Návštěva Kutné Hory je vždycky zážitek, pokaždé tam můžete objevit něco nového. Centrum města si naštěstí zachovalo historický charakter. Kutná Hora je už třicet let pod patronací mezinárodní organizace UNESCO, což je ocenění, které získávají jen ty nejvýznamnější památkové objekty. My jsme město navštívili letos v září, a to se z hlediska počasí zdá být pro turisty ideální doba.
Město je zároveň pokladnice
Zajímavé je už to, že toto původně hornické město vznikalo chaoticky, spontánně, a tak tu ulice netvoří pravidelné sítě s náměstím uprostřed, jak je to běžné v řadě jiných měst. Hornické město založil kolem roku 1270 král Přemysl Otakar II. A mezi prvními obyvateli města byli odborníci na dolování ze Saska. Původní název zněl Kutte, což je německy jáma, důl, a pochází z německého hornického výrazu kutten – drtit rudu, který dal vzniknout podle našeho dnešního pocitu „ryze českému“ slovesu kutat, tedy dolovat. První doložený český název města je z roku 1304 a zněl Hory střiebrné.
Nenajdete tu skoro nic, co by nebylo ovlivněno důlní činností. Stříbro se zde totiž těžilo už od 13. století po dalších čtyři sta let, tedy až do 16. století. Historické jádro města je celé poddolované, proto významné objekty vyrůstaly na jižním okraji města, kde stabilitu budov zajišťovala pevná skála v podzemí. My jsme sem však nepřijeli jako běžní turisté za křesťanskými chrámy a dalšími památkami na středověk či baroko, které jsou dobře známé – hledali jsme ve městě židovské stopy.
Dějiny židovské komunity v Kutné Hoře jsou příběhem dlouhým téměř 700 let. Protože se Židé nesměli usazovat v okolí stříbrných hor, po většinu této doby ve městě trvale nežili. Přesto zde zanechali nesmazatelné stopy, jak dokládá trvalá výstava v bývalé kutnohorské synagoze nazývané nová. Tu starší kutnohorskou synagogu z roku 1881 už v Radnické ulici nenajdeme. Přestala být používána po výstavbě synagogy nové a ve 40. letech minulého století zanikla.
Nadace, jakou mohou jiní závidět
Velmi aktivně v Kutné Hoře funguje Nadační fond dr. Dagmar Lieblové, který stojí v pozadí snad všech akcí na podporu paměti na židovskou minulost města. Pořádá například skvělé komentované procházky nazvané Po stopách kutnohorských Židů, které trvají hodinu až hodinu a půl a začínají i končí před vstupem do Vlašského dvora, u sochy T. G. Masaryka na Havlíčkově náměstí. Během procházek průvodce návštěvníky seznámí s historií dvou bývalých kutnohorských synagog, dojdou k rodnému domu básníka Jiřího Ortena, kde si na fasádě prohlédnou pamětní desku, pak sklopí zraky k zemi a hledají první kutnohorské stolpersteiny neboli „kameny zmizelých“, které byly položeny na památku manželů Votických, poté Platovských, Pickových a Schwarzkopfových… A navštíví také místa spojená s významnými židovskými podnikateli a obchodníky, jako byli Reinigerovi, Bass, Blattner a další.
Zmíněný nadační fond je velmi aktivní, pořádá také workshopy zaměřené na seznámení žáků se zvyky a tradicemi židovské kultury a zároveň připravuje vzdělávací akce pro pedagogy, jež jim pomohou dané téma nenásilně zakomponovat do výuky. Zapojují už i předškoláky a žáky prvních tříd, resp. jejich učitele v kurzu Tradice a zvyky židovského roku – a jak o nich zábavně učit. Pro učitele na druhém stupni ZŠ to je téma Tradice židovské kultury na Kutnohorsku (zvyky, památky, osobnosti) a obdobný kurs pro samotné žáky základních škol a středoškoláky.
