Umění má zvláštní moc ukázat vám nové úhly pohledu na věci, u kterých jste si mysleli, že o nich víte vše… Jasmin Carmel pro Maskil navštívila letošní ročník Festivalu izraelských filmů Kolnoa a společně s Radkou Lím Labendz zapátraly po zajímavých uměleckých projektech, které reflektují události 7. října.

Letošní ročník Festivalu izraelského filmu Kolnoa je za námi. Nabídl spoustu (ne)tradičního a jak se dalo čekat, téma sedmého října zde hrálo výraznou roli. Z bohaté nabídky letošních filmů mě nejvíce zaujaly následující tři snímky.

Tvůrci filmu Dopis pro Davida zpracovávali osud konkrétního uneseného člověka. Ironií je, že před deseti lety si David Cunio se svým dvojčetem Eitanem zahráli v celovečerním filmu režiséra Toma Shovala Mládí, jehož hlavním tématem byl únos, který oba filmové (i reálné) bratry tvrdě otestoval. O deset let později se film stal krutou realitou – David byl 7. října zajat Hamásem a spatřen na korbě teroristického pick-upu, který ho unášel do Gazy.

Tento dokument, režírovaný symbolicky opět Tomem Shovalem, je částečně jakousi vzpomínkou a napůl vzkazem pro Davida od jeho přátel a rodiny. Využívá mnoho archivních záběrů a zpovědí o osudném dni, navíc celým děním provází právě Davidův bratr Eitan se svým emotivním vyprávěním a vlastními vzpomínkami na 7. říjen. Příběh má, bohudík, šťastný konec – herec se po 737 dnech vrátil domů jako jeden z přeživších. Při sledování dokumentu tak pravděpodobně zamáčknete nejednu slzu vzteku, smutku, soucitu, frustrace, dojetí, ale i radosti nad tím, že v každé temnotě se skrývá jiskra naděje.

Druhým snímkem je Co by se stalo kdyby? který se nezabývá přímo sedmým říjnem, ale spíše nabízí zamyšlení a vhled do života někoho, kdo skutečně ví, co to znamená být ve válce – bývalého vojenského velitele Ehuda Baraka. Tenhle film má zvláštní hloubku a opět mě pohltil osobním příběhem trochu kontroverzní postavy a množstvím informací, které z něj lze načerpat. Se zatajeným dechem posloucháte vyprávění o historii Izraele, Ehudově politické dráze a možná vás překvapí některá fakta, o kterých jste zatím moc nevěděli. Když se na chvíli chcete oprostit od emocí a spíše si poskládat věci dohromady tak, aby vám konečně začaly dávat smysl, je to právě tenhle „dokument“, který nabízí nové úhly pohledu na věc, odpovědi a dokonalou ukázku toho že „každá mince má dvě strany“.

Jak vnímají a jak vzpomínají na 7. říjen izraelští studenti? Do třetice jsem vybrala krátký dokument nesoucí název Stále tam. Pásmo krátkometrážních animovaných filmů zachycuje sérii zpovědí mladých lidí, jejich pocity a vzpomínky na den masakru. Záběry působí s nebývalou intenzitou, přestože se jedná o rychlé animace.

Mladí lidé podle mého názoru vnesou do každé situace nový pohled, přemýšlejí více do hloubky o věcech, které ostatní považují za malichernosti nebo méně důležité. Také proto že jsou „odpojeni od vzniku izraelského státu, resp. nebyli na světě, když byl Izrael založen, pomáhá jim to vidět věci i současný konflikt z jiné perspektivy a nestát si tvrdošíjně za jedinou pravdou. Právě takové osvěžení je někdy potřeba, abyste lépe pochopili celý problém – nejen jeho část. Nahlédnout do myslí dalších lidí prostřednictvím krátkých, ovšem úderných vstupů s jasným sdělením je bezpochyby přínosné a příběhy ze života vysokoškoláků i středoškoláků o tom, jak je masakr ovlivnil, vás nenechají chladnými.

Umělecká reflexe

Avšak stejně jako nám může oči otevírat, někomu je v nich trnem. Neblahým důkazem byla výstava v Olomouci z roku 2023. Muzeum umění Olomouc v rámci iniciativy #BringThemHome zapůjčilo 7. listopadu své výlohy, aby mohly být polepeny plakáty s fotografiemi více než dvou stovek Izraelců unesených Hamásem. Bohužel zhruba měsíc po zahájení výstavy vandalové plakáty strhali. To vyzývá k důležitému zamyšlení – umělecký svět se nenechává svazovat pravidly a každému dává prostor na svobodné vyjádření, zde ovšem vidíme pravý opak. Vlna nenávisti ze stran některých lidí se rychle mění v tsunami, které může mít katastrofální dopady. I proto je důležité pořádat kulturní akce, které reflektují aktuální dění a v tomto případě také připomínají oběti masakru 7. října.

Přesně to dělá výstava Nova vytvořená pod hlavičkou projektu October 7 6:26 – Moment When the Music Stood Still (7. října 6.26 – Moment, kdy utichla hudba). Její autoři vytvořili velmi sugestivní instalaci, která návštěvníky přenáší na místo masakru. Potemnělý prostor je zaplněn osobními předměty účastníků festivalu, stany, kempingovými židlemi, ohořelými auty, mobilními toaletami prostřílenými kulkami. Tísnivý dojem umocňují zvuky střelby, výkřiky a blikajícími světly. Součástí instalace jsou i videoprojekce se svědectvím přeživších. Výstava byla uvedena v květnu 2024 v New Yorku, poté byla představena například v Los Angeles, Washingtonu, D.C., Torontu či v Buenos Aires. Nyní je k vidění v Bostonu a až do 16. listopadu také v Berlíně. Bohužel i tato instalace čelí protestům propalestinských aktivistů, jako by utrpení jedné strany konfliktu snižovalo – nebo dokonce ohrožovalo utrpení té druhé.

