Rozhovor s novým izraelským velvyslancem

Velvyslanec Amir Weissbrod mě ve své pracovně přivítal krásnou češtinou. Ukázal tak nejen svoji otevřenost, ale i osobní zaujetí pro zemi, ve které plánuje strávit následující čtyři roky. Mluvili jsme spolu o tom, proč už nyní považuje Česko za jednu ze svých nejlepších misí, jaké hodnoty formují izraelskou diplomacii, proč je pro něj klíčová mladá generace a jak chce Čechům přiblížit skutečnou rozmanitost Izraele.

Mohl byste na úvod říci něco o své profesní dráze a o tom, co vás původně přivedlo k diplomacii?

Diplomatem jsem už třicet let. Předtím jsem působil na univerzitě jako vědecký asistent se zaměřením na Blízký východ, arabský jazyk a literaturu. Plánoval jsem pro sebe akademickou kariéru. Časem jsem ale zjistil, že mi nevyhovuje trávit celé dny v knihovnách a psát studie. Chtěl jsem být víc v kontaktu s lidmi.

Bylo to v devadesátých letech – v době velkého rozmachu izraelské diplomacie. Rozpadl se Sovětský svaz, Československo se osvobodilo od komunismu, padla železná opona. V Oslu se konala mírová jednání a arabský svět se začal Izraeli otevírat. Říkal jsem si, že bych mohl místo teoretického bádání se svou znalostí arabštiny přispět k budování našich vzájemných vztahů.

Přihlásil jsem se k diplomatickým zkouškám – a asi i díky tomu, že jsem to nebral jako splnění životního snu, jsem nebyl nervózní. Mnoho lidí touží stát se diplomatem od mládí, pro mě to byl jen takový pokus. Jsem za to rozhodnutí rád, nikdy jsem ho nelitoval.

Co je pro vás na práci diplomata nejzajímavější?

Rozmanitost. Diplomacie je pestrá profese – jeden den jednáte v OSN s kolegou ze Zambie, odpoledne s někým z Číny a večer třeba s českým diplomatem. Každý den přináší setkání s jinou kulturou. Můžete působit nejen v bilaterálních vztazích, ale i v mezinárodních organizacích. Právě ta pestrost je na diplomacii fascinující.

V kterých zemích jste před příchodem do Česka působil? A kterou ze svých zahraničních misí považujete za nejvýjimečnější?

To je těžká otázka… mám odpovědět diplomaticky, nebo upřímně? Budu upřímný, už teď, po prvním měsíci v České republice, se moje působení řadí mezi ta nejlepší. Až skončí, určitě bude v mé kariéře v první dvojce.

Pokud mám vybrat ještě jednu výjimečnou zemi, bylo by to Maroko. Tam jsem byl vyslán na svoji první misi. Po letech studia arabského světa jsem ho mohl konečně poznat zblízka, v praxi. Práce izraelského diplomata v arabské zemi je vždy plná výzev, vzestupů a pádů. Byla to úžasná zkušenost.

Maroko je navíc mimořádně zajímavá země – má francouzské, berberské, africké i židovské vlivy. Ta směs kultur je fascinující. Takže ano, Maroko bylo první a výjimečné. Jsem přesvědčený, že Česká republika je stejně výjimečná. I když z jiných důvodů. 

Minimálně počasí je v Maroku nejspíš příjemnější…

To je pravda! Ale chápu, proč lidé Česko milují. Už po krátké době musím říct, že mě vaše země ohromila – lidé, kultura, historie… Každé místo tu doslova dýchá dějinami. Navštívil jsem Český Krumlov – to je něco neskutečného. Samozřejmě Praha je nádherná, ale i mimo ni je spousta kouzelných míst. Vaše historie je neobyčejně bohatá a inspirující.