Kdo byla Dagmar Lieblová, v jejímž jméně působí ona nadace? Celý život se snažila o to, aby nebyla zapomenuta památka obětí holocaustu a aby také došlo k nápravě některých křivd, které holocaust způsobil přeživším. Vyprávěla svůj osobní životní příběh jako memento, aby se již nemohl opakovat holocaust – kniha Příběh Dagmar Lieblové vyšla v roce 2014 a nese podtitul: Přepsali se, a tak jsem tady. Její následovníci nejen připomínají její příběh, ale podporují i akce na připomínku obětí, jako jsou Jom ha-šoa, Den obětí holocaustu, pečují o stolpersteiny.
Čím promlouvá plastika Aleše Veselého
My jsme se Kutnou Horou vydali na vlastní pěst a začali jsme ústřední budovou – synagogou. Dnes už bývalá synagoga, označovaná jako nová, je z roku 1902 a sloužila k bohoslužbám až do 2. světové války. Najdeme ji ve Smíškově ulici čp. 619, je postavená v secesním slohu a v interiéru má částečně dochované prvky původní výzdoby. Přestavbou ovšem synagoga přišla o část štukové výzdoby a byl odstraněn aron ha-kodeš, symbol Desatera, a vitráž z průčelí budovy, které nahradil symbol kalicha.
Po válce ji krátce využívala varhanářská dílna, poté měla osud jako mnoho jiných opuštěných synagog, převzala ji a v roce 1949 zakoupila Církev československá husitská. Přístupná je při bohoslužbách a už deset let je uvnitř trvalá výstava s názvem Dějiny Židů v Kutné Hoře. To jsme si však ověřit nemohli, protože jsme se přes veškerou snahu dovnitř nedostali. Tak snad příště…
V zahrádce před synagogou je ovšem úžasný památník obětem holocaustu od Aleše Veselého (1935–2015), ten si rozhodně nenechte ujít! Velký balvan, kterým prorůstá mohutná Davidova hvězda. Skvělý nápad a výtvarně zdařilá realizace s velkou emocionální silou od jednoho z nejlepších českých sochařů 20. století. Význam památníku lze chápat jako symbol, že židovský národ se nikdy nevzdá, nepodlehne, i když je zavalený kameny, vždy se opět dostane na povrch, je zkrátka nezničitelný!
Vedle něj si na pamětní desce přečteme jména více než 110 židovských občanů Kutné Hory a okolí, kteří byli 5. června 1942 deportováni do Terezína a odtud pak do dalších koncentračních táborů. Většina z nich se už nevrátila.
Sochař Aleš Veselý má mimochodem teď právě v Praze retrospektivní výstavu. Vytvářel skvělé nekonvenční sochy. Jeho nejslavnější plastikou je pravděpodobně Kaddish umístěný nyní před Veletržním palácem v Praze či Brána nenávratna, která byla vztyčena 9. března 2015 u železniční stanice Praha-Bubny.
Lístek z Osvětimi
Dějiny Židů v Kutné Hoře – to jsou ale především příběhy konkrétních lidí. Mnohé z těchto příběhů ještě čekají na své objevení v některém z archivů, další jsou patrné už jenom ze jmen obětí holocaustu navždy vrytých do zdi Pinkasovy synagogy v Praze. Vynést na povrch a oživit všechna jména a témata je dnes už takřka nemožné. Jak víme z kutnohorských internetových stránek, na galerii někdejší synagogy je umístěno patnáct panelů, které zachycují historii židovské komunity v Kutné Hoře a blízkém okolí. Panely zobrazují historii židovského podnikání, přibližují nám významné osobnosti uměleckého a společenského života, jeden panel je věnován období nacistické okupace, holocaustu a osudu židovských obětí z Kutné Hory, které se podařilo dohledat. Unikátní fotografie zachytily podobu prvních představitelů zdejší židovské obce i továren zbudovaných židovskými podnikateli. Silný emotivní náboj má třeba lístek zaslaný rodinou lékaře Julia Fantla z vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Birkenau…
Právě těmto lidem je výstava věnována, a proto byla otevřena při příležitosti smutného 73. výročí deportace Židů z Kutné Hory. Vzpomínkového setkání u památníku se zúčastnila Dagmar Lieblová, poslední žijící členka předválečné kutnohorské židovské komunity, a také Adéla Hořejší, vnučka posledního představitele kutnohorské židovské obce Josefa Bora.
