Řím – věčné město s mnoha tvářemi, v němž se prolínají rozmanité kultury a vrstvy historie. Jan David Reitschläger ho nedávno navštívil společně se svým partnerem Šacharem a nyní se s námi podělí o své dojmy ze setkání s unikátní italskou židovskou tradicí.
Řím má i dvě židovské tváře – jednu tradičně italskou a druhou sefardskou. V tomto článku se zaměřím na tu první.
Sefardské židovství jsem během návštěvy příliš nepoznal – částečně kvůli nedostatku času, částečně proto, že se s ním lze setkat na mnoha jiných místech světa. Italská tradice je oproti tomu vzácná – můžeme se s ní setkat pouze na Apeninském poloostrově a na několika málo místech v Izraeli a v New Yorku, kam byla vyvezena. Dokonce i v online prostoru je zachycena jen sporadicky; zatímco aškenázských či sefardských videí najdete nespočet, těch italských se dá napočítat doslova na prstech rukou.
Italská tradice představuje samostatnou a nejstarší větev evropského judaismu. Její kořeny sahají do doby makabejských válek, kdy do Říma, hlavního města země, která tehdy byla spřátelená s Judskem, přišli první Židé. Ti se zde usadili a vytvořili obec, která tu přes nejrůznější peripetie funguje nepřetržitě až do současnosti. Její heslo zní: „Spoléhej na Hospodina a konej dobro.“ Z Říma se Židé postupně rozptylovali po celém území Itálie a vytvořili si svůj vlastní ritus zvaný nusach Italki nebo nusach Roma. Mezi italským a aškenázským sidurem najdeme více rozdílů než mezi sidurem aškenázským a sefardským. Na některé z nich jsem se sice připravil – před cestou jsem si přečetl příslušné články na Wikipedii – ale během bohoslužeb, jichž jsem se zúčastnil, jsem zjistil, že tyto texty zdaleka nepokrývají vše.
V Římě jsme byli ubytováni v Trastevere (Zátibeří), svého času dělnické čtvrti, která je nyní malebnou čtvrtí plnou turistů. Hned za řekou Tiberou se nachází bývalé židovské ghetto, kterému vévodí majestátní budova synagogy Tempio Maggiore (Velký templ), jejíž stavba byla dokončena r. 1904. Když se řekne templ v aškenázském prostředí, míní se tím obvykle reformní nebo přinejmenším konzervativní synagoga. Když se obdobné slovo tempio řekne v italském prostředí, míní se tím budova postavená po osvobození Židů z ghetta a po jejich zrovnoprávnění. Vzhled tempia pak často vyjadřuje získanou židovskou hrdost. Synagogy postavené před emancipací nesou označení scuola, tedy škola.
byla dokončena v roce 1904.
Hlavní sál římského Tempio Maggiore je vyšší než širší a jeho klenba se tyčí do úctyhodných 46 metrů. Stejné výšky mimochodem dosahuje i hlavní loď baziliky sv. Petra ve Vatikánu. Díky této monumentalitě je synagoga viditelná z mnoha míst v Římě a její obdélníkový půdorys ji činí snadno rozpoznatelnou mezi místními kostely, jejichž kupole mají bez výjimky kruhový tvar. Pro srovnání – věže budapešťské synagogy v Dohány utca, nejprostornější synagogy v Evropě, dosahují 43 metrů, avšak její hlavní sál je podstatně nižší.
Díky své blízkosti bylo právě Tempio Maggiore synagogou, kam jsme se se Šacharem rozhodli vyrazit na Kabalat šabat, který začínal krátce po našem příletu do Říma. Před vstupem jsme prošli bezpečnostní kontrolou, která naštěstí proběhla hladce. Když chce člověk navštívit jakoukoli synagogu, která spadá pod Židovskou obec v Římě, stačí včas vyplnit online formulář na jejích webových stránkách, který je jednoduchý a přehledný. Jeho součástí je i zaškrtnutí synagog, do kterých by člověk rád zašel. Je rozhodně lépe zaškrtnout jich více než méně. Další proces už probíhá automaticky – dostanete automatickou odpověď, kde jsou informace, kdy v které synagoze začínají bohoslužby, automaticky se dostanete do seznamu příslušných ochranek a ty pak při vstupu jenom kontrolují, zdali na něm jste, a obsah případných zavazadel.
