Mentální zdraví v židovské tradici

Duševní zdraví je dnes téma, o kterém se konečně začíná mluvit nahlas i v náboženských komunitách. Tohle téma je ale stále opředeno řadou emocí a pocitů, jako je stud, pocit selhání nebo dojem, že bychom těžké chvíle prostě „měli zvládnout“ a nemluvit o tom. Že bychom měli být silní, vyrovnaní, vděční. A pokud nejsme, tak s námi musí být něco špatně.

Aktuální vydání Maskilu se tématem duševního zdraví zabývá, a tak stojí za to se podívat, jak se na vnitřní svět člověka dívá židovská tradice. Jednou ze zastávek na cestě k pochopení vlastního nitra je umět věci nazvat pravými jmény a pojmenovat stavy, emoce a vlastní vnitřní život pravými jmény.

Naše tradice nám nabízí několik konceptů, které popisují komplexní povahu radosti i smutku, a pomáhá nám tak získat slova a pojmy k lepšímu uchopení vlastního vnitřního světla i temnoty, aniž bychom museli jeden stav popírat ve prospěch druhého. Pojďme se spolu podívat na několik konceptů popisujících radost a smutek v židovství.

Hebrejština má úctyhodné množství výrazů pro slovo radost. Na stránkách Sefaria jsem narazila na práci rabína Getzela Davise, který shromáždil deset různých výrazů pro radost v hebrejské tradici. Deset různých podob radosti. Už jen tato skutečnost je sama o sobě výmluvná. Radost není jednorozměrná emoce, není to jen úsměv nebo jen dobrá nálada. Je to spektrum stavů, pohybů duše, zkušeností, které se od sebe liší hloubkou, trváním i zdrojem.

Zastavme se u několika z nich. Asi nejznámější hebrejský pojem pro radost je simcha. Obecné slovo pro radost. Rabín Davis ji popisuje jako radost trvalou, dobrou náladu, která není nutně navázaná na konkrétní událost. Jejím opakem je podle něj melancholie. Dlouhodobý stav těžkosti, který člověka jakoby obaluje a ztěžuje mu život.

Dalším slovem je sason. Radost, která se rodí z námahy, z činu, někdy dokonce z bolesti. Je to radost prudká, intenzivní, ale krátká. Jako rychle hořící svíčka. Radost z toho, když se nám něco podaří. Jejím opakem je avelut, smutek z truchlení a ztráty. A pak je tu gila, radost z odhalení něčeho nového, z učení, z vývoje. A rina, radost z toho, že tuto novost můžeme vyjádřit, sdílet, zazpívat. Rina je radost, která zní a řinčí. Často se objevuje v modlitbě. Jejím opakem je takové to ticho, kdy máme pocit, že nám došla řeč.

Už jen tento krátký výčet ukazuje, jak citlivě židovská tradice pracuje s vnitřním prožíváním. Neříká nám: buďte radostní. Říká: existuje mnoho podob radosti. A každá má svou úlohu a význam. Stejně jako má své místo i bolest a smutek.

Zajímavý posun přináší rabín Jonathan Sacks. Ten upozorňuje, že simcha v Tóře téměř nikdy není individuální. Pojem simcha se v Tóře většinou pojí se svátky a ty není možné opravdově prožít o samotě. Simcha je tedy podle Sackse radost sdílená. Radost, která vzniká mezi lidmi. Rabín Sacks navíc ještě rozlišuje mezi radostí a štěstím. Štěstí je podle něj postoj k životu jako celku. Něco, o co dlouhodobě usilujeme. Radost je naproti tomu chvilková. Nepřichází na povel a nehoníme se za ní jako za štěstím. Radost podle rabína Sackse si na nás občas jen tak sedne jako ona slavná Hejdukova muška jenom zlatá.

Z pohledu duševního zdraví je to zásadní myšlenka. Není potřeba a není ani žádoucí být permanentně šťastni, nemusíme být neustále v pohodě. Co ale musíme, je: nebýt na to sami. Nezavřít se do vakua, do samoty. Radost i štěstí se rodí ve vztahu, v přátelství, v komunitě, jednoduše ve společnosti druhého.

A pak je tu výrok, který mnozí znají, ale málokdy jej slyšíme celý. Rabín Nachman z Braclavi říká: „Je velká micva být stále v radosti.“ Tato věta se často cituje samostatně jako nějaký židovský well being slogan, ale její pokračování je mnohem důležitější. Rabín Nachman dodává, že je třeba se vší silou odhánět depresi a temnou trudnomyslnost.

Rabín Nachman velmi pravděpodobně sám trpěl těžkými depresemi. Ve svých spisech svůj stav popisuje jako acvut ve mara šchora, jako temnou a hořkou sklíčenost. Z úst rabi Nachmana tak nejde o moralizující hlas někoho, kdo nezná depresi a bolest. Naopak, jde o hlas člověka, který bolest zná až příliš dobře. A jeho odpověď není jednoduché vyzvání k tomu, být neustále v radosti jen tak. Rabi Nachman uznává, je to těžká práce. Žít v radosti je volba, za kterou stojí tvrdá, odhodlaná a soustavná práce s vlastním vnitřním světem. Krok za krokem a okamžik po okamžiku. Rabi Nachman si volí radost ne jako jednoduchý pocit, po kterém můžeme kdykoli sáhnout, ale jako životní směr.

Možná právě tady se židovská tradice může stát oporou v dnešní debatě o duševním zdraví. Nenabízí jednoduché recepty. Nenabízí rychlé opravy. Nabízí rytmus. Čas na radost i čas na smutek. Společenství místo izolace.

Duševní zdraví není stav, kterého jednou dosáhneme a máme hotovo. Je to proces. Pohyb. Někdy klidný, jindy bolestivý. Židovská tradice nás učí, že i v tomto pohybu nejsme sami. Že radost nemusí být hlasitá. Že smutek nemusí být selháním. A že i malé světlo má hodnotu.

Možná tedy není naším úkolem být stále šťastní. Možná je naším úkolem zůstat ve vztahu. K sobě, k druhým, k Věčnému. A z tohoto vztahu, občas nečekaně, se může zrodit štěstí.

RABÍNKA KAMILA KOPŘIVOVÁ