Do dvanácti let žila v Praze, v srpnu 1968 byla rodina na dovolené v Itálii, odkud po okupaci Československa a měsíčním rozhodování odjeli lodí do Haify v Izraeli. Dalším místem k životu pro ni byla tehdejší Jugoslávie, pak USA. Od roku 1991 žije ve švýcarské Ženevě, od založení nadačního fondu střídavě i v Praze. S Nadačním fondem Arnošta Lustiga chystá FestivAL100 jako oslavu stého výročí narození svého tatínka. „Těch akcí bude okolo sedmdesáti na čtyřech kontinentech,“ říká Eva Lustigová, česká spisovatelka a dokumentaristka.

Kdy vás napadlo uspořádat FestivAL100? Taková akce se musí velmi dlouho připravovat.

Určitě už v roce 2022, o rok později jsem začala dávat dohromady koncepci a volat různým lidem, postupně se na základní plán začaly nabalovat další akce. Chtěla jsem, aby jádro bylo literární, protože Arnošt byl spisovatelem duší i tělem.

Vy mluvíte o tatínkovi jako o Arnoštovi. Vzpomenete si, jak to vzniklo?

Bratr Pepi mu říkal Erno. Zřejmě potom co jsem kontrolovala, jestli všechny poslední korektury byly zaneseny správně do tisku, když jsme byli v exilu v Jugoslávii. Bylo mi čtrnáct. Arnošt na to neměl čas, v Makarské dopisoval scénář o maršálu Titovi Sutjeska a řekl mi, abych to udělala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to není jen můj nádherný otec, se kterým jsem měla vždy blízký vztah, ale že je to i pan spisovatel.

Měli jste blízký vztah, jednou jste ale řekla, že byl proti tomu, abyste si vzala svého manžela.

Chtěl pro mě Jamese Bonda, nějakého vysokého chlapa. Sedm let trvalo, než jsme se usmířili. Nepozvali jsme na svatbu ani mé rodiče, ani rodiče mého muže, protože ani jedna rodina nesouhlasila. Po celou tu dobu jsme se neviděli, i když jsme bydleli v Americe kousek od sebe. Až po letech jsem se dozvěděla, od maminky nebo od Pepiho, to už si nepamatuju, že prý snad měl i malý infarkt, když šel z univerzity, kde pracoval, pěšky domů. Stalo se to brzy po mé svatbě. Byla to jediná veliká chyba mého života, že jsem neměla odvahu ho pozvat na svatbu.

Ke smíření ale přece jen došlo?

Když se mu narodil první vnuk, tedy můj starší syn, po sedmi letech. Časem si manžela oblíbil a začal si ho vážit. Na smrtelné posteli v Nuslích v prosinci 2010, když jsme se všichni přijeli s Arnoštem rozloučit, nás poslal pryč s tím, že chce mluvit s mým mužem. Řekl mu: „Následuj ji a postarej se o ni.“ To je jako z pohádky, že umírající otec něco takového řekne zeťovi. Ale to první bylo „následuj ji“.

Teď Arnoštovi vše vracíte i jeho festivalem. Už logo je nádherné. Na konci slova festival udělat velké AL je pěkný vtip.

Vytvořila ho grafička našeho nadačního fondu Trixi Korbatchková. Úsměv v nule ve stovce je odkaz na Arnoštův podpis, vždy pod něj udělal srdíčko s očima. Na to AL jsem přišla jednou v noci. Musela jsem se smát, že je to festival a my už tam vlastně Arnošta Lustiga máme.

FestivaAL už pro veřejnost vlastně odstartoval. V Praze 9. prosince v Knihovně Václava Havla kulatým stolem s literárními vědci o přínosu Arnošta Lustiga. Na co se dál můžeme těšit?

Program festivalu se pořád vyvíjí. Literární jádro má několik složek. Vznikne Fond a archiv Arnošta Lustiga v Památníku národního písemnictví a Knihovna Arnošta Lustiga v Moravské zemské knihovně v Brně. Pepi a já jsme darovali knihy Nadačnímu fondu Arnošta Lustiga a ten je daroval oběma institucím. V zemské knihovně se šestadvacátého února otevře Knihovna Arnošta Lustiga padesát metrů od knihovny jeho kamaráda Milana Kundery. V Památníku národního písemnictví jsou Arnoštovy knihy a mají už i nějaké rukopisy. V Moravské zemské knihovně bude sbírka jeho beletrie a literatury faktu i knihy o něm.

A filmové scénáře, třeba dialogy ke skvělému Obchodu na korze, se tam neobjeví?

