Ukázka z nově vydané knihy Pomníky a památníky holokaustu ve střední Evropě přibližuje vznik Památníku obětem šoa z českých zemí v 50. a 60. letech 20. století.

Z dobových zpráv víme, že přibližně v polovině roku 1956 bylo napsáno asi 20 000 jmen na třech stěnách v hlavní lodi, kam byla soustředěna jména obětí z Prahy. Teprve budovaný památník už navštěvovali rovněž první hosté z ciziny. Například v květnu toho roku v Praze pobýval americký fotograf Frank Scherschel, který v Pinkasově synagoze pořídil několik dokumentárních snímků, na nichž zachytil Václava Boštíka při práci. V červnu synagogu navštívil vrchní rabín Rumunska Moses Rosen s manželkou a v obou podle dobových zpráv budova zanechala hluboký dojem.

V červenci pak do nově vznikajícího památníku zavítalo pět amerických rabínů. V uvedeném roce 1956 začala navíc Hana Volavková oficiálně zdůrazňovat, že „[p]ropagační význam památníku se již nyní ukázal jako nesporný […], jeho význam byl již i politicky uplatněn na mezinárodním poli, v polemice proti znovuvyzbrojení Německa“. Vzhledem ke značné finanční náročnosti projektu získala důležitý argument pro dokončení památníku, který se vedle tichého svědectví měl taktéž stát „výstrahou podněcovatelům války“.

Ačkoli Rada židovských náboženských obcí vyjádřila Haně Volavkové na svém sjezdu v roce 1956 „vroucí dík již nyní“ za budování památníku v Pinkasově synagoze a rabín Richard Feder plánoval na jeho slavnostní otevření „pozvati Židy z celého světa“, je zřejmé, že projekt měl taktéž své kritiky.

V červnu 1957 se Karel Knobloch, zaměstnanec církevního oddělení Ministerstva školství a kultury, v jednom interním dokumentu zmínil, že se o psaní jmen v synagoze „dozvěděli jen náhodně“ a že jeho kolegové, a dokonce i někteří představitelé Rady židovských náboženských obcí nezastávali údajně „názor, že by napsání 77.000 jmén barvou na zdi bylo trvalým a jedině možným způsobem, jak úctíti památku židovských obětí nacistického režimu“.  

Památník 77 297, jak se mu v tu dobu často zkráceně říkalo, budil už v době svého vzniku nebývalý zájem. Přibližně jeden rok před jeho úplným dokončením, konkrétně v květnu 1958, byla pro novináře zorganizována speciální prohlídka Pinkasovy synagogy, a během Týdne muzeí byl památník dokonce zpřístupněn veřejnosti – navštívilo ho více než 3000 hostů. Ze stejného roku navíc pocházejí jeho první filmové záběry.

Památník se nepochybně stal politickým nástrojem. V červenci 1958 Rada židovských náboženských obcí zaslala oficiální dopis Organizaci spojených národů, v němž vyzvala nejen k udržení světového míru, nýbrž také připomněla nelehký osud českých Židů za druhé světové války a na několika místech explicitně zmínila právě vznikající památník.

Blízkým kolegou Hany Volavkové byl spisovatel Jiří Weil, který dlouhodobě spolupracoval se Státním židovským muzeem. V prosinci 1958 vydal slavné prozaické pásmo nazvané Žalozpěv za 77 297 obětí, jež bylo chápáno „jako slavnostní spis k otevření mausolea v Pinkasově synagoze“. Na přední obálce knihy byl použit barevný snímek vybraných jmen obětí šoa z památníku a očekávalo se, že Weilovo dílo zvýší zájem o tuto stavbu.

V období jejího postupného dokončování se řešilo, jak upravit první patro synagogy. Nakonec zvítězil nápad přemístit tam kartotéku obětí a uspořádat menší „protifašistickou výstavu“. Velkým tématem se navíc stala čelní stěna hlavní lodi v interiéru synagogy s renesančním výklenkem pro aron ha-kodeš. Po návrhu reliéfů Rudolfa Saudka se objevila myšlenka osadit stěnu moderní mozaikou, avšak architekti s výtvarníky se postavili proti. Jiří John a Václav Boštík následně připravili několik plánů, jak daný problém umělecky vyřešit. Vizuálně i emotivně působivý byl například jejich nápad umístit na stěnu kameny z vybraných koncentračních a vyhlazovacích táborů a ghett, ve kterých zemřeli čeští Židé. Výsledný návrh se snažil především zohlednit okolní nápisové stěny, a proto se omezil na výčet pouze 24 míst, kde zahynul nejvyšší počet židovských obětí z Čech a Moravy.   

Zpřístupnění památníku

Slavnostní otevření památníku se plánovalo na léto 1959, kdy měly původně být dokončeny nápisy všech jmen. Rada židovských náboženských obcí, která od židovského muzea převzala roli hlavního organizátora této akce, připravila celkem tři scénáře, jak oficiální program „protifašistické, mírové manifestace“ pojmout. První možností bylo pozvat asi 20 židovských zástupců socialistických států, druhým scénářem přizvat k nim navíc představitele zemí, které byly během války obsazené nacisty, čímž by se počet hostů zvýšil přibližně na 50. Poslední a současně nejodvážnější návrh pracoval s nápadem pozvat také zástupce zemí, jež za války nebyly okupované nebo byly neutrální. Prakticky by to znamenalo setkání hostů ze socialistických i kapitalistických států, do Prahy by tedy zavítali rovněž Židé ze Švýcarska, Švédska, Velké Británie, Austrálie, Kanady nebo USA. Slavnostní program měl v takovém případě trvat celkem 11 dnů, a to od 24. července do 4. srpna, kdy zájemci měli vedle hlavního města navštívit navíc Terezín, Lidice, Mariánské Lázně a Bratislavu.