O izraelské a židovské identitě v diplomacii

Jak podle vás vaše židovská a izraelská identita ovlivňují váš přístup k diplomacii? Řekl byste, že se váš přístup liší od přístupu vašich kolegů?
Určitě ano. Ale je dobré obě identity rozlišit. Izraelská a židovská identita se v něčem překrývají, ale v jiných ohledech jsou od sebe odlišné.

Izraelští diplomaté jsou známí svou přímostí. Jsme hodně přímí a ne vždy mluvíme diplomatickým jazykem v tom klasickém smyslu. To nás odlišuje od většiny ostatních diplomatů. Ale myslím, že naši partneři si toho často váží. S Izraelci totiž vždy víte, na čem jste.

Samozřejmě je rozdíl mezi tím být přímý a být hrubý. Dá se mluvit otevřeně, a přitom s respektem. A právě to – schopnost být upřímný, ale ne urážlivý – považuji za velkou výhodu izraelské diplomacie.

Druhým aspektem je vztah k hierarchii. Diplomacie je velmi formální a silně hierarchická profese. Izraelci ji respektují, ale zároveň se umějí chovat flexibilně. Dám příklad: když jsem působil v Maroku, naše ambasáda byla malá – velvyslanec a dva diplomaté – zatímco americká mise měla padesát lidí. Když měl marocký král schůzku s americkým představitelem, chtěl jsem vědět, jak probíhala. Tak jsem zkrátka zavolal americkému zástupci vedoucího mise a požádal ho o schůzku. Z formálního hlediska to bylo neobvyklé a myslím, že žádný evropský kolega by to takto neudělal. Říkám tomu pozitivní chucpe – trochu drzosti, ale s dobrým úmyslem.

A pokud jde o židovskou identitu – ta se projevuje zejména v pohostinnosti, hlavně kolem svátků. Rádi zveme hosty k sobě domů, sdílíme atmosféru, jídlo, písně. Diplomacie není jen o protokolu a oficiálních jednáních; často jsou to právě neformální lidská setkání, která mají největší hodnotu.

To jste popsal hezky. Úplně vidím rušnou židovskou domácnost plnou jídla a pití…
Přesně tak – typický židovský domov, ve kterém se všichni sejdou. Když jsem působil v New Yorku, bylo běžné, že se diplomaté z praktických důvodů setkávali spíš v kavárnách a restauracích. Na Chanuku jsem k nám domů do New Jersey pozval všechny svoje kolegy. Dokonce jsem pro ně poslal náš rodinný minivan, aby se k nám pohodlně dostali a pak se zase v pořádku vrátili. Byla to výjimečná oslava, na kterou nejspíš nikdo z nás nezapomene.

To je pro mě ten židovský prvek – sdílení domova, jídla, svátků. Izraelští a pravděpodobně i další židovští diplomaté podle mého názoru otevírají svoje domovy častěji. A jsem přesvědčený, že to naši práci velmi obohacuje.

V Saúdské Arábii

Vím o vás, že jste byl prvním izraelským diplomatem, který vstoupil na území Saúdské Arábie. Můžete se s námi o tuto zkušenost podělit?
Ano, to je pravda. Byl to jeden z okamžiků, na které nikdy nezapomenu. Stalo se to při cestě na konferenci OSN. Hostitelská země musí ze zásady udělit víza všem účastníkům, ale Saúdská Arábie je Izraelcům v minulosti odmítala. Tentokrát je však vydala – jasný signál otevírání se a možné normalizace.

Souhlas přišel doslova den předem, takže jsme narychlo sháněli letenky. Letěl jsem odděleně od delegace a po příletu jsem zjistil, že jsme přistáli na různých terminálech. Na mém byla diplomatická přepážka. Razítko do pasu jsme nedostali, vydali nám samostatný papírový vízový dokument. Naše vzájemná komunikace byla velmi přátelská. Kuriózní bylo, že v jejich počítačovém systému Izrael vůbec neexistoval. Společně jsme proto hledali, co do kolonky napsat. Nakonec tam uvedli „jiná země“. Také jsem jim pomáhal hláskovat své jméno v arabštině.

