V minulém čísle jsme v rozhovoru přinesli základní informace o neobvykle rozsáhlé asanaci bývalé Páté čtvrti historické Prahy. Protože jde o téma velmi zajímavé a komplexní, vracíme se k zásadní přestavbě této části centra hlavního města, která zcela proměnila život staré židovské čtvrti, ještě jednou. Otázky se dotýkají vzniku obsáhlé knihy Krajinou židovského ghetta z cyklu Pražské příběhy a hovoříme opět s jejím autorem a zároveň nakladatelem Danem Hrubým. Tentokrát jsme se zaměřili na jeho osobní autorský přístup k tématu.
Jaké okolnosti provázely bourání tří historicky významných synagog? Bylo to opravdu nutné? A židovská obec s tím souhlasila?
V asanačním obvodě Josefova zanikly tři velké barokní synagogy. Velkodvorská (zbořena 1906) se nacházela na dnešním prostranství před hotelem Fairmont Golden Prague, dříve Inter-Continental. Cikánova (zbořena 1906) stála jen kousek od ní, na rohu dnešních ulic Elišky Krásnohorské a Bílkovy. Svůj obřad Bar micva tu absolvoval v roce 1896 Franz Kafka a je jen zvláštní shodou náhod, že činžovní dům, který vyrostl na místě této synagogy, koupil po letech spisovatelův otec Hermann Kafka. Konečně Nová synagoga (zbořena 1898) stála v Josefovské, dnes Široké ulici. Potřeby židovské obce a věřících byly po asanaci těchto tří svatyní uspokojeny otevřením Jubilejní synagogy císaře Františka Josefa I. v Jeruzalémské ulici, k němuž došlo v září 1906. Zdá se to trochu zvláštní, ale z hlediska architektonického nebo památkářského proti asanaci mnohokrát přestavovaných synagog nikdo významněji neprotestoval.
Při stavebních pracích se v základech nového domu Pohřebního bratrstva v dnešní ulici U Starého hřbitova našel poklad třiatřiceti zlatých mincí z 15. století! Víme, komu patřily? Co se s nimi stalo?
Zde je třeba říct, že s asanací Všeobecné židovské nemocnice, kde se poklad našel, se původně nepočítalo – svou roli tu patrně sehrál nesouhlas představitelů židovské obce. K asanaci této lokality proto došlo až ve válečných letech 1916 a 1917, když bylo zřejmé, že statika domu je po masivní stavební proměně okolí nenávratně narušena. Dochovaly se dokonce fotografie, na nichž jsou zdi staré chátrající budovy podepřeny. V letech 1928 a 1929 pak na místě nemocnice vyrostl nový dům Pohřebního bratrstva č.p. 248/3, jak ho známe dnes. A při kopání základů v místech, kde nemocnice sousedila se Starým židovským hřbitovem, došlo k nálezu třiatřiceti zlatých mincí, které pocházely z Uher. Byly tu ukryty po roce 1437, tedy bezprostředně po skončení husitských válek.
Kdo po staletí ukrytý poklad objevil?
Zlaté mince objevili dělníci Bartůšek a Plaček. Přinejmenším první z nich se ovšem pokusil nález zatajit a několik zlatých mincí prodal starožitníkovi – po padesáti korunách za kus. Skutečná hodnota mincí se v té době pohybovala okolo tisíce korun za kus. Na vše se ovšem přišlo a celý nález byl pak předán Národnímu muzeu.
Jiné poklady se nenašly?
Nevíme o tom. Jak ale ukazuje předešlý případ, je možné, že případný nález zůstal neohlášen. Jinou věcí je, kolik archeologicky a vůbec historicky cenných objektů vzalo při stavebních pracích během asanace za své.
Jak jste při psaní této pětisetstránkové knihy postupoval?
Na počátku bylo něco osobního. Rodina mé matky totiž žila v Maiselově ulici až do poloviny šedesátých let 20. století. U vzniku této knihy tak stály v mnohém vzpomínky a vyprávění, které se u nás doma tradovalo. K tomu přistoupilo studium historických a archivních pramenů, dobového tisku a po roce 1990 i časté návštěvy Izraele, kde jsem měl možnost mluvit s řadou dosud žijících Pražanů a pospojovat alespoň některé souvislosti mezi Prahou a Jeruzalémem, Prahou a Tel Avivem. Snažil jsem se pro mě osobní téma skloubit se zprostředkováním konkrétních příběhů a historických faktů. Jak se to podařilo, to musí posoudit čtenáři.
Koho konkrétně jste v Izraeli potkal?