Procházka městem v rytmu Ortenových básní
Nejstarší židovské osídlení se ve městě údajně vyskytovalo v místech, kde dnes stojí klášter sv. Voršily. Nejpozději od roku 1568, kdy museli z nařízení císaře Maxmiliána II. horní město opustit, zde žádní Židé nežili – až do roku 1848, kdy jim byla občanská práva obnovena. K založení Israelitského spolku došlo v roce 1881, vlastní židovská obec vznikla ovšem až v roce 1894. Ještě netušila, že má před sebou necelých padesát let let existence…
Popojdeme do středu města, z Palackého náměstí zahneme vlevo do ulice Kollárovy. Zachovalý dům s výrazným novogotickým arkýřem se tváří jako pravá gotika, ale pochází až z roku 1904. Před ním zůstaneme stát a tiše si recitujeme velebnou báseň Jiřího Ortena. Je to úryvek ze Sedmé elegie:
Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá, zda zatím neskončil váš nebezpečný věk… - Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý, že ve své mladosti podobám se již králi zašlého království. Vy jste před věděla, co křídel chybí nám k rozletu anděla…
U domu se otevírají dveře a někdo vychází. Že by to byl sám Jiří Orten? Procházel těmi dveřmi denně, byl to podobný okamžik jako teď v tuto chvíli… Pobýval na tomto světě velmi krátce. Od 1919 do roku 1941, kdy ho v Praze srazila německá sanitka, a přesto na něm zanechal nesmazatelnou stopu. Jiří Ohrenstein jako básník publikoval pod jménem Orten i pod dalšími pseudonymy, tak unikl koncentráku, ale za tu nejvyšší cenu. Básník Jiří Orten patří k významným osobnostem kutnohorské židovské komunity, stejně jako jeho dva bratři, herci Zdeněk a Ota, kteří si po válce změnili jméno na Ornest. Ota, pozdější režisér, válku přežil v Anglii, mladší Zdeněk s obrovským štěstím přežil Terezín, Osvětim i Dachau.
Co není v hlavě, najdeš v knize
Kdo se chce o historii Židů v Kuttenbergu, pardon, v Kutné Hoře, dozvědět víc, může sáhnout po publikaci Marka Lauermanna Dějiny Židů v Kutné Hoře (2018). Monografie velmi čtivě popisuje život kutnohorských Židů od středověku přes období emancipace až po temné období holocaustu s připomínkou jeho obětí spjatých s tímto městem.
Kniha zachycuje osudy židovské komunity v různých dějinných epochách a souvislostech. Další kapitoly jsou věnované významným židovským podnikatelům (třeba Teller, Reiner, Strakosch, Respo) a známým osobnostem (Zelenka, Grossmann, Bass, Engländer, Reiner, Bor).
O deset let dříve jsme se mohli začíst do publikace Židé na Kutnohorsku: osídlení na kutnohorském venkově, kterou spolu s Markem Lauermannem připravila Blanka Rozkošná. S dokumentární přesností nám přibližuje běžný život židovských komunit v okolních obcích, odkud to bylo do Kutné Hory kousek, Pečlivě zpracovaná kniha líčí život zdejších židovských rodin v době od 17. až do 20. století.
A do třetice všeho dobrého vám můžeme doporučit sice tenkou, pouze sedmdesátistránkovou publikaci z roku 2009, kde nám stejný autor Marek Lauermann, tentokrát se spoluautorkou Vendulou Borůvkovou, přiblížil několik neobyčejných židovských osudů z 20. století, které měly počátek v Kutné Hoře či jejím okolí – a uzavřely se někdy až na opačném konci světa.
LUBOR FALTEISEK
Foto autor a archiv