Aktuální výstava v Muzeu umění v Tel Avivu War Decorations 23–24 (Válečná vyznamenání 23–24) představuje cyklus obrazů malířky Tal Mazliach, laureátky Rappaportovy ceny pro etablované izraelské umělce a přeživší útoku na kibuc Kfar Aza. Na vystavených obrazech reflektuje osobní zážitky a vzpomínky ze 7. října. Kurátor Amit Šemma o výstavě řekl: „Těmito komplexními obrazy prostupuje pocit neustálého neklidu. Jejich roztřesenou a spletitou strukturu vytváří originální technika, kterou Mazliach sama vyvinula – krátkými tahy štětce skládá vrstvy opakujících se rytmů.“ A dodal: „Mazliach do svých děl vkládá slova (Zachráněná), věty (Obklopují mě ze všech stran) i krátké příběhy, které opakuje znovu a znovu jako mrazivé mantry. Ty se spojují do obrazového lexikonu, jenž propojuje autoportréty, zbraně a ruce v emotivním, mnohovrstevném a výtvarně působivém světě.“

Také loňská výstava s prozaickým názvem October 7 (7. října) v ANU – Muzeu židovského lidu v Tel Avivu reagovala na brutální říjnový masakr. Představila díla dvaceti pěti umělců, jejichž tvorba odrážejí hrůzné období, kterým izraelská společnost za předchozí rok prošla. Někteří umělci vystavují posmrtně. Buď byli zavražděni 7. října, nebo padli během probíhající války. Kurátorka ANU Šaham-Gover po vernisáži v rozhovoru pro The Times of Israel uvedla: „Výstava vznikla z osobního zmatku a smutku v této malé zemi, kde každý zná někoho, kdo byl [7. říjnem] zasažen, nebo byl zasažen sám“. Komornější verze výstavy je nyní – díky spolupráci s izraelským ministerstvem zahraničí – k vidění v arménském Jerevanu. Organizátoři počítají s jejím využitím i na dalších místech.

Ilustrátor Zeev Šoške Engelmayer se proslavil svým online projektem Daily Postcards (Pohlednice dne). Krátce po útoku Hamásu začal na svých sociálních sítích publikovat sérii kreseb zachycující hrůzu války v Gaze a portréty rukojmích. Jeho díla se stala světově proslulá a často byla používána na shromážděních a protestech. O svátku Chanuka v roce 2023 byl kurátorský výběr jeho prací vystaven na fasádě Herzliyova Muzea současného umění „se záměrem šířit poselství útěchy, naděje a snad i trochu světla ve dnech plných bolesti a nejistoty“. Jeho ilustrace, které byly vystaveny v několika světových metropolích, v tuto chvíli zdobí na billboardech, plakátech a na cedulích západní Negev a s laskavým svolením autora i obálku tohoto čísla Maskilu.

Engelmayer měl v plánu tento projekt dokončit ve chvíli, kdy válka definitivně skončí a všichni rukojmí se vrátí domů. The Times of Israel několik dní před uzavřením příměří řekl: „Nedokážu ani popsat, kolik dobrých lidí jsem potkal.“ A dodal: „Kolem nás je spousta pesimismu, ale já se stále setkávám s tou lepší stránkou lidí. Jsou tací, kteří věří ve smíření – ne v pomstu.“

Tváře obětí ve své tvorbě využívá i izraelský graffiti umělec Benzi Brofman. V Jeruzalémě minulý podzim představil výstavu Faces of October 7 (Tváře sedmého října), která pro něj nesla hluboce osobní význam – jen několik hodin před útokem Hamásu vytvářel nástěnné malby na hudebním festivalu Nova. Pro výstavu vytvořil téměř stovku portrétů věnovaných památce zavražděných a unesených do Gazy. Projekt organizace StandWithUs v Katz Education Center doplnila možnost zanechat vzkaz pro rodiny obětí, čímž se prostor proměnil v silné místo vzpomínky a solidarity.

Dalším zajímavým počinem uchovávajícím památku zavražděných je iniciativa Ot Hayim (Znak života). Iniciátorkou Ot Hayim je Leah Marmorstein Yarchi, grafická designérka a typografka z Kfar Haroeh, která v prvních týdnech války hledala způsob, jak využít své dovednosti k pomoci. Poté co asi měsíc po útoku obdržela žádost o vytvoření písma podle rukopisu Niv Raviv, zavražděné spolu se svým přítelem v kibucu Kfar Aza, uvědomila si, že toto může být její cesta. Spolu s dalšími kolegy z oboru již vytvořila více než 70 písem, která jsou volně k dispozici na webové stránce projektu. U každého písma najdete jméno a příběh člověka, jemuž je věnováno. Pro rodiny obětí je to vzácná možnost, jak zachovat památku svých blízkých, umocněná výzvou uživatelům, aby se o své projekty podělili s rodinami obětí.

JASMIN CARMEL, RADKA LÍM LABENDZ
Foto archiv redakce