Z megalomanského plánu brzo sešlo, z politických i čistě provozních důvodů se památník dočkal svého oficiálního zpřístupnění až v následujícím roce. Příčinou nebyly jen opožděné nápisové práce, ale také hledání vhodného propojení s celospolečenskou událostí v roce 1960, jako bylo patnácté výročí konce druhé světové války či konání spartakiády. 

Bez větší pompy byl památník otevřen v neděli 6. března 1960, kdy se konala pietní tryzna k uctění památky 3792 Židů z takzvaného terezínského rodinného tábora zavražděných v plynových komorách v Osvětimi během noci z 8. na 9. března 1944. Jednalo se o největší jednorázovou vraždu židovských občanů českého původu během druhé světové války.

Slavnostní akce se zúčastnilo téměř 500 lidí. Nejprve se setkali na Židovské radnici a následně se přes Starý židovský hřbitov vydali do Pinkasovy synagogy. Zde vrchní kantor Samuel Weiss zazpíval modlitbu za mrtvé El male rachamim a mužské kvarteto pod vedením kantora Samuela Landerera předneslo modlitby Jizkor a Šiviti. Na závěr pronesl rabín Richard Federčesky i hebrejsky modlitbu Kadiš. Podle novinové zprávy se otevření zúčastnili také zástupci Ministerstva školství a kultury i Svazu protifašistických bojovníků a čeští i němečtí novináři. Oficiálně pozvaní zahraniční hosté na rozdíl od původního plánu zcela chyběli. Vrcholní představitelé republiky si však památníku evidentně cenili, jinak by ho v roce jeho zprovoznění neoznačili za „dílo československého státu“.   

Pietní tryzny s veskrze podobným programem se v Pinkasově synagoze pravidelně opakovaly každý rok v březnu. Postupně k nim přibyly květnové oslavy spojené s koncem války, při nichž účastníci v památníku pokládali věnce. Podobně tak činili hosté nejrůznějších slavnostních akcí nebo mezinárodní delegace. Pinkasova synagoga byla evidentně hojně navštěvovaná, ročně do ní zavítalo průměrně 200 000 osob, přičemž podstatnou část tvořili cizinci.

Problém se spodní vodou

Nedlouho po oficiálním otevření synagogy se začaly objevovat žádosti, aby některá jména byla ze zdí odstraněna, jiná naopak přidána nebo byly opraveny chyby ve jménech, datech narození či v úmrtí. Na jaře 1962 byly proto provedeny první opravy nápisů a na stěnách vznikla dvě místa pro pražské a mimopražské dodatky, kde byla připsána nová jména židovských obětí s příslušnými údaji. Zároveň byly ve zprávě o stavu památníku konstatovány určité nedostatky jako například pavučiny, špína či drobné krádeže. V roce 1963 se objevil daleko závažnější problém, a sice vzlínání spodní vody a vysoká vlhkost v budově. Příčinou byla skutečnost, že se Pinkasova synagoga nachází pod úrovní okolního terénu i sousedního Starého židovského hřbitova. Přesto památník zůstal v provozu ještě několik let, o jeho vysoké atraktivitě svědčí například vydání poštovní známky v edici Judaica v roce 1967, která byla záměrně vyvedena ve žluté barvě a připomínala Pinkasovu synagogu s památníkem.

Na jaře 1968 byla budova uzavřena kvůli špatnému stavu nápisů, z nichž část byla poškozená a nedala se přečíst. Předpokládalo se, že vysoušení a nezbytné stavební úpravy potrvají do konce následujícího roku. Ačkoli vznikl plán na rychlou opravu, synagoga zůstala veřejnosti po zbytek období komunismu uzavřena. Důvody byly především politické, konkrétně šestidenní válka v roce 1967 a následné ukončení diplomatických styků mezi Izraelem a Československem včetně všudypřítomného latentního antisemitismu.

Přesto se v synagoze až do roku 1973, dokud interiér památníku nebyl z valné části zdevastován, konaly pravidelné pietní tryzny a vedle židovských hostů se akcí účastnili i představitelé tehdejší vlády. Spolu s generální rekonstrukcí budovy proběhl rovněž podrobný archeologický průzkum, během něhož bylo objeveno poměrně rozsáhlé podzemí včetně středověké studny a rituální lázně. Na začátku roku 1974 byla většina nápisů ze stěn otlučena. Stalo se tak bez souhlasu autora Václava Boštíka – Jiří John zemřel v roce 1972 –, a to dokonce i v místech, kde je podzemní voda ani vlhkost nijak nepoškodila. Jednalo se o naprosto zbytečné, a hlavně záměrné ničení památníku v souladu s kulturní ignorancí tehdejšího politického režimu. Z dnešního pohledu se navíc jeví absurdně návrh z roku 1988, podle kterého měl být problém po 20 let uzavřeného památníku vyřešen tak, že by se do jeho interiéru postavila skla nebo panely, na nichž by trojbarevným sítotiskem byla vyvedena jména všech židovských obětí.

Po sametové revoluci došlo k nákladné rekonstrukci památníku, až na několik málo výjimek bylo potřeba napsat všechna jména znovu. Po čtyřech letech usilovné práce byla synagoga symbolicky otevřena na Jom ha-šoa v dubnu roku 1996.

EVA JANÁČOVÁ