To, co se odehrálo 7. října na českých akademiích, je závažné. Skutečnost, že se konají akce na podporu studentů v Palestině, je naprosto legitimní. Je správné, že mladí lidé se zajímají o dění ve světě. Akce organizovaná IZKA pod názvem V Gaze semestr nezačíná se měla původně uskutečnit 1. října na českých univerzitách. Jak a proč se z ní nakonec stala akce ze 6. na 7. října? V Gaze měl semestr začít mezi 15. a 20. zářím, podobně jako v ostatních částech Palestiny; na UMPRUM 15. 9., na AVU 30. 9. a na UK a FAMU 1. 10. 2025.
Jak se tedy stalo, že palestinská vlajka visela právě 7. října, v den útoku Hamásu na izraelské civilní obyvatelstvo, při kterém bylo zavražděno přibližně 1200 lidí a 250 uneseno – včetně žen a dětí?
Iniciativa Prague4PalestineYouths (která na svých stránkách odmítá oficiální Palestinskou samosprávu, veřejně hlásá, že Izrael nemá právo na existenci, a oslavuje tzv. mučedníky – tedy pachatele teroristických útoků) vystupovala v médiích jako hlavní koordinátor, který propojil dvacet osm fakult, čtrnáct akademií a univerzit a jednu střední školu. Tato iniciativa byla zorganizována tak, aby se ráno 7. října na českých akademických půdách objevila palestinská vlajka.
V tento den piety došlo na českých akademiích k ignorování izraelských obětí, a tedy i k určité formě legitimizace takových činů.
Politická diskuse, která se částečně přenesla i na akademickou půdu a týká se způsobu, jakým jsou Palestinci zobrazováni – buď jako odlidštění „teroristé“, nebo výlučně jako trpící oběti – je oprávněná a do akademického diskursu patří. Je však nezbytné přesně rozlišovat pojmy. Když hovoříme o teroristické organizaci, nemáme tím na mysli Palestince jako takové. Teroristická organizace v žádném případě nereprezentuje palestinské obyvatelstvo. Tyto pojmy je třeba jednoznačně definovat. Chápat tuto kritiku tak, že bychom neměli jasně pojmenovat teroristický útok a jeho oběti, znamená nepochopit její smysl.
Problém však vidím v alibismu části levicové scény, jejíž empatie se židovskou menšinou není skutečná. Často se přizpůsobuje liberálnímu diskursu jen proto, aby se vyhnula obviněním z antisemitismu. Dělá to například tím, že sdílí příběhy propalestinských Židů nebo se účastní akcí vedených židovskými aktivisty. V tomto kontextu vznikl pojem „užitečný Žid“, kterým jsem byla nejednou označena i já. Naše hlasy se pak používají k potvrzení teorií, jejichž základem není empatie – a to je velmi nebezpečné.
Takto vzniká redukovaná realita. Každá strana si upravuje fakta tak, aby prezentovala obraz, který jí vyhovuje. Výsledkem je propaganda. Jedním z jejích důsledků je i dehumanizace všech Židů. Někteří kritici Izraele zobecňují vinu za izraelské násilí na všechny Židy, což je forma antisemitismu. Odmítání existence Izraele se považuje za moderní formu antisemitismu – s čímž osobně souhlasím. Kritika izraelské vlády je legitimní, ale démonizace samotné židovské identity pod záminkou antisionismu je nebezpečná.
Lustrace evropských Židů, tedy zjišťování, zda jsou či nejsou sionisté, nemá daleko od protižidovských procesů v 50. letech. To, že je dnešní izraelská vláda autoritářská, ještě neznamená, že bílí Evropané mají právo rozhodovat o tom, zda má právo na existenci. Je to koloniální pohled, založený na představě, že „já“ mám právo určovat budoucnost a osudy milionů lidí. Ne v právním smyslu pomoci při ukončení diktatury či války, ale v mocenském smyslu určování, kdo má právo existovat.
Po útoku ze 7. října a během této děsivé války se změnil i mediální obraz Židů v naší společnosti. Ukázalo se, že konflikt nerozlišuje mezi Izraelci a Židy žijícími v Evropě či jinde ve světě. Narostl počet protižidovských útoků včetně vražd z nenávisti. To znamená, že my jako akademici musíme přehodnotit svůj přístup a ptát se, co můžeme udělat a jak, aby se antisemitismus nešířil – a zároveň jak můžeme skutečně pomoci palestinským civilistům.
Stejně tak však musíme převzít etickou odpovědnost za své činy a pochopit, že umět se omluvit je projevem síly a umět vést dialog projevem zralosti. Přiznat, že datum bylo záměrně vybráno tak, aby zasáhlo 7. říjen – den smutku – je sice projevem odvahy (tak jako to udělali studenti UMPRUM), ale jde o vážný problém, protože tito studenti se tím stali součástí propagandy Hamásu.
Zároveň je možné, že mnozí studenti a pedagogové upřímně nevěděli, že 7. říjen má hluboký symbolický význam, stejně jako vlajka, která je symbolem státnosti. A právě propojení těchto dvou symbolů na fasádě školy představuje dehumanizaci izraelských obětí. Myslím si, že jedinou cestou je vzájemný dialog.
TAMARA MOYZES
MgA. Tamara Moyzes, PhD, je pražská umělkyně, kurátorka, a badatelka, jejíž tvorba je zakotvena v uměleckém aktivismu. Ve své práci se zabývá otázkami genderu, rasismu, antisemitismu, antiromských postojů, nacionalismu, náboženských konfliktů a orientalismu. Vychází přitom z perspektivy menšinových průniků a intersekcionality. Pro Moyzes je umění formou protestu, která odhaluje společenské podmínky prostřednictvím přímých intervencí a spolupráce s komunitami.
Je zakladatelkou kolektivu Romane Kale Panthera / Romští černí panteři (2012), galerie Artivist Lab (2018), rezidenčního programu Artist in Need pro umělce prchající před válkou (2022) a rezidence AVINDO/Future, podporující romské kulturní profesionály (2024). V roce 2025 kurátorovala a založila Bienále židovského současného umění jako součást projektu Evropské hlavní město kultury Trenčín 2026.
Její doktorský výzkum zkoumal, zda může artivismus vyvolat kulturní, legislativní či institucionální změnu, a situoval umění na plodnou hranici mezi uměleckou praxí a aktivismem. Díla Tamary Moyzes byla reprodukována a diskutována v mezinárodních publikacích, mimo jiné Art and Theory of Post-1989 Central and Eastern Europe: A Critical Anthology (MoMA, 2019), A Companion to Feminist Art (Wiley-Blackwell, 2019), Art of Feminism (Chronicle Books, 2018) a Documents of Socially Engaged Arts (InSEA, 2021/22).