Byla to drobná, ale symbolická situace. Ukazovala, že Saúdská Arábie tehdy – v září 2023 – zvažovala kroky k normalizaci vztahů s Izraelem. Bohužel o měsíc později přišel 7. říjen a všechno se změnilo.

Vaše diplomová práce se věnovala radikálnímu islámu v Súdánu. Navštívil jste někdy tuto zemi? A sledujete tamní dění i dnes?
Ano, sleduji. V Súdánu jsem nikdy nebyl, i když jsem navštívil řadu arabských zemí a potkal mnoho Súdánců. Ve své práci jsem se zaměřil na Hasana Turábího – první případ, kdy islamistické hnutí převzalo moc v arabské zemi ve spolupráci s armádou. Byl to vlastně předchůdce dnešních islamistických režimů.

A mám s tím jeden vtipný zážitek. Když jsem působil v Jordánsku, zavolal mi člověk, který se představil jako bulharský profesor, a prosil o kopii mé práce. Poslal jsem ho na Telavivskou univerzitu, protože já už výtisky neměl – ale něco mi na tom hovoru nesedělo. O týden později mi volal překladatel knih z hebrejštiny do arabštiny s tím, že se mu ozvala súdánská ambasáda ohledně zakoupení a přeložení mé knihy. V tu chvíli bylo jasno: „profesor z Bulharska“ byl nejspíš súdánský diplomat. Takže můj kontakt se Súdánem byl sice nepřímý, ale zato docela nezapomenutelný.

Priority izraelského velvyslanectví

Přesuňme se k vaší současné misi – jaké jsou vaše hlavní priority v České republice?
Kromě toho, co je pro každého diplomata samozřejmé – tedy udržovat a posilovat politické a bezpečnostní vztahy – vidím tři hlavní oblasti, na něž bych se během působení v Česku rád zaměřil.

První je mladá generace. Česká a izraelská spolupráce má hluboké historické kořeny – od Masaryka až po rok 1948 – ale nesmíme ji brát jako samozřejmost. Chci proto víc pracovat s mladými lidmi a podporovat výměnné programy, aby i nové generace měly osobní vztah k Izraeli.

Druhou oblastí jsou ekonomické vztahy. Ty už dnes fungují velmi dobře, ale je tu velký potenciál růstu. Po válce se mnoho izraelských firem poohlíží po Evropě a Česko je pro ně atraktivní – stabilní, vzdělaná a technologicky zdatná země. Myslím, že se skvěle doplňujeme. Izraelci jsou známí svou inovativností, Češi svou precizností a systémovostí – to je výborná kombinace.

Třetí oblastí je vzdělávání a věda. Už teď máme spolupráci mezi univerzitami, ale je prostor ji rozšířit – zejména v oblasti medicíny, vědy a technologií. Chtěl bych podpořit více společných projektů, například financovaných z fondů EU.

A také bych rád podpořil turismus  – přál bych si, aby Izraelci poznali i jiné části Česka než jen Prahu, a naopak aby víc Čechů navštívilo Izrael. Nic nenahradí osobní zkušenost, přímé setkání lidí.

Která z těchto oblastí má podle vás do budoucna největší potenciál?
Krátkodobě určitě ekonomická spolupráce. Tam můžeme dosáhnout konkrétních výsledků poměrně rychle. Ale z dlouhodobého hlediska je klíčová práce s mladými lidmi a vzdělávacími institucemi. To je investice do budoucnosti.

Například spolupráce s paměťovými institucemi, jako je Jad vašem, má obrovský význam. Společné projekty, semináře či výměny studentů pomáhají udržet paměť a vzájemné porozumění. A v dnešní době sociálních sítí, kdy je vnímání reality často zjednodušené, je důležité ukazovat Izrael jako normální, rozmanitou společnost – ne jen prostřednictvím konfliktů v zahraničních zprávách.