Po vstupu do Tempio Maggiore jsme žasli nad jeho prostorností a nádherou. Chtěli jsme si udělat i nějakou fotku, ale běda – oko šámesa bylo velmi bdělé a všímalo si každého vytaženého mobilu. I tak jsme si pro sebe ukradli jedno selfíčko. Na další fotky nám nezbylo než si počkat na návštěvu synagogy v rámci prohlídky židovského muzea.
Sál se postupně zaplnil ze dvou třetin, i tak to bylo velké množství lidí, a mezi nimi bylo nemálo turistů. Když bohoslužba začala, postřehli jsme, že synagoga byla sice postavena majestátně a zdobně, leč jednu věc architekti podcenili – akustiku. Chazan byl slyšet dobře, nicméně nekvalitní akustika zapříčinila, že jsem mu dobrou polovinu bohoslužby vůbec nerozuměl a během modliteb jsem se ztrácel. Naštěstí všechno zachraňoval synagogální sbor, který když se zapojil, tak bylo rozumět velmi dobře. Samotný chazan byl oblečený v černém taláru a na hlavě měl černou čepici, která se nosí od dob, kdy byli chazani velkými hvězdami bohoslužeb. Ta se směrem vzhůru mírně rozšiřuje a je na vrchu plochá, osmiboká.
Používané melodie byly archaické, s málo výraznou melodikou. Na rozdíl od aškenázského zvyku, kdy chazan zpívá převážně jen konce jednotlivých pasáží, tady zpíval chazan úplně všechno. První drobnou odchylku v bohoslužbě jsem zaznamenal při Lecha dodi. Zde se refrén zpíval pouze na začátku. Druhá odchylka byla podstatně větší. Na začátku šabatu má první požehnání před Šema – Ha-ma’ariv aravim – dle italského nusachu speciální znění, zcela jiné než v kterýkoli jiný den včetně svátků. Velmi odlišný byl i obsah části Kedušat ha-jom ve večerní Amidě na šabat. Italští Židé také jiným způsobem odříkávají kadiše.
A pak přišlo překvapení na konci. To, že zpívají Jigdal, není až tak překvapivé – je to i jedna z variant v aškenázských sidurech. Těsně předtím však podruhé zpívají Barchu. Po skončení bohoslužby se každý z účastníků vydal svou vlastní cestou. Při tak velkém množství lidí nebylo ani myslitelné nějaké socializování.
Jelikož jsme měli potřebu zažít i jiné prostředí, zvolili jsme si pro šabatový šacharit moderně ortodoxní synagogu Bet Michael. Cesta z našeho apartmánu vedla kolem kostela San Pietro in Montorio. Ten byl postaven na místě, kde byl ukřižován apoštol Petr, a výstavbu v jeho současné podobě i s přilehlým klášterem významnou měrou zafinancovali Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský – právě ti, kteří mají na svědomí vyhnání Židů ze Španělska r. 1492. To vedlo k tomu, že se na Apeninský poloostrov vystěhovalo velké množství Sefardů a přenesli si sem své vlastní tradice. Naše cesta však vedla dál, až do čtvrti Monteverde. To je čtvrť, jejíž atmosféra připomíná pražské Střešovice. V sobotu dopoledne zde vládl velký klid, nebyl tu žádný provoz a vůbec žádní turisté.
