Ještě tak před deseti lety tudy Češi bez zastavení projížděli při své cestě k moři, dnes do severoitalské provincie Trentino směřují v létě jezdit na kole či chodit po vyznačených trasách a v zimě lyžovat. V místních údolích se také odehraje část letošní zimní olympiády. Za návštěvu ale tento kus Itálie stojí i mimo hlavní sezony. My jsme se odtud vypravili ještě dál, do Verony, do regionu Benátsko.

Pravidelně míříme k největšími italskému jezeru Garda v listopadu či na přelomu dubna a května. Turistů je málo, většina turisticky zajímavých cílů je ale otevřená. Cesta třeba z Prahy sem trvá autem kolem sedmi hodin, a když spolujezdcům řeknete na promrzlé silnici průsmyku na Brenneru, že za dvě hodiny uvidí palmy, nevěří tomu. Ale přesně to městečko Riva del Garda, jež leží přímo u jezera, nabízí.

Za covidu, v době, kdy se trochu dalo vyjíždět do světa, jsme se tady naučili chodit do asi nejlepší místní cukrárny Flora, a tak jsme se při poslední návštěvě loni v listopadu rovnou ubytovali v hotelu, který ji zřizuje. Zadními průchody jsme kolem bazénků a palem mířili na obchůzky jezera. V létě jsou jeho pláže plné, na vyznačených trasách sviští cyklisté, lodě vyplouvají na vyhlídkové plavby, surfaři čekají na příhodný vítr a stánky a restaurace jsou v obležení. Dnes se tady staví kongresové centrum s ubytováním. Stojí za to zastavit se na prvotřídní italskou kávu v přístavu.

Turistům se tu naskytne pohled na sochu sv. Jana Nepomuckého, patrona české země, dobré pověsti a mlčenlivosti i všeho, co souvisí s vodou. V Itálii je mnoho jeho soch na mostech a na náměstích. Umístili je tam poté, co papež Inocenc XIII. uznal kult světce Jana Nepomuckého na počátku 18. století. Není to ale jediné spojení s námi, hned u přístavu je obrovská budova elektrárny Ponale, do níž jde voda z horního jezera Ledro. Lidé, kteří okolo něj žili, byli za 1. světové války vysídleni do Čech a na Moravu.

Přestože území patřilo k Rakousku-Uhersku, císař František Josef I. jeho obyvatelům nedůvěřoval kvůli jejich italskému původu a dal příkaz, aby si sbalili nejnutnější věci a počkali na železniční stanici – ta už neexistuje, v její bývalé budově je v Rivě informační turistické centrum – na vlak. Kam je veze, nikdo netušil.

Vysídlenci se dostali třeba do Bystřice pod Hostýnem, Slaného, oblasti Příbrami. I když se k nim u nás zpočátku stavěli lidé zdrženlivě, postupně je Italové přesvědčili o své pracovitosti, houževnatosti a zrodila se mnohá přátelství a třeba i nové manželské svazky.

První tiskárna

Hned za přístavní věží je v Rivě spleť úzkých uliček, kam málokdo zamíří. Právě tady se ale dají najít na domech cedulky upozorňující na místní židovskou čtvrť. První zmínky o židovské komunitě v Rivě se objevují v druhé polovině 15. století. Synagoga se nacházela v domě na náměstí Piazza Granda, které už neexistuje. Zřejmě v 16. století byl postaven poblíž západních hradeb města také židovský hřbitov.

Historické prameny dokládají, že místní komunita byla pod ochranou aristokracie, s níž měla silné obchodní vazby. Ani to ale nezabránilo tomu, aby byli Židé vystaveni nejrůznějším omezením. Nesměli třeba v některých dnech v týdnu chodit na veřejná prostranství, v roce 1512 byli dokonce obviněni z toho, že mohou za mor, který oblast zachvátil. V roce 1539, po smrti knížete-biskupa Bernarda Clesia, se k moci dostal kardinál Cristoforo Madruzzo. Ten zaručil židovské komunitě ochranu, zmírnil omezení a tím zvýšil příliv Židů do obce.

Židé z Rivy se naštěstí vyhnuli největšímu skandálu, s nímž byli spojování ti, kdo sídlili v městě Trento. V roce 1475 byla smrt dvouletého chlapečka Simonina z Trenta zneužita k jejich pomluvě a biskupství vydalo nařízení, že zdejší území musejí Židé opustit. Riva ale spadala pod benátskou nadvládu, pod níž zůstala až do první poloviny 16. století.

Židovská komunita v Rivě se rozhodně nechtěla izolovat od místního dění – třeba v městských ješivách se studovaly nejen hebrejské, ale i latinské texty. Židé stojí také za založením v té době v Trentinu jediné tiskárny. Šlo o doslova revoluční krok, a i když byly knihy v hebrejštině v ostatních částech Itálie ničeny, díky vztahům s Cristoforem Madruzzem měly židovské publikace z Rivy jeho podporu. Nechyběly na nich samozřejmě erby městečka Riva del Garda a kardinála Madruzza, Od konce 17. století ale začala být židovská komunita segregována nebo postupně odešla sama. A tak ji dnes připomínají už jen zmíněné cedule na domech v městečku.