Zatím přemýšlíme, komu bychom je s Pepim svěřili. To musíme promyslet.

Nově otevřené prostory v Brně a v Praze budou mít i doprovodný program?

V zemské knihovně v Brně nebude chybět výstava Arnoštova cesta podle stejnojmenného grafického románu Markéty Pilátové. Kniha vyšla v prosinci před dvěma lety, loni byla nominovaná na Magnesii Literu v kategorii literatury pro děti a mládež. Výstava pak zamíří do Vídně a odtud do Památníku Terezín a nakonec bude v březnu 2027 v galerii Českého rozhlasu v Praze. Všechno vnímám cyklicky – Arnošt začal svoji profesní kariéru v Československém rozhlasu, když mu bylo dvaadvacet let. Chci, aby se vrátil na domovskou půdu.

Ani Památník národního písemnictví v Praze o svou výstavu nepřijde?

Nepřijde, ale bude pojatá úplně jinak. Jejím kurátorem je Bohumil Melichar, velmi nadaný historik, který pracoval také pro Památník ticha. Výstavu pojmenoval Arnošt Lustig, svědek rozvratu lidskosti a bude mít pět dimenzí. Důležitá bude samozřejmě životní linka – Arnoštův život se propisoval do jeho beletrie, literatury faktu i do filmu. Obě výstavy budou putovní, budeme je také nabízet Českým centrům v zahraničí.

---

„Pokud by lidstvo bylo román a já psal jeho poslední kapitolu, končila by slovem naděje.“ 
Arnošt Lustig

---

Z názvu Svědek rozvratu lidskosti až mrazí. Nebude to depresivní? Nebude to návštěvníky v dnešní době, kdy se lidé musejí vyrovnávat s mnoha nepříjemnostmi, odrazovat od návštěvy?

Depresivní? Vůbec ne! Název je samozřejmě velmi dramatický, ale vyznění takové není. K Arnoštově cestě vznikl vzdělávací workshop pro studenty od pátých tříd, už ho má ve stálé  nabídce Didaktikon Univerzity Karlovy, máme za sebou i lektorské školení. Vzdělávání je základní pilíř našeho nadačního fondu, kromě práce s jeho literárním a filmovým odkazem, se soustředíme na rozvíjení literárního talentu a předávání paměti.  K rozvratu lidskosti Bohumil Melichar koncipuje velmi zajímavý vzdělávací program. Bude interaktivní, chybět nebudou filmy, v nichž třeba musejí studenti hledat určené motivy, aby nakonec díky tomu něco objevili.

Do programu se vešla i literární soutěž mladých humanistů, vy je označujete jako HUMAN-isty.

Jde už o druhý ročník, který nadační fond organizuje. Je to samozřejmě dobrovolná soutěž, studenti psali buď úvahu, prózu, nebo báseň. Inspirací byl Arnoštův citát: „To dobré v člověku se projevuje činem.“ Mladí tvůrci čerpali ze svých životů. V Česku jejich práci posuzuje stejná odborná porota jako v prvním ročníku, jsou v ní Markéta Pilátová, Petra Procházková a Petr Borkovec. V Rakousku probíhá totéž ve třech školách v St. Pöeltenu, které je partnerským městem Brna. A také v české škole Jana Amose Komenského ve Vídni, kde studenti mohli psát německy nebo česky. V Rakousku vzniklo třicet osm příspěvků, v Česku přes čtyřicet.

Studenti se budou na hodnocení podílet? Přece jen pohled mladých je jiný než dospělých s určitými životními zkušenostmi.

Máme i studentskou porotu, má jeden hlas. Díky tomu se mladí naučí pracovat s literáty, s dospělou porotou. Říkám k tomu, že uplatňujeme „čtyři Ká“. Je to schéma, které vymysleli před nějakou dobou přední pedagogové. Aby se člověk v roce 2050 uplatnil na pracovním trhu, bude potřebovat klíčové dovednosti. Aby mohl konkurovat AI, umělé inteligenci, kdy ho budou obklopovat roboty, musí mít kreativitu, kritické myšlení, umět komunikovat a kooperovat. Nadační fond tyto dovednosti systematicky rozvíjí. A naše mezinárodní soutěž to splňuje. Nejen že rozvíjíme kreativitu mladých HUMAN-istů, ale i jejich kritické myšlení. Samozřejmě musejí také komunikovat s odbornou porotou, mezi sebou, a musejí i spolupracovat.

Mohou se vítězové těšit na nějakou odměnu?

