V brněnském muzeu Malý Mehrin je do 18. prosince k vidění audiovizuální výstava Hlasy, která prostřednictvím autentických dopisů oživených umělou inteligencí vypráví pět moravských příběhů holocaustu. O propojení historické paměti s moderními technologiemi jsem mluvila s autorkou výstavy Táňou Klementovou a s autorem AI zpracování Františkem Floderem.

Jak vznikl nápad na výstavu a jak dlouho vám příprava trvala?

TK: Ten nápad žil v mé hlavě několik let. Považuji osobní korespondenci za jeden ze zásadních pramenů k událostem holocaustu. Jako lektorka Židovského muzea v Praze jsem před lety pracovala během příprav muzejních edukací nebo výstav s různými dopisy. Zaujalo mě, kolik obsahují informací, které nemůžeme rekonstruovat odjinud. Nebo to, jak vynalézavě se ti, kteří je psali, snažili do cenzurovaného obsahu ukrýt důležité informace. A také jak je to se čtením jakéhokoliv osobního materiálu – najednou vám z něj ti lidé vystoupí velmi plasticky, barevně a živě. Příprava výstavy trvala v intenzivní fázi čtyři měsíce, ale předcházelo tomu několikaleté sbírání materiálů a příběhů. Respektive použila jsem materiál, který jsem znala z dřívějšího bádání a kontaktů s potomky rodin.

Proč a jak jste se rozhodli zapojit do tvorby výstavy právě nástroje umělé inteligence?

FF: Bez nástrojů AI by výstava nemohla vzniknout v podobě, kterou jsme si představovali.

TK: Používáme dopisy lidí, jejichž hlasy samozřejmě neznáme. Nabízelo se tedy řešení nechat kompiláty dopisů namluvit herce nebo laiky. To jsme používali dříve. Tentokrát jsme chtěli pracovat jinak. Věděli jsme, že ve výstavě už budou mluvit hlasy žijících potomků, kteří nám k dopisům poskytli přístup, a chtěli jsme od sebe oba zdroje odlišit. U každého příběhu jsme nejprve hledali vhodný hlas, který by nejlépe odpovídal věku a obsahu použitých dopisů. Kromě převodu textu na řeč jsme nechali AI vytvořit grafiku doprovázející čtení. Tady musel František mnohokrát zadání upravovat a zpřesňovat. Stejně postupoval u ruchů. Některou grafiku rozpohyboval, aby perokresby nebyly jen statické. U autentických fotografií, které doprovází namluvený kontext příběhů, bylo třeba provést retuše. Kontext je namluven klonem mého hlasu. A použili jsme také kinematiku kolorovaných fotografií, která výstavu v předsálí uvozuje. Záměrem bylo vytvořit atraktivnější prezentaci příběhů, než kdybychom je vyprávěli jen za pomoci textů a obrazového materiálů.

Jaké byly největší přínosy práce s AI, a naopak s jakými limity či problémy jste se při využívání AI setkali?

FF: Výhodou byla obrovská úspora času, především při generování doprovodné grafiky a při retušování starých fotografií. AI nám pomohla značně rozšířit možnosti, jak obsahy dopisů a příběhy lidí za nimi poutavě přiblížit návštěvníkům. Problematické bylo relativně časté generování výstupů metodou „pokus – omyl“, kdy sebekonkrétnější, mnohokrát upravované instrukce nepřinášely požadovaný výsledek. To samozřejmě zpomalovalo tempo práce. A při převodu textu na řeč jsme také narazili na problémy s výslovností některých cizích slov.

Jak jste vyvažovali autenticitu dopisů s moderními vizualizačními postupy? Řešili jste etické otázky kolem využití AI při práci s pamětí holocaustu?

TK: Každý kompilát dopisů doprovází po jeho poslechu kontext, který vysvětluje okolnosti vzniku každé z použitých korespondencí a rozšiřuje příběh lidí s korespondencí spojených. V kontextové části se také snažíme upozornit na informace, které se podařilo z dopisů rekonstruovat. Tuto část výstavy doprovázejí popsané autentické fotografie a dokumenty v digitální verzi. Protiváhu audio-video obsahu výstavy tvoří expozice originálních dopisů s popiskami. AI nástroje byly použity jako podpůrný nástroj při zpracování námi vybraných dobových materiálů, nikoli k „tvoření“ historie. Každý výstup AI tedy procházel pečlivou lidskou kontrolou, aby se zabránilo nepřesnostem nebo nevhodné stylizaci. Použít syntetické hlasy k načtení dopisů mi připadá v pořádku, pokud se dobereme důstojného výsledku. Nikdo neznáme zbarvení originálních hlasů autorů a autorek vystavených dopisů. Stejně tak je potřeba hlídat autenticitu snímků, pokud do nich bylo zasahováno retuší. Zapojení AI do tvorby výstavy je třeba otevřeně přiznat a nepředstírat nic jiného.

FF: Pokud se otázka týká originálních 2D dokumentů – fotografií, dokladů –, tento problém jsme v podstatě nemuseli řešit. Většina fotografií sice vyžadovala použití AI pro retuš, ale pouze několik jich bylo v natolik špatném stavu, že by hrozilo riziko významnější ztráty autenticity. V takovýchto případech jsme pak vždy měli k dispozici více verzí výstupů a při konečném výběru rozhodovala vizuální věrnost.

Bylo pro vás důležité, aby návštěvníci vnímali samotnou technologii, nebo bylo vaším hlavním cílem odvyprávět příběh?

TK: Cílem bylo samozřejmě vyprávět příběhy a také upozornit na méně známá fakta z období holocaustu. Zároveň u toho ale nelze AI výstupy nevnímat.