Nejčastěji vzpomínám na Petra Langa, který žil v kibucu Giv’at Chajim Ichud. Navštěvoval jsem ho každý rok, on také pravidelně přijížděl do Prahy. Petr byl úžasný člověk. Do hebrejštiny přeložil Čapkovu Dášenku. Ve stejném kibucu bydlel i Pinda, tak mu alespoň místní „Češi“ říkali. Leon Šefa se narodil jako Leon Fischer v roce 1912 v Kaprově ulici. Vyučil se truhlářem a v roce 1936 odešel do židovské Palestiny. Dodnes doma ochraňuji rukopis jeho povídky o golemovi, kterou po letech v Izraeli napsal. Není to velká literatura, ale je z ní cítit mimořádně silné pouto, které k Praze měl. Pozoruhodnou osobností byl i Max Lieben, v Izraeli si změnil jméno na Mordechaj Livni, který žil s manželkou v severoizraelském městě Kiryat Tiv’on. Rozvětvená rodina Liebenů bydlela před druhou světovou válkou v bezprostředním okolí synagog a v převážně sekulární Praze se odlišovala od ostatních svou ortodoxní vírou (kterou Max, jako mnoho jiných, později ztratil). Maxův strýc Salomon Hugo Lieben patřil k zakladatelům pražského Židovského muzea. Navštěvoval jsem i vinohradskou rodačku Ruth Bondyovou nebo Ruth Goldsteinovou, která se svou matkou a otcem – poslancem prvorepublikového parlamentu Dr. Angelem Goldsteinem – bydlela na rohu Pařížské a Široké ulice. Píšu o ní ve své knize. Musím připomenout také spisovatele Viktora Fischla, i když z Prahy nepocházel. Dodnes si pamatuji jeho jeruzalémskou adresu: Sderot HaMe’iri 12.
Bylo obtížné pracovat s historickými fotografiemi, které teď v knize vypadají velmi kvalitně?
Obrazová výbava knihy je dílem mé ženy, po léta mého nejbližšího spolupracovníka. A možná by tu měla zaznít ještě jedna věc. Myslím, že je důležité nepodléhat bezmyšlenkovitě možnostem, které nabízejí moderní technologie, zejména umělá inteligence. Ta sice staré fotografie dokonale „upraví“ a „vyčistí“, vážně pak vypadají, jako by vznikly včera, ale zároveň je také připraví o autenticitu a ducha.
Proměny zasáhly nejen samotné stavby, ulice a parčíky, ale i jejich názvy. Kdy se z Rabínské ulice stala Maiselova?
V ose současné Maiselovky ležely do asanace Úzká a Rabínská ulice. Úzká od Josefovské (Široké) směrem k dnešnímu náměstí Franze Kafky byla asanována do roku 1905, Rabínská od Josefovské kolem Staronové synagogy směrem k Vltavě do roku 1909. Již předtím však byly sjednoceny pod název Maiselova. Původní předasanační Maiselovka přitom ústila do Josefovské ulice o něco dál, směrem k dnešní Pařížské. Šlo o úzkou kostrbatou uličku, jejíž domy byly z velké části zbořeny hned v první fázi asanace, tedy v roce 1896.
Jaké další zajímavé názvy ulic či náměstí bychom ve zbourané čtvrti nalezli?
Některé ulice si podržely své jméno, jakkoli se jejich půdorysná pozice lehce posunula, příkladem může být Břehová, Jáchymova, Červená nebo Kostečná. Některé zcela zanikly: Goldřichova, Pinkasova, Masařská, V Kolnách nebo Šmilesova, v jejíchž místech dnes leží část Pařížské. A některé ulice byly sice ve své přibližné ose obnoveny, ale pod novým jménem: Z Cikánské se stala ulice Elišky Krásnohorské, z Hampejské, jejíž název se zdál radním obzvlášť nedůstojný, ulice U Starého hřbitova, Sanytrová byla po druhé světové válce přejmenována na ulici 17. listopadu. Samostatnou kapitolou se stala Pařížská, původně Asanační, poté Mikulášská, proražená bez ohledu na původní uliční strukturu napříč celou čtvrtí.
Neztratila podle vás čtvrť Josefov touto zásadní proměnou až příliš mnoho ze své neprobádané tajemnosti, lákavé záhadnosti, mýtotvornosti? Věřit na existenci golema bylo tehdy jistě snazší než dnes… Určitě ano. Naše romantické představy o Páté čtvrti jsou příliš podmanivé, abych mohl odpovědět jinak. Na druhou stranu myslím, že zvláštní genius loci v ulicích Josefova přetrvává. Chce to jen zvolit správný čas, nejlépe brzo ráno nebo pozdě večer, kdy zůstávají ulice prázdné, a vydat se do okolí synagog. Nahlédnout malým zamřížovaným okénkem z ulice 17. listopadu na hřbitov, nadechnout se vlhkého vzduchu, který ze hřbitova vane, nechat na sebe působit fantazii. Takže ano, zároveň věřím, že tu stále přetrvává něco výjimečného bez ohledu na moderní zástavbu a turistické běsnění. Nashromážděná energie, emoce, zkušenost, navrstvené lidské osudy – anebo možná tohle všechno existuje jen v duši vnímavého chodce. Ale to vlastně stačí.
Máte teď historii Starého Města Pražského takříkajíc v malíčku, předpokládám, že vaše autorské psaní neskončí touto knihou o asanaci. Co píšete nyní nebo co „staropražského“ chystáte v nejbližší budoucnosti?
