Přestože židovští vědci významně přispěli k rozvoji moderní psychologie, téma duševních onemocnění zůstává v židovské komunitě citlivé.

Odhaduje se, že každoročně se s nějakou formou duševního onemocnění potýká každý pátý Američan. V průběhu posledního století se povědomí lékařů o psychiatrii a psychologii výrazně prohloubilo, přesto však duševní poruchy nadále provází stigma. Ačkoli Židé sehráli klíčovou roli při formování moderní psychologie – a bývají často stereotypně vnímáni jako „neurotičtí“ či více otevření psychoterapii – téma duševních nemocí i samotný kontakt s lidmi, kteří jimi trpí, zůstává pro židovskou komunitu stejně složité jako pro většinu společnosti.

Faktem je, že v některých kruzích stále panuje velká neochota o tomto problému mluvit, natož ho považovat za pouhý zdravotní stav. A to navzdory skutečnosti, že odkazy na duševní nemoci lze nalézt již v prvních židovských textech.

Zmiňují klasické židovské texty duševní problémy?

V Bibli se objevuje jen několik přímých odkazů na duševní poruchy, přesto někteří interpreti naznačují, že některé postavy – zejména král David – mohly projevovat známky depresivních stavů. Na několika místech je také popsáno „šílenství“ jako forma Božího trestu. V Deuteronomiu se šigaon – slovo, které se později stalo předchůdcem běžného jidiš výrazu mešuge, tedy „blázen“ – objevuje jako jeden z možných důsledků toho, že lidé nedbají Božího slova. O něco dál v textu Bůh varuje, že Izraelité se stanou m’šuga, tedy „šílenými“, poté co jim cizí národy odcizí úrodu a podrobí je útlaku.

Rabíni v Talmudu se otázkami duševního zdraví zabývají především ve vztahu k posouzení duševní způsobilosti – tedy zda člověk s narušeným duševním stavem nese povinnost dodržovat náboženské přikázání. Vedle toho ale existují i talmudské texty, které navazují na biblické propojení mezi šílenstvím a hříšností. V traktátu Sota například mudrc Šimon ben Lakiš (Reš Lakíš) ze 3. století učí, že člověk se dopustí hříchu pouze tehdy, když ho ovládne štut – duch šílenství či zaslepenosti.

Některé ortodoxní komunity dodnes chápou duševní nemoci jako důsledek hříchu nebo jako formu trestu.

V tradičním židovském právu označuje termín šote člověka, který je považován za mentálně nezpůsobilého. Pojem odvozený z hebrejského slova pro poutníka či tuláka zahrnuje osoby osvobozené od většiny micvot a nezpůsobilé k uzavření manželství či svědectví před soudem. Talmud je popisuje pomocí příkladů chování, jež naznačuje ztrátu kontaktu s realitou – například když někdo bezdůvodně v noci bloudí venku i přes možná rizika nebo když spí na hřbitově. Maimonides uvádí další projevy, jako je pobíhání bez oblečení či házení kamenů. Izraelský psychiatr Rael Strous doplňuje, že tradiční kategorie šote v podstatě odpovídá tomu, co bychom dnes označili za psychotický stav.

Ačkoli dnešní pojetí duševních poruch rozlišuje řadu specifických diagnóz, rabíni pracovali s jemným členěním mezi lidmi zcela nepříčetnými, těmi, jejichž stav se střídal mezi jasností a zmateností, a těmi, kteří vykazovali „šílenství“ jen v některých oblastech života. Jejich představy o příčinách takových stavů by však současná psychiatrie nepřijala. V traktátu Ketubot rabín Šimon ben Gamliel varuje, že nečinnost může vést k „šimaon“, pojmu, který komentátor Raši spojuje s biblickým šigaon – tedy šílenstvím.

Trpí Židé duševními chorobami ve vyšší míře než běžná populace?

Myšlenka, že Židé jsou úzkostnější či neurotičtější než ostatní, je rozšířený stereotyp. Jeho kořeny bývají spojovány jednak s řadou známých židovských neurotiků, kteří své úzkosti využívali pro komediální efekt ve filmu a televizi, jednak s tendencí vnímat židovskou úzkost jako projev vyšší inteligence. Vědecké poznatky však tuto představu nepotvrzují – Židé netrpí duševními onemocněními ve vyšší míře než obecná populace.

Analýza dat amerického Národního institutu pro duševní zdraví (National Institute of Mental Health) z roku 1992 ukázala, že „celková celoživotní prevalence psychiatrických poruch se u Židů neliší od ostatních skupin obyvatel, a to ani po zohlednění demografických faktorů“. Studie sice zjistila vyšší výskyt některých onemocnění – například těžké deprese, dystymie, schizofrenie či prosté fobie – zároveň však nižší míru jiných, zejména alkoholismu. Tyto výsledky odpovídají starším výzkumům z 50. a 60. let, které zaznamenaly zvýšený výskyt neuróz a maniodepresivní psychózy (dnes bipolární poruchy) v židovské populaci. Analýza z roku 1992 však zároveň ukázala, že míry bipolární poruchy, panické poruchy, agorafobie, sociální fobie, obsesivně-kompulzivní poruchy a zneužívání drog se mezi jednotlivými náboženskými skupinami výrazně neliší. Studie z roku 2007 pak zjistila, že frekvence poruch nálady a úzkostných poruch v Izraeli se pohybuje v rozmezí běžném pro jiné západní země.

V poslední době vědci identifikovali genetickou variantu u aškenázských Židů, která zvyšuje riziko vzniku schizofrenie, přičemž tato varianta se vyskytuje i u jiných náboženských a etnických skupin. Kromě toho nové pole epigenetiky zabývající se tím, jak environmentální faktory ovlivňují genovou expresi, naznačuje, že komunity vystavené traumatům a pronásledování mohou zaznamenat genetické změny, které se mohou přenášet na budoucí generace.

