V polovině prosince oslavíme svátek Chanuka. Osm dní budeme postupně zapalovat světla na chanukovém svícnu, chanukiji, a vzpomínat na vítězství Makabejských nad seleukovskými Řeky.

Tehdejší střet mezi Židy a Řeky vznikl v době vrcholného helénismu, nedlouho poté co svět převrátil Alexandr Veliký. Během krátké doby dobyl a rozbil starobylé říše, zazářil a velmi mladý (alespoň podle dnešních měřítek) zemřel. Jeho obrovská říše se rozpadla na několik částí pod vládou jeho bývalých generálů a spojenců. Židé a Izrael se stali součástí říše Seleukovců, která sousedila s egyptskými Ptolemaiovci. Geopolitická situace byla nelehká, a navíc se Řekové vytrvale snažili helenizovat své říše a upevňovat tak svou moc.

Nutno říci, že velká část Židů se helenizaci nejen nebránila, ale docela rádi ji přijímali. Židé zachovávající tradice a micvot Tóry byli vytlačováni z centra života. Nedobrá situace pro tradiční židovství hlásící se k Tóře se v průběhu sedmdesátých let druhého století před občanským letopočtem začala prudce zhoršovat. Snad i následkem vypjaté mezinárodní situace.

Antiochus IV. Epifánes se rozhodl k radikální helenizaci Židů. To vyvolalo určitý odpor, který se Antiochus rozhodl zlomit. Vtáhl s vojskem do Jeruzaléma a za symbolický projev si zvolil mimo jiné znesvěcení jeruzalémského Chrámu. Nadále byly zakázané hlavní identitní židovské rituály jako obřízka, studium Tóry nebo dodržování šabatu. Následně byli vysláni poslové a delegace, které měly za úkol, aby v každém místě, kam dorazí, vzaly místní honoraci a veřejně spolu provedly oběti řeckým bohům.

Nejen v centru židovství, v Jeruzalémě, ale v celé zemi a v celé židovské společnosti mělo dojít k jasné asimilaci. Řekové v roce 165 př. o. l. narazili na odpor ve vesnici Modiin, kde starý kněz Matitjahu odmítl provést modloslužebný obřad a spolu se svými syny řecké vyslance zabil. To započalo ozbrojenou vzpouru proti útlaku, kterou vedl jeden ze synů kněze Matitjahua Juda a která o rok později vedla k úspěšnému dobytí Jeruzaléma a znovuzasvěcení Chrámu. Židovská státnost byla obnovena na dalších skoro dvě stě let a skončila až v období římsko-židovských válek v průběhu prvního a druhého století o. l.

Historické informace o svátku Chanuka čerpáme především z knih Makabejských, které však nejsou součástí Tanachu. Významným zdrojem poznání o době Makabejské revolty a úspěšném boji proti Řekům je také Josef Flavius, jenž ve svém díle zjevně hojně vychází právě z těchto knih. Pozoruhodné je, že detailní popis této války nebyl do židovského kánonu zařazen a samotný průběh bojů se v současné liturgii téměř nepřipomíná.

S Chanukou se pojí pouze jedna micva, kterou rabíni nařídili. Každý den máme zapálit jedno světlo, pokud můžeme, tak by měl zapálit každý v domácnosti, a úplně nejlepší je, pokud může každý v domácnosti zapálit počet světel odpovídající počtu již uběhlých dnů chanuky. V modlitbě amida, hlavní modlitbě každého dne, se o Chanuce říká al ha-nisim, poděkování za zázraky. Zde se krátce zmiňuje, že proti Židům povstali zlovolní a ukrutní a že jen díky zázrakům se je podařilo přemoci a znovu zasvětit Chrám.

To, k čemu se naše oslavy a připomínky svátku Chanuka především vztahují, je zázrak odehrávající se v jeruzalémském Chrámu, o němž se dočítáme v Gemaře. Po jeho znovudobytí se Makabejští snažili co nejrychleji obnovit chrámovou službu. Chrám vyčistili od modlářství, avšak postrádali rituálně čistý olej potřebný k zapálení menory. Nakonec našli jeden zapečetěný džbánek, pocházející ještě z doby, kdy byl Chrám rituálně čistý. Množství oleje v něm by vystačilo pouze na jeden den, zatímco výroba nového košer oleje trvala osm dní.

Makabejští se přesto rozhodli menoru zapálit, přestože věděli, že olej brzy dojde a bude následovat znovu sedm dní, kdy v Chrámu světlo menory nebude. Stal se však zázrak – olej hořel nejen jeden den, ale plných osm dní až do okamžiku, kdy byl k dispozici olej nový. Právě tento zázrak je v naší tradici hlavním motivem chanukových oslav.

Současná doba, více než dva tisíce let po chanukových událostech, není jednoduchá. Izrael a Židé se nacházejí v době geopolitické nejistoty. Sousedé Izraele se nemohou rozhodnout, zda někdy přijmou myšlenku mírového soužití, nebo zda budou nadále usilovat o zničení židovského státu. Také globální politické poměry a světové trendy působí čím dál nepřehledněji a méně stabilně.

Poslední dva roky byl Izrael ve válce, která začala brutálním napadením komunit poblíž Gazy, masakry civilistů v jejich domovech a na hudebním festivalu Nova. Hnutí Hamás a jeho spojenci se otevřeně snaží o fyzickou likvidaci židovského národa a velká část světového veřejného mínění se obrací proti Izraeli. Ve velkých městech západního světa pochodují zástupy aktivistů a obviňují Židy z nejhorších zločinů a volají po zániku Izraele. Židé, nejen Izrael, se nacházejí v době konfliktu.

Právě v tuto nelehkou dobu je myslím zásadní pokusit se pochopit sdělení, které nám zanechali naši moudří prostřednictvím Chanuky. Jedná se totiž o svátek, který připomíná slavné vojenské vítězství, a přesto žádné popisy vojenských bitev a vítězství nepoužívá. Rabíni si totiž uvědomili, že války nelze vyhrát pouhou vojenskou převahou. V historii se o tom přesvědčili mnozí, ať už jejich úmysly byly dobré, či špatné. Namátkou by se daly zmínit války v Afghánistánu nebo ve Vietnamu.

K vítězství ve válce je nezbytné vědět, za co se bojuje a proč má vůbec smysl zvítězit. Izraelci ve všech svých válkách často neměli na výběr: buď zvítězí, nebo budou zničeni a fyzicky vyhlazeni. Ani to však samo o sobě nestačí k dlouhodobému udržení se a skutečnému vítězství. K tomu je potřeba mít jasno v tom, kdo jsme a jaké hodnoty hájíme. Rabíni tento princip naplno vtělili do oslav Chanuky. Vyhráváme válku o své přežití proto, že věříme v pozitivní hodnoty, ve smysl života, ve spravedlnost – zkrátka v hodnoty Tóry.

Věříme, že světlo překoná tmu, láska nenávist, spravedlnost bezpráví, laskavost krutost, život smrt. To nám dává sílu. Víme, že má smysl udělat i třeba jeden malý skutek a tak se odvážit být skutečně lidský, třeba i v těch nejhorších podmínkách. Víra v takovou budoucnost a v lidskou společnost, která bude žít podle takových hodnot, je to, co nás drží a vede od pokolení k pokolení.

Síla paží a zbraní je moc důležitá a dost dobře bez nich nelze války vyhrát. Skutečné vítězství je ale udržení naší lidskosti a starost o stav světa, ve kterém žijeme.

ŠTĚPÁN MENAŠE KLIMENT