Co byste si nejvíce přál, aby Češi pochopili o Izraeli?
Přál bych si, aby Češi viděli skutečnou rozmanitost izraelské společnosti. Izraelci nejsou lidé, kteří hledají konflikt, chtějí žít v míru. Máme své problémy a vnitřní spory jako každá země, ale i v náročných chvílích dokážeme udržet běžný život v chodu. Máme ale jako země co nabídnout, ať už jsou to nové technologie a start-upy, či historické památky.

Chtěl bych, aby Češi poznali Izrael zblízka, aby si uměli lépe představit, jaké to je být na našem místě. Nejlépe při osobní návštěvě. Můžu o Izraeli mluvit dlouhé hodiny, ale nic nenahradí vlastní zkušenost. Proto podporuji delegace, výměnné programy i spolupráci mezi městy – tam vidím velký potenciál. Bylo by pak jednodušší organizovat výměny mládeže a kulturní akce. To jsou přesně ty věci, které podle mě dlouhodobě přispívají k dobrým vztahům.

Souhlasím, že mladá generace je klíčová. Tradičně je Česko silným spojencem Izraele, ale u mladých lidí to už není tak samozřejmé.
Přesně tak. Proto chci být „otevřený“ velvyslanec – jezdit do škol, mluvit se studenty, účastnit se debat. A nejen já – rád bych, aby do Česka jezdili i zástupci izraelské občanské společnosti, umělci, vědci, studenti. Aby mladí Češi měli možnost poznat Izraelce osobně, bez stereotypů.

A plánujete také spolupráci s českou židovskou komunitou?
Ano, samozřejmě. Během Jom kipuru jsem navštívil všechny pražské synagogy a byl jsem velmi překvapen, kolik aktivit komunita má. Není početná, ale je živá a udržuje tradice. A také má silné pouto k Izraeli – to jsem na vlastní kůži zažil například při návštěvě vaší židovské školy během pietního setkání za oběti 7. října. Děti během něj zpívaly písničku Ani ve-ata (Já a ty). Měl jsem opravdu dojem, že se ty dvě identity – česká a židovsko-izraelská – nepřekrývají, ale harmonicky doplňují. To mě dojalo.

Kulturní diplomacie a obraz Izraele

Zdá se, že některé kulturní projekty po 7. říjnu narazily na komplikace. Například filmové festivaly nebo kina váhají s izraelskými tituly. Vnímáte to?
Ano, vím o tom. Děje se to nejen kvůli bezpečnosti, ale i kvůli atmosféře posledních dvou let. Přesto si myslím, že je důležité vrátit se ke stavu, který byl před 7. říjnem. Izrael je normální země se živou kulturou a uměleckou scénou, a neměl by být vnímán jen skrze konflikt.

Samozřejmě máme odpůrce, kteří budou vždycky usilovat o delegitimizaci jakékoli spolupráce s Izraelem. Ale věřím, že většinové společnosti to nevadí – jen musíme být aktivní a nesmíme brát podporu jako samozřejmost.

Kultura je navíc velmi účinný nástroj diplomacie. Izraelské filmy, divadlo, literatura – to jsou oblasti, které dokážou oslovit i lidi, kteří by se jinak o Izrael nezajímali. A české publikum má o kulturní výměnu tradičně velký zájem.

Řekl jste, že je třeba vrátit Izraeli obraz normální země. Mohl byste to vysvětlit?
Ano. Po 7. říjnu nastalo období, kdy Izrael vypadal jen jako země války a teroru. Ale to není jeho skutečná podoba. Izrael je dynamická, technologická, kulturně bohatá společnost – s běžným každodenním životem. Chci, aby to lidé v Česku viděli. Ne abychom se tvářili, že nejsou problémy; ale aby se rozlišovalo mezi abnormální situací, která nastala, a tím, jak Izrael funguje v běžných letech. A jak už jsem zmínil, nejlepší způsob, jak to lidé pochopí, je osobní zkušenost. Cesty, výměny, delegace. Proto se snažím podporovat každou iniciativu, která umožní Čechům Izrael vidět, ne jen o něm číst.