V ortodoxní komunitě se dnes věnuje značná pozornost prevalenci obsedantně-kompulzivní poruchy, stavu, který může být někdy obtížné odlišit od hypervigilance – někdy označované jako skrupule – při dodržování židovských náboženských příkazů.

Avigdor Bonchek, ortodoxní klinický psycholog a autor knihy Náboženské nutkání a obavy: Průvodce léčbou, navrhuje, že mezi chováním vyplývajícím z obsedantně-kompulzivní poruchy a zdravou náboženskou oddaností lze rozlišovat dvěma způsoby: lidé skutečně trpící obsedantně-kompulzivní poruchou podle něj prožívají značný stres a emocionální tíhu v souvislosti s důsledným plněním přikázání a vykazují extrémní rigiditu, která jim ztěžuje porušení přikázání, i když jsou k tomu nábožensky zavázáni.

Existuje stigma vůči duševním chorobám v židovské komunitě?

Stigmatizace duševních chorob není specifická pro Židy. Mentální onemocnění bývá dodnes často považováno za méně „skutečné“ než fyzické choroby, za projev slabosti či charakterové vady. Průzkumy ukazují, že američtí zaměstnavatelé se zdráhají přijímat osoby s anamnézou duševních potíží nebo v probíhající léčbě. Výzkumy rovněž naznačují, že většina lidí si udržuje negativní postoje vůči duševně nemocným a že pro mnoho rodin jsou psychické poruchy zdrojem hanby a studu. To vede mnoho postižených k tomu, že svůj stav skrývají – a tím klesá i jejich šance vyhledat odbornou pomoc.

Ani Židé nejsou vůči těmto tendencím imunní, což dokládají nedávné snahy podpořit v židovské komunitě otevřenější diskusi o duševním zdraví. Současně však existují náznaky, že Židé mohou být v této oblasti otevřenější než jiné skupiny. Studie z roku 2012 zaměřená na starší obyvatele New Yorku zjistila, že židovští respondenti měli pozitivnější postoje k psychoterapii než nežidovští běloši a Afroameričané, byli tolerantnější ke stigmatu spojenému s terapií a ochotnější sdílet své pocity.

Studie z roku 1992 založená na datech Národního institutu pro duševní zdraví rovněž zjistila, že Židé byli otevřenější vyhledávání odborné psychologické pomoci než katolíci či protestanti.

V posledních letech vzniklo mnoho iniciativ zaměřených na řešení stigmatizace v ortodoxní komunitě, kde obavy z narušení sňatkových vyhlídek vrhaly na osoby trpící duševními onemocněními závoj tajemství. Ortodoxní odborník na duševní zdraví Marvin Winkler už v roce 1977 napsal: „Obavy a stud spojené s duševními nemocemi v komunitě Tóry lze srovnat pouze s těmi, které provázejí nejzávažnější halachické přestupky.“

Dnes existuje řada židovských organizací věnujících se výhradně otázkám duševního zdraví v ortodoxní komunitě. Patří mezi ně například Refuat ha-nefeš usilující o odstranění stigmatizace duševních onemocnění v ortodoxním prostředí; Chazkeinu, která poskytuje podpůrná telefonická setkání pro ženy bojující s duševními chorobami; Refa’enu nabízející vzdělávací programy v židovských školách a podpůrné skupiny; a Relief, organizace specializující se na doporučení v oblasti duševního zdraví.

Existují nějaké židovské organizace, které se zaměřují na duševní zdraví?

Kromě výše uvedených organizací existuje také Elijah’s Journey, celonárodní židovská nezisková organizace zaměřená na prevenci sebevražd. Prakticky každá místní židovská federace v Severní Americe má navíc svou agenturu Židovských rodinných služeb (Jewish Family Services), která poskytuje mimo jiné poradenství a další podporu jednotlivcům i rodinám potýkajícím se s duševními obtížemi.

Zdá se, že existuje mnoho židovských psychiatrů a terapeutů. Dominují Židé v oboru psychologie?

Neoficiálně to tak někdy působí, ale existuje jen málo solidních dat, která by to jednoznačně potvrzovala. Jedna studie z roku 2007 například zjistila, že američtí psychiatři byli židovského původu častěji než lékaři obecně (29 % psychiatrů vs. 19 % všech lékařů). Studie však pracovala s omezeným vzorkem – zahrnovala 1000 lékařů, z toho pouze 100 psychiatrů – takže ji nelze brát jako definitivní.

Nesporné však je, že Židé sehráli zásadní roli v raném vývoji psychologie i psychiatrie. Nejznámější osobnost oboru, zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, byl Žid, stejně jako řada jeho raných spolupracovníků – například Erich Fromm, Alfred Adler či Bruno Bettelheim. Židovského původu byla i většina hlavních představitelů gestalt psychologie. Joseph Jastrow, psycholog narozený v Polsku a syn autora významného talmudského slovníku, byl prvním člověkem v USA, který získal doktorát z psychologie (1898). Abraham Maslow, autor slavné hierarchie potřeb, se narodil v Brooklynu ruským židovským imigrantům.

Teoretici uvádějí různé důvody, proč byli Židé v raném období oboru tak výrazně zastoupeni – například dlouhodobý kulturní důraz na vzdělání, tradici verbálního vyjadřování emocí či větší ochotu vyhledávat odbornou pomoc při osobních problémech. Žádné z těchto vysvětlení však nepokrývá celý fenomén a současná data ukazují spíše rozmanitý a pluralitní stav oboru.

LOUIS JACOBS
Přeložila: redakce
Článek vznikl pro Jewish Learning. Děkujeme za možnost ho zveřejnit.