FF: Souhlasím s Táňou – naší prioritou bylo sdílet příběhy rodin. Umělá inteligence nám  umožnila výstavu realizovat v požadované podobě a přijatelném čase, pomohla vytvořit vhodnou atmosféru pro poslech Hlasů – podpořit, nikoli rušit – a zároveň vtiskla celé expozici živou a vizuálně poutavou formu.

Co jste se vy osobně během práce na výstavě naučili o kombinaci historie a technologií?

TK: Osvojila jsem si úplně nové postupy zpracování materiálů do výstav a zjistila jsem, jaké nástroje AI mohu použít, abych docílila ve výsledku zajímavější prezentace. Zpočátku jsem měla obavy, že umělé hlasy budou znít příliš synteticky, že mi jejich barva nebo intonace nebudou příjemné a také že nenajdeme dostatek vhodných českých modulů. Díky Františkovu pečlivému hledání a experimentování se nám to ale nakonec podařilo – každý příběh ve výstavě má svůj osobitý hlas. Poslouchám je s vědomím, že jde o výsledek práce umělé inteligence, a nesrovnávám je s hlasy skutečnými.

Jak jste vybírali pět rodin a jejich korespondenci, které se ve výstavě objevují? TK: Klíčem při výběru pěti příběhů byl jejich charakter, který měl dosavadní znalosti o holocaustu doplňovat něčím novým či alespoň méně známým. Svoji roli také sehrála zachovalost a dostupnost korespondence u každého z nich. Snažila jsem se, aby výběr autorů dopisů byl co nejpestřejší nejen věkově a genderově, ale zejména co se týče jejich příběhu samotného.

Jak probíhal kontakt s potomky těchto rodin? Jak na projekt reagovali? Měli možnost zasahovat do finální podoby výstavy?

TK: Kontakt s potomky rodin složitý nebyl, protože jsem vycházela z dříve navázaných vztahů. Měla jsem tedy už před výstavou představu, kolik korespondence se k jednotlivým příběhům váže a alespoň zhruba i to, co je jejím obsahem. Oslovení potomci o zařazení příběhů svých rodin do výstavy stáli, byli nám během práce velmi nápomocní a oceňuji hlavně jejich nasazení při tvorbě vstupních částí videí, kde sami vystupují. Zasahovat do výsledků mohli, proto máme několik verzí od každého videa. Zároveň si dokážu představit, že slyšet hlasy svých předků v umělém provedení může být zvláštní zážitek.

Jaké emoce vás osobně provázely při čtení a zpracování dopisů? Byla některá z korespondencí pro vás obzvlášť silná nebo překvapivá?

FF: Jako profesionálové a realizátoři transferu zadání autorky výstavy do vizuální a zvukové podoby jsme se od emocí museli oprostit, i když je pravda, že to někdy nebylo vůbec jednoduché. V každém případě jsou Hlasy výstavou emočně mnohovrstevnatou a jeden poslech všechny vrstvy najednou neodkryje. Doporučil bych proto zajít si na výstavu vícekrát, protože při každém novém poslechu narazíte na nějaké nové souvislosti. Alespoň tak to fungovalo u mě, když jsem jednotlivé příběhy slyšel při práci opakovaně.

TK: Mě emoce provázejí při všem, co dělám. Jsou pro mě zdrojem reflexe, pomáhají mi přemýšlet o vlastním životě i o tom, jak se v něm rozhodovat. V případě Hlasů to byly emoce různého charakteru, někdy tam byl soucit, někdy vztek, někdy smutek, ale současně i radost, protože na mě působila síla těch lidí a hloubka jejich vztahů. Překvapení mě popravdě potkávala napříč všemi příběhy, nedovedu jeden zvednout nad druhý. Protože sama žiji se svou rodinou už poněkolikáté v zahraničí, citlivěji vnímám příběhy spojené s emigrací, hledáním nového jazyka, prostředí i domova.

V čem je tato výstava podle vás jiná než klasické muzejní expozice o holocaustu? Jak vypadá váš cílový návštěvník a co byste chtěli, aby si z výstavy odnesl?

TK: Otázka je, co jsou klasické muzejní expozice o holocaustu. Myslím, že dnes všechny paměťové instituce, co se zabývají holocaustem, stavějí v expozicích na konkrétních příbězích. V tom jiní nejsme. Unikátní je ale užití široké škály AI nástrojů, u nichž věříme, že činí výstavu atraktivní. A pak je to také zaměření na témata, která se v souvislosti s holocaustem sledují méně často – odboj, vazby napříč rodinami, emigrace, smíšené rodiny, život rakouských uprchlíků nebo například vztah k Palestině. Cílový návštěvník je v našem případě hlavně jednotlivý návštěvník. Celá výstava je koncipována intimně, a proto je lepší, když místo velké skupiny výstavu navštěvují jednotlivci, kteří se vzájemně neruší. Když se to podaří, slibujeme si, že z výstavy budou odcházet lidé obohacení nejen informačně, ale především se silnější citlivostí vůči bezpráví, především jeho raným formám.

Jaké další plány s výstavou máte? Bude k vidění i jinde? Nechystáte se vytvořit i digitální verzi přístupnou online?

TK: Výstava je koncipovaná zatím pouze pro Malý Mehrin, i když jsme původně uvažovali o putovní verzi. Ta nakonec kvůli příliš vysokému rozpočtu ustoupila první variantě. Výstavu lze tedy vidět pouze v Brně. Ale online verze je v přípravě, také v anglické variantě. Pořizujeme 3D sken každé výstavy, která vzniká autorsky na Vídeňské, aby mohl být v lednu po skončení Hlasů otevřen virtuální archiv našich výstav, kde tato bude v pořadí třetí.

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ
Foto archiv muzea Malý Mehrin