Nad novou knihou Krajinou pražského ghetta z oblíbené edice či knižního cyklu Pražské příběhy, která se stala i názvem celého nakladatelství, hovoříme s jejím autorem Danem Hrubým. Ačkoliv se tato největší demolice staré zástavby v centru hlavního města odehrála již před více než sto lety, dodnes budí zájem a pro mnohé zájemce o historii nebo přímo o pragensie je vzrušujícím tématem. Podívejme se, jak vznikala tato kniha, která je vybavena spoustou unikátních historických fotografií.

Běžný návštěvník ani neví, jak zásadní proměnou část pražského Starého Města, území Josefova – což je dnes už skoro neužívaný název, prošlo. Jak si vysvětlujete, že asanace přesto pozornost zájemců o historii Prahy i její slavné židovské komunity stále poutá?

Vlastně je to paradox – Staré Město není na mnoha místech o mnoho starší než jiné čtvrti vnitřní Prahy, jako třeba Královské Vinohrady, Karlín nebo Holešovice. O Josefovu to platí dvojnásob. Z bývalého židovského ghetta se dochovalo jen šest synagog, stará radnice a hřbitov. Myslím ale, že právě tenhle pocit „nenávratně ztraceného“ přitahuje nejen zájemce o historii, ale i spisovatele a vůbec lidi s fantazií. Je to přece úžasné, představovat si na základě dochovaných fotografií a obrazů, jak vypadal zdejší život před asanací.

Dá se dnes dohledat osoba, která dala první impulz k možné asanaci židovského ghetta?

Je potřeba říct, že pražský asanační projekt nebyl dílem nebo myšlenkou jednotlivce. V mnohém se stal odrazem trendu motivovaného přesvědčením, že přestavbou a modernizací města dojde k ozdravění hygienických, ale i sociálních a vůbec společenských poměrů. Tento trend můžeme sledovat v celé Evropě. Pražské asanaci nepředcházela jen Haussmannova přestavba Paříže a obrovská stavební proměna Vídně. Ve srovnatelném rozsahu lze v přibližně stejném časovém období sledovat asanaci i v dalších, Praze v lecčems podobných městech – Bruselu, Florencii… Anebo v Neapoli, kde se stala asanace reakcí na epidemii cholery z roku 1884. Jednoduše řečeno, toto ozdravění starých center měst se zdálo mnohonásobně důležitější než případná záchrana historických objektů. Z dnešního pohledu je taková úvaha samozřejmě sporná a její řešení by bylo nepochybně jiné.

Šlo opravdu jen o snahu zmodernizovat centrum města, nebo v tom hrály roli i záměry obchodníků zřídit v centru své obchodní plochy?

Myslím, že našim předkům, kteří asanaci iniciovali a řídili, přičítáme často – snad na základě našich současných zkušeností – nekalé úmysly. Totiž, že jim nešlo ani tak o blaho města a jeho obyvatel, ale o stavební spekulaci a vlastní obohacení. Ve skutečnosti se celý projekt rozbíhal mimořádně pomalu a obtížně. O stavební pozemky, které vznikly na místě asanovaných domů, byl totiž na konci 19. století mezi stavebními podnikateli a bankovními ústavy minimální zájem, takže odpůrci asanace škodolibě vypočítali, že zastavění asanovaných ploch bude tímto tempem trvat desítky let.

Byla to pro Staré Město výhra, anebo ztráta? Nedalo se při bourání domů a stavbě nových, při vytváření nových ulic, postupovat citlivěji?

Odpověď je jednoznačná – samozřejmě šlo postupovat citlivěji a již na konci 19. století si to uvědomovala spousta lidí. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že i největší kritici, jako byl spisovatel Vilém Mrštík nebo členové Umělecké komise (expertního orgánu zřízeného při pražském magistrátu), nezpochybňovali samotný fakt asanace, její celkovou prospěšnost, ale zasazovali se za zachování jednotlivých cenných objektů, například domů na severní straně Staroměstského náměstí, staré Kolkovny v Dlouhé třídě nebo benediktinské prelatury, v níž se shodou okolností narodil Franz Kafka. Konkrétně na území Josefova se však myslím nenašla jediná civilní, tedy nesakrální budova, o jejíž záchranu by doboví kritici asanace usilovali. Celkově lze říct, že přinejmenším asanace Kaprovy nebo Platnéřské ulice s jejich velmi cennou a krásnou historickou zástavbou se rovnala bezmála zločinu.