Zatímco v Tempio Maggiore jsme se ztráceli mezi mnoha jinými turisty, v Bet Michael jsme byli jedinými cizinci. Všichni ostatní účastníci byli místní. Jak to známe i z jiných synagog, i sem lidé přicházeli postupně. Zdejší tempio je nízká jednopatrová budova s předsálím a s hlavním sálem, který je zhruba ve dvou pětinách délky přehrazen dřevěným zábradlím do výšky pasu. To jediné odděluje menší ženskou část od větší mužské části. Bima je umístěna uprostřed prostoru, takže nejdále sedící muži mají možnost slyšet chazana stejně dobře jako nejdále sedící ženy.
Všem, kdo vedli bohoslužbu, bylo velmi dobře rozumět. Díky tomu jsem si mohl všimnout jevu, který mi v Tempio Maggiore unikl. Kahal říkal společně nejenom závěry jednotlivých pasáží a amen, ale také krátké úryvky, které se nacházejí zhruba uprostřed. V italském prostředí tedy zjevně platí, že nestačí pozornost dosvědčit pouze slovem amen. I zde se používaly tradiční místní spíše nevýrazné melodie.
Na začátku Amidy byla synagoga již zaplněná k prasknutí a poměrně rovnoměrně zde byly zastoupeny všechny věkové skupiny. Přišlo mi milé, že malí kluci na sobě měli malé talitky. Mezi všemi přítomnými zjevně panovaly velmi živé vztahy. To se projevilo dvojím způsobem. Prvním bylo, že při opakování Amidy se hned po skončení Keduši začali vzájemně zdravit všichni, kteří se ještě nestačili pozdravit, a zbytku Amidy věnovali pramalou pozornost. Druhým bylo, že hned po slovu amen bylo druhým nejčastěji používaným výrazem důrazné „Šššš!“, jinak by se hlasy chazana a rabína ztrácely mezi hlasy všech ostatních. Na konci Amidy zaznělo kohenské požehnání a tady jsme byli svědky dalšího specifického zvyku. Otcové na tuto část zahalili přítomné syny svým talitem a vložili jim ruce na hlavu. Vzhledem k tomu, že v synagoze byly přítomny často i tři generace mužů, vytvářeli zajímavá propojení podobná molekulám atomů.
Při čtení z Tóry se odehrál obřad Bat micva. K Tóře byl na místo děvčete vyvolán jeho otec. Hned potom jsme za celou bohoslužbu uslyšeli první důvěrně známou melodii, a to když se zpívalo Siman tov. Po přečtení paraši a haftary dostala slovo oslavenkyně a přednesla svoji drašu, načež se na ni snesla sprcha bonbonů, jak to známe i od nás. Následovalo požehnání od rabína a jeho přející slova a opět se zpívalo Siman tov. Pak zazněly modlitby za Stát Izrael, které zpíval sbor místních dětí. V tomto případě došlo k druhé odchylce od nusachu, a to ve prospěch současných izraelských melodií.
Na konci bohoslužby jsme byli pozváni na kiduš. Na něm jsme se ale dlouho nezdrželi. Před synagogou bylo tak malé prostranství, že lidem nezbývalo než se lepit tělo na tělo, do toho tam začalo pražit slunce, takže to pro nás velmi rychle přestalo být potěšením a raději jsme brzy odešli.
Během našeho krátkého pobytu v Římě jsme tak měli možnost dvakrát nahlédnout do italské židovské tradice – jednou v synagoze z počátku 20. století, kde i podoba bohoslužby odpovídala své době, a podruhé v podstatně novější synagoze, kde se ortodoxní zbožnost pohybovala na samé hranici možného přiblížení současnému společenskému vývoji. Nusach byl stejný, forma však výrazně odlišná.
Rádi bychom navštívili i jedinou reformní komunitu v Římě Bet Hillel, založenou roku 2009, avšak z jejich odpovědi e-mailem vyplynulo, že se v době naší návštěvy bohoslužba nekonala.
Vydáte-li se někdy do Říma, možná nebudete vědět, kam zamířit dřív – město nabízí nespočet zážitků. Jste-li však Židé, rozhodně byste neměli vynechat bohoslužbu vedenou podle místního nusachu. Zažít ji lze totiž jen na několika málo místech na světě.
JAN DAVID REITSCHLÄGER