Na sociálních sítích je někdy vykreslován obraz Izraele jako „bílé, koloniální“ země. Když tam ale člověk přijede, vidí úplně jiný obraz – barevnou, různorodou společnost. Jak to vnímáte?
Ano, to jste řekla správně. Izrael zdaleka není „bílá“ země. Máme židovské komunity původem z Maroka, Jemenu, Etiopie, Iráku, Íránu, Ruska, Francie… Je to mozaika. A také máme 20 % izraelských Arabů, mezi nimiž jsou křesťané, muslimové, drúzové, beduíni.

Chystám se mimochodem přivézt do Česka jednoho drúza, aby mluvil o svých zkušenostech. Chci, aby Češi slyšeli příběhy lidí, kteří tvoří skutečnou tvář Izraele – ne politické slogany. Jsme nedokonalá země jako každá jiná, ale realita je mnohem složitější a pestřejší, než jak ji někdy ukazují sociální sítě.

Současná politická situace

Jak vnímáte roli České republiky v EU, pokud jde o politiku vůči Izraeli?
V posledních dvou letech – a zejména v tom posledním – sehrála Česká republika spolu s Maďarskem a do určité míry i Německem skutečně klíčovou roli. Tyto země dokázaly udržet vyváženější pohled na situaci, zatímco jiní sklouzávali k příliš zjednodušeným soudům. V některých státech EU zaznějí dvě věty o izraelské bezpečnosti a pak stovky slov o palestinských právech. Jenže bezpečnost Izraele není slogan, ale velmi konkrétní potřeba – obzvlášť tváří v tvář organizacím, jako jsou Hamás či Hizballáh.

Druhým problémem je, že když chce EU vystupovat jako aktivní hráč, bývají její členské země někdy tvrdší než státy arabské. A to není dobře. Často jsou právě naši arabští partneři pragmatičtější než země jako Irsko, Slovinsko či Belgie, protože složitost regionu lépe chápou a nahlížejí ji realističtěji.

Samozřejmě každý stát má vlastní postoje, historii i vnitropolitické okolnosti. Pokud ale chce EU hrát roli prostředníka, musejí jí důvěřovat obě strany. A myslím, že Česká republika si tuto důvěru v regionu skutečně drží – ne jako hlavní vyjednavač, ale jako země, která chápe komplexitu a nebojí se o ní mluvit.

Myslíte, že se situace v Izraeli a okolí uklidní?
Ano i ne. Záleží, o jaké úrovni konfliktu mluvíme. Myslím, že za poslední dva a půl roku se nám podařilo ukázat sílu a odstrašit některé naše rivaly, zejména íránský režim. Nenacházíme se v dokonalé situaci – naši nepřátelé se stále snaží znovu vyzbrojit a obnovit své kapacity. Ale postupně nám to dalo možnost vrátit se na cestu normalizace vztahů s arabskými státy.

U Gazy je situace mnohem složitější. Hamás není partnerem pro žádná jednání a palestinská samospráva je slabá a potřebuje zásadní reformu. Otázka tedy zní: Kdo je palestinský partner? A tady zatím nemáme jasnou odpověď.

Důležitá je stabilizace a čas k uzdravení společností na obou stranách. Američané i další aktéři se snaží vybudovat jakýsi rámec stabilizace – s účastí arabských států. Ty jsou, jak už jsem zmínil, mnohdy mnohem pragmatičtější než některé evropské země. Klíčové je, aby vznikla alternativa k vládě Hamásu. Izrael dá této snaze prostor – ale nenechá svou bezpečnost záviset jen na mezinárodní síle.

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ
Foto: Ambasáda Státu Izrael v Praze