---

O asanaci neboli částečném zbourání židovského ghetta se rozhodlo na přelomu 19. a 20. století z důvodů vyřešení katastrofálních sociálních podmínek a zejména hygienické situace v ghettu. Pražské staré židovské město a s ním celá Praha tím ovšem přišla o unikátní kulturní památku, která by dnes byla ve světě ojedinělá. 

Bourání postihlo z největší části pražskou židovskou komunitu. Jak na tento záměr reagovala tehdejší pražská židovská obec?

Je třeba říct, že na území někdejšího ghetta, tedy Páté čtvrti neboli Josefova, se v době zahájení asanace hlásilo k židovství asi jen deset procent obyvatel. Vedení židovské obce proti projektu nijak zásadně nevystupovalo. Jeden z předních členů obce August Stein ostatně celý projekt z Richterova paláce na Malém náměstí řídil. Zbořené synagogy – Velkodvorská, Cikánova a Nová – byly kapacitně nahrazeny Jubilejní synagogou císaře Františka Josefa v Jeruzalémské ulici na Novém Městě. Celkově se asanace Josefova jevila pražským židovským předákům, ale nejen jim, jako hluboce symbolický emancipační krok, který odděloval židovskou populaci od temných dob pogromů, vyhnání a vůbec nesvobody a útlaku, jež někdejší ghetto ztělesňovalo.

Co se stalo se židovskými občany, kteří v těchto místech bydleli?

Většina slušně situovaných židovských rodin se z ghetta odstěhovala během druhé poloviny 19. století. Kromě těch nejchudších zde zůstali ti, kteří pro svou víru nechtěli a patrně ani nemohli opustit blízkost svých synagog. Chudina, bez rozdílu židovská i křesťanská, se po zboření domů rozptýlila na periferiích města. Její osud nikoho nezajímal! Návrhy doktora Vladimíra Preiningera, jenž popsal katastrofální zdravotní a hygienickou situaci panující v asanačních obvodech, zároveň ale také navrhoval vybudování nové čtvrti pro dosavadní obyvatele ghetta, městská rada smetla ze stolu…

Hřbitovy jsou pro Židy posvátným prostorem… Nehrozilo tehdy, že ono nadšené bourání zasáhne i do prostor Starého židovského hřbitova, který je unikátem světového významu?

Ale ono hřbitov skutečně zasáhlo. V roce 1903 byl Starý židovský hřbitov obrán o část své plochy při stavbě Uměleckoprůmyslového musea. Tento zásah vnímali mnozí velice úkorně, a zdaleka nešlo jen o Židy. Jaroslav Seifert po mnoha letech ve svých pamětech Všecky krásy světa napsal: „Jak mohli povolaní i nepovolaní činitelé přivolit k zbytečné asanaci středověkého židovského města, byť požáry už dost ochuzeného, okrájeného, jak mohli dovolit, aby byl okrájen i židovský hřbitov pro parcely stupidních činžáků, trčících tam podnes k ostudě svých původců.“

Původně se také počítalo se zachováním židovské nemocnice v bezprostřední blízkosti hřbitova, vlastně na jeho samé hranici. Nakonec musela být ale i tato budova asanována, protože při bourání v okolí došlo k narušení její statiky. Jednou ze zajímavostí je, že při práci na základech nového domu (dnes U Starého hřbitova 248/3), jehož majitelem bylo Pohřební bratrstvo – Chevra kadiša, se našel poklad třiatřiceti zlatých mincí z 15. století!

Téma bývalého Josefova, Páté čtvrti historické Prahy, kde žili po staletí převážně Židé, je velmi široké a celé jsme jej ani zdaleka nevyčerpali. Proto se k němu ještě vrátíme.

LUBOR FALTEISEK
Foto archiv