Další díl Pražských příběhů by měl pokračovat v cestě Starým Městem a Josefovem. Život v těchto čtvrtích koneckonců po zrušení ghetta splynul, jejich hranice, alespoň ta, kterou vyjadřuje genius loci, zůstává nejasná a rozostřená. Knihu plánujeme na rok 2028. Ale kdo ví, co se do té doby přihodí.
LUBOR FALTEISEK
Foto archiv
Ukázka z knihy
Příběh hostince v Maiselově ulici
V tehdejší Rabínské ulici byl vyhlášený hostinec U dennice, nazývaný prostě Dennice. Do přízemního salonu se vstupovalo přímo z ulice. Zde bývalo prý mrtvo přes den a rušno v noci. Hrálo se tu na piano, které stálo v koutě. První zmínka o hostinci je z ledna 1880, policejně uzavřena byla podle zmínky Ignáta Herrmanna již před asanací domu č.p. 220, která proběhla v roce 1903. Předtím byli lidé z domu nuceně vystěhováni.
Vlastní bourání domu č.p. 220 na rohu Rabínské (dnes Maiselovy) a Červené ulice začalo na podzim roku 1903 a krátce před vánočními svátky zbývala z dvoupatrové rohové budovy zakončené střešní mansardou jen osiřelá čelní zeď. Právě tehdy se také přihodila událost, o níž zde bude řeč.
Byla neděle 20. prosince 1903 krátce před šestou. „V Rabínské ulici panoval obvyklý večerní ruch. Lid obého pohlaví a různého věku procházel se tudy, tvořil hloučky a rozmlouval. Najednou zraky upřeny v ta místa, kde stávala Dennice. Vysoká zeď průčelní trčela zde do výše, aby zanedlouho již podlehla motykám a lopatám dělníků. Ale doba jejího trvání měla být kratší,“ líčil události toho večera tisk.
Náhle se ozvalo strašlivé praskání. Na dlažbu Rabínské ulice se vzápětí zřítilo obnažené zdivo dosud smutně čnící k tmavému nebi. Kouř z trosek se valil do ulice. Lidé prchali co nejdál od místa, odkud se rachot a hlomoz ozývaly.
Jen co se pak zastavili, aby se navzájem podělili o zkušenost z proběhlých chvil, roznesla se mezi nimi zpráva, že při zhroucení zbytků rohového domu došlo ke strašnému neštěstí. „U zdi Dennice stál párek milenců, vojín s buclatou služkou, a ti jsou pohřbeni v sutinách zřícené zdi,“ letělo Pátou čtvrtí. Desítky a po chvíli stovky zvědavců se vracely k místu, kde vedle Staronové synagogy dům s proslulou Dennicí stával. A zpráva o neštěstí nabývala dalších podrobností.
„Někteří očití svědkové dokonce věděli, od kterého pluku je nešťastný vojáček, kolik měl hvězdiček a že vyvolená jeho srdce jmenovala se Boženka. Že prý sloužila na Starém Městě a že zrovna dávala vojáčkovi hubičku, když ta zeď na ně spadla. Ubožáci! Zrovna když si lásku přísahali, oba zemřeli!“
Na místo byli okamžitě povoláni hasiči ze Staroměstského obecního dvora. Za svitu pochodní rozebírali ve spěchu zřícené zdivo, aby pronikli k nešťastné dvojici, jakkoli šance, že pod troskami přežila, byly jen malé. Ostatně zpod sutin nebylo slyšet žádné zvuky ani klepání. Okolo se tísnily davy přihlížejících.
„Když však sutiny skrz na skrz prohledali, oznámili hasiči svému veliteli, že v troskách nikoho nenalezli. Ani živého, ani mrtvého,“ popisuje další události tisk. A tak bylo náhle zřejmé, že oni očití svědkové nebyli zase tak moc očití, a jestli vůbec voják s buclatou služkou, údajnou Boženkou, existovali a pod opuštěnou zdí si vyměňovali hubičky, stihli se spasit útěkem. Přeplněné ulice bývalého židovského ghetta zase jednou ovládla bohyně Fáma.
DAN HRUBÝ (* 1968)
Známý český publicista, nakladatel a spisovatel. Je autorem řady knih především o dávno zmizelé Praze, na Starém Městě se také narodil. Po Fakultě sociálních věd UK prošel publicistickou praxí. Do týdeníku Reflex psal zejména o historii, od poloviny devadesátých let byl šest roků také spoluscenáristou známého komiksu Zelený Raoul. Později vedl magazínové přílohy Lidových novin. Ve svém nakladatelství Pražské příběhy vydává stejnojmennou ediční řadu, která díky čtenářsky poutavě napsaným textům a neotřelému pohledu na minulost hlavního města doplněnému bohatou faktografií dosáhla značné obliby. Vyšly zde například knihy Ztraceným světem Starého Města, Z malostranských zákoutí až do jiného světa, Skutečné kriminální případy z let první republiky, Na cestě Malou Stranou a další. Z židovské tematiky v nakladatelství, které vede společně se svou ženou, vydal i Talmud do kapy nebo Hebrejky Jana Fingerlanda, které se staly bestsellerem. Dan Hrubý již dvakrát obdržel Cenu Egona Erwina Kische určenou pro autory literatury faktu a je držitelem i dalších ocenění.