Z každé země budou ve třech kategoriích tři odměnění, sejdou se v brněnské knihovně 26. února v den Arnoštova úmrtí, kde dostanou nejen diplom, ale příští den budou mít jako odměnu tvůrčí dílnu s předním disentovým běloruským básníkem Dmitrijem Strocevem. Jedná se o velkého humanistu, který už se do Běloruska kvůli svým názorům nesmí vrátit. Na dílně vítězů literární soutěže mohou studenti mluvit o tom, jaké to bylo psát své příspěvky, Dmitrij jim zase přiblíží své literární začátky.

Jak začala vaše spolupráce s Dmitrijem? Už jste spolu dělali i nějaké projekty dřív.

V roce 2021 získal za svůj odboj proti autoritářskému režimu cenu Centra Václava Havla v New Yorku Disturbing the Peace. Protože tehdy nemohl letět do Spojených států kvůli covidu, dostal rezidenční pobyt na měsíc v Praze. Tady jsem se s ním setkala, moc jsme si rozuměli a od té doby děláme společně různé projekty. Dmitrij je velký humanista a literát, charismatický člověk, vzděláním architekt. I když se s Arnoštem neznal, vidím u něho stejnou krevní skupinu. Jeho život mi připomíná putování mé rodiny. My jsme v exilu také dost dlouho neměli střechu nad hlavou. Byli jsme chudí jako ta příslovečná kostelní myš. Dmitrij je v podobné situaci, teď žije v Berlíně. Ráda pracuji se současnými umělci.

Nadační fond nemůže vydávat knihy, není nakladatelstvím, přesto vyjde v rámci festivalu jubilejní edice knih Arnošta Lustiga. Jak se to povedlo?

Pro jejich vydání jsem dala dohromady konsorcium deseti nakladatelů v České republice, další tři jsou zahraniční – z Německa, Chorvatska a z Vietnamu. Dvě nakladatelství u nás se zaměřují na audioknihy. Tympanum už vydalo Démanty noci. Jednu z povídek čte Táňa Medvecká, další Ondřej Brousek. Miloň Čepelka zase čte grafický román Arnoštova cesta od Audiostory. Ostatní nakladatelé vydají dalších patnáct knih. Městská knihovna Praha zpřístupní víc než jedenadvacet titulů Arnoštovy beletrie v digitalizované podobě.

Do FestivAL100 se zapojují nejen evropská města, ale třeba i USA či dost překvapivě Tanzanie nebo Vietnam. 

A právě ve Vietnamu už vyšla Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou jako první kniha jubilejní edice. Už tu knížku, přeloženou Binh Slavickou, mám. Albatros pak vydá v roce 2027 i modlitbu jako komiks, kreslí ho dnes velmi žádaný Marek Berger. V Tanzanii už proběhlo školení studentských lektorů k našemu workshopu Já chci být člověk se studenty z masajského kmene. jsou první nebo druhá generace, jež navštěvuje školu. Někdy tam jdou pěšky i hodinu. Jejich vesnice je poblíž Kilimandžára, můj starší syn tam předtím, než šel studovat na magistra, dělal dobrovolníka. Vyučoval angličtinu a odpoledne hrál s místními dětmi fotbal. Jednou jsem mu řekla, že festival je globální, Arnoštovo poselství je srozumitelné na celém světě, a že bych chtěla i do Afriky. Propojil mě s ředitelem školy, ale bohužel těsně před odletem s edukátorem Martinem Pijákem propukly v zemi masové protesty proti sporné prezidentské volbě. Při pohledu na tuto realitu smutnou ironií je, že samotné téma workshopu – kultivace lidskosti a svobody a reflexe významu humanismu v dnešním světě očima mladé generace – je právě esencí toho, proč protesty propukly. Škola se zavřela, lety se zrušily. Vše je posunuto na dobu neurčitou.

A co bude ve Spojených státech?

Ve spolupráci s organizací Institute for Jewish Research pořádáme v New Yorku kulatý stůl, následovat bude projekce filmu Démanty noci. Panelu se zúčastní jeden z Arnoštových bývalých studentů kurzů tvůrčího psaní, literatury a filmu z American University. A také psychiatr z Kolumbijské univerzity, který miluje jeho tvorbu a říká, že je Arnošt prvním spisovatelem, jenž psal beletrii o dětech během války a holocaustu. Dívá se na to vše jako psychiatr přes duševní zdraví. Má k filmu co říct – vždyť ti kluci, kteří v něm vystupují, byli pořád děti.

