

„Ze hajom asa Adonai, nagila ve-nismecha vo.“

„Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho.“

V pondělí 13. října jsme skutečně jásali a radovali se. Nejen proto že jsme ve Westminsterské synagoze oslavili předvečer svátku Simchat Tora, ale především proto, že jsme v přímém přenosu sledovali propuštění všech zbývajících živých rukojmí. Mezi nimi i Elkany Bohbota, se kterým má naše komunita blízký vztah.

Elkanovu tvář zná každý, kdo někdy zavítal do naší modlitebny. Jeho portrét se slovy Bring Him Home (Přiveďte ho domů) byl po dva roky usazen na židli hned vedle té mé. Symbolicky jsme mu tak drželi místo během všech bohoslužeb i všech akcí, které jsme za poslední dva roky pořádali. Jako komunita jsme se za jeho návrat pravidelně modlili, mysleli na něj a byli v čilém styku s jeho rodinou, která si během těchto dvou let prošla nepředstavitelnou hrůzou. Jakmile se s rodinou zotaví, doufáme, že snad jednoho dne usedne na „své místo“ u nás v synagoze a že se budeme moci s ním i jeho blízkými osobně setkat.

Propuštění Elkany Bohbota spolu s ostatními rukojmími je pro nás neuvěřitelnou úlevou a zdrojem neskonalého vděku. Radost, která u nás během oslav Simchat Tora zavládla, byla nepopsatelná a jedinečná – a přece stále trochu nalomená. Na jednu stranu jsme se radovali z propuštění všech žijících rukojmí, na druhou jsme si byli bolestně vědomi, že ne všichni se vrátili živí a že mezi jejich rodinami vládne smutek a prázdnota. Na jednu stranu jsme vděční za mír, který snad už není daleko, na druhou stranu žijeme v obavách, jak dlouho potrvá. Budou jej obě strany ctít?

Propuštění rukojmí přišlo jen deset dní po šokujícím jomkipurovém teroristickém útoku na Heaton Park Hebrew Congregation v Manchesteru. Tento útok hluboce zasáhl celou britskou židovskou komunitu a odstartoval novou vlnu debat o rostoucím antisemitismu. Z útoku jsme se ještě ani nestihli vzpamatovat a už jej populisté na všech stranách politického spektra začali zneužívat k přilévání oleje do ohně antiimigračních nálad. Kéž je památka Adriana Daulbyho a Kevina Kravitze požehnána a není zneužita k šíření nenávisti.

Radujeme se z ukončení války v Gaze a z propuštění rukojmí, ale zároveň víme, že pro nás, židy v diaspoře, se situace příliš nemění. Mír tam neznamená mír tady. V nadcházejících dnech a měsících se zřejmě budeme muset naučit žít s paradoxem – se smutkem i vděkem, s obavami i nadějí, se strachem i radostí. Možná právě tento paradox nejlépe vyjadřuje suka – křehká, a přece ochranná. Sedíme v ní, a i když nás neuchrání před větrem a deštěm, poskytuje nám jiný druh útěchy a bezpečí.

Naše suka už odpočívá složená ve skladu, ale její duch s námi zůstává. Učí nás, že pravé bezpečí a radost nepocházejí z pevných zdí, ale z víry, z komunity a z odhodlání znovu a znovu začínat. S touto vírou vstupujeme do nadcházejících měsíců: s vděčností za minulost a s nadějí, že příští „den, který učinil Hospodin“, bude dnem skutečného pokoje.

RABÍNKA KAMILA KOPŘIVOVÁ