Démanty noci promítáte také v německém Výmaru. Je to psychologické drama o dvou uprchlících z transportu smrti, kteří jsou pronásledováni a naháněni jako zvěř. Jaké očekáváte reakce? Přece jen Němci se velmi dlouho vyrovnávali právě s traumatem 2. světové války a dlouho se nechtěli zapojit do pomoci Ukrajině, aby je někdo neobvinil, že zase zbrojí.

Promítání v Německu organizuje Památník Buchenwald, kde byl Arnošt v koncentračním táboře. Nevidím důvod, proč by se neměl promítat umělecký film. Ale uvidíme, jak bude probíhat následná beseda v kině. Třeba nikdo nic neřekne, ale Němci nejsou jako Češi. Ti jsou během takové besedy často zdrženlivější. Vnímám to jako zásadní rozdíl mezi Českem a třeba Amerikou nebo OSN, kde zase lidé často mluví, přestože nemají co říct. Je to otázka výchovy a vzdělávání ve školách od raného věku.

V programu festivalu nechybí ani divadlo, dokonce taneční divadlo.

Plánujeme ho na námět Arnoštovy povídky se špičkovým tvůrčím týmem. Vše je teprve na začátku, čekáme na první etapu financování. Tanec je univerzální, srozumitelný všem. Na deseti představeních v Praze, českých regionech, Německu, Rakousku a na Slovensku vystoupí mladí nadaní tanečníci Bohemia Baletu. Režii bude mít na starosti Tomáš Vondrovic ve spolupráci s Lukášem Slavickým, ten dělá i choreografii. A libreto znovu Tomáš Vondrovic. Pod hudbou je podepsaný Petr Malásek, já k celé akci přispěji jako odborná poradkyně. 

Diváci nepřijdou ani o báseň od Arnošta Lustiga.

Kantátu Tanec šílených, jedinou báseň, kterou Arnošt napsal, jsem objevila po jeho smrti. Zamilovala jsem se do ní a řekla jsem si, že z toho udělám hudebně lyrické pásmo. V Česku a na Slovensku jsme jej uvedli už třináctkrát. Pražská premiéra se chystá v Maiselově synagoze ve spolupráci se Židovským muzeem v Praze, přijede natáčet Český rozhlas. Vystoupí Jiří Lábus, Vilém Udatný a Máša Málková za doprovodu Barocco sempre giovane. Přijít může, kdo má zájem, ale musí se počítat s tím, že kapacita synagogy je omezená. Chystáme se i do Francie a dvakrát do Německa. Tam vystoupí Dagmar Pecková jako herečka. V Lipsku na Bachovském festivalu hudební složku obstará Pražákovo kvarteto ještě s dalšími muzikanty, v Kamenici komorní orchestr vytvořený z Jihočeské filharmonie, která pojede i do Paříže. Na všech představeních bude zpívat operní pěvkyně Marie Kopecká Verhoeven. Projekt jsem si vymyslela, tak ho režíruji.

V divadelní části diváci uvidí také Terezu Kostkovou s rodiči a projekt Lukáše Hejlíka.

Adaptuji tři Arnoštovy rané povídky pro divadelní scénu se živou hudbou. Vystoupí v nich Tereza Kostková, Carmen Mayerová a Petr Kostka. Hudební doprovod obstará klarinetistka Anna Paulová a akordeonista Jiří Lukeš. Hrát budeme 20. května v Památníku Terezín, 30. května v purkrabství Pražského hradu a 23. září v Tylově divadle. Listování Lukáše Hejlíka bude cestovat po knihovnách s povídkou Láska a tělo. Zatím nevíme, kde přesně Listování uvedeme, ale určitě bude v knihovně v Kutné Hoře. A diváci v Mníšku pod Brdy se zase mohou těšit na dramatizaci raných povídek Naděje a Velká bílá cesta s Jiřím Lábusem a Gabrielou Míčovou za doprovodu Anny Paulové a Jiřího Lukeše, také v mé režii.

Dílo Arnošta Lustiga určitě zaujme nejen starší generaci, ale je vidět, že tím, jak se do práce Nadačního fondu Arnošta Lustiga zapojuje i ta mladá, že neztrácí na své aktuálnosti.

Arnošt byl humanista. To je linka, která je pořád stejná, protože humanismus se nemění. Ani lidé se nemění, mění se jen společenské systémy. Ale lidstvo je nepoučitelné, proto potřebujeme literaturu Arnošta Lustiga. Kultivuje lidskost, Posiluje samostatné kritické myšlení a rozhodování o tom, co je dobré, správné a spravedlivé. Volba je na nás.

JANA HANUŠKOVÁ