Muzea jsou všude

Svůj listopadový pobyt jsme chtěli okořenit i novými místy u Lago di Garda. Opustili jsme severní část jezera a vydali se objevovat jeho západní břeh cestou do Verony, města, kde žila Shakespearova Julie z rodu Kapuletů. Jako první jsme zamířili do lyžařského střediska Monte Baldo v oblasti Benátsko s výhledem na jezero. Na deset kilometrů sjezdovek, které ocení hlavně rodiny s malými dětmi a začátečníci, se dá dostat lanovkou z Malcesine. V době naší návštěvy už nejezdila, ke sjezdovkám jsme dojeli autem.

Městu Malcesine se říká Perla Gardského jezera a jeho historie sahá až k Etruskům. Jejich hroby tu byly objeveny při rozsáhlých archeologických vykopávkách. V areálu hradu bychom marně hledali nějaké vybavení z dob bývalých vládců; zašli jsme proto do přírodovědeckého muzea, které zde sídlí. Do Malcesiny zavítal i objevitel památek u Lago di Garda J. W. Goethe, který neopomenul ani Rivu. Básník byl ale v Malcesine zadržen jako špion rakouského císaře, protože si dělal náčrty věží a opevnění.

Navštívili jsme také Muzeum oleje neboli Museo dell’Olio, které je za Bardolinem. U jezera se dělá jeden z nejlepších olivových olejů, při jehož ochutnávání vás budou zdraví prospěšné polyfenoly pěkně štípat. Rodinná firma, jež muzeum vlastní, se zaměřuje nejen na jeho prodej, ale v designově pojatém obchodě nabízí třeba i kosmetiku. Hned za hlavními dveřmi je vstup do muzea. Návštěvníci v něm zjistí, jak se olej vyráběl dřív, co k tomu bylo zapotřebí a jak jednoduché stroje na drcení oliv vypadají. Prohlídka, která je kvůli rozsáhlosti muzea časově delší, je zdarma. A už míříme do Verony, města, které nepatří jen Julii, ale zůstaly tu zachovány některé židovské památky a také se tady odehraje závěrečný ceremoniál ZOH 2026.

Vše je kolem arény

Každé turisticky atraktivní místo má problémy s parkováním, my ale jeli mimo hlavní sezonu, takže jsme bez problémů vklouzli do parkovacího domu nedaleko náměstí Piazza Bra, kde je proslavený amfiteátr Arena di Verona. Římská aréna byla postavena kolem roku třicet našeho letopočtu, v amfiteátru, jenž je druhý největší po římském Koloseu, dělají představení pod širým nebem i pro patnáct tisíc diváků a odehraje se tu závěrečný ceremoniál olympiády.

Hvězdou zakončení s názvem Krása pohybu bude světoznámý italský baletní tanečník Roberto Bolle. „Poprvé v historii se olympijský ceremoniál uskuteční na místě zařazeném na seznam kulturního dědictví UNESCO,“ uvedl prezident organizačního výboru Giovanni Malago. Hry skončí 22. února.

Náměstí u arény je, pokud zatoužíte po jídle a pití, turistická past. Restaurace a kavárny ho obklopují ze všech stran, nechybějí před nimi jídelní lístky s vyfoceným menu za ceny, které ohromí. Obyčejné espresso stojí tři a půl eura. Přesto jsme si sedli k jednomu stolu, když si nás nikdo ani po deseti minutách nevšiml, zamířili jsme do nejbližší uličky. Káva, a to ještě ochucená grappou, rázem byla za 2,50 eura. Výhled na arénu nechyběl.

Posilněni jsme vyrazili do historického centra, které se dá obejít pohodlně pěšky. Vynechat jsme samozřejmě nemohli dům s balkonem Casa di Giulietta, který připomíná slavnou tragédii. I když jde o fikci, nebrání to hlavně zámořským turistům, aby sahali na pravé ňadro sochy Julie umístěné ve dvoře s tím, že tak budou mít štěstí ve svých vztazích. Vstup je do prostoru pod balkonem, kde jsou obchůdky se suvenýry, zdarma. Ale v době uplynulých vánočních svátků se sem z důvodu bezpečnosti dostali jen platící zájemci. A je možné, že stejné opatření bude i o olympiádě. Do domu Kapuletů se za vstup platí, v pondělí, v době naší návštěvy, bylo zavřeno.

Krásné je i nedaleké náměstí Piazza delle Erbe, kde kdysi bývalo římské fórum a dnes živý trh a kavárny v obležení turistů. Piazza dei Signori je obklopena paláci a nechybí socha Danta Alighieriho, který zde žil v exilu. A už jsme na Via Portici 3, kde je synagoga. Podle zachovaných dokumentů Židé žili v centru města už v 10. století. Museli platit vysoké daně a byli pod neustálou kontrolou, od 15. století je Benátská republika vzala pod svou ochranu. Mezi židovské osobnosti ve Veroně ve středověku patřili básník Abraham ibn Ezra, rabín Eliezer ben Šmuel a talmudista Hillel ben Šmuel. V polovině 16. století žilo ve Veroně asi 400 Židů. V roce 1909 jich bylo 600 a v roce 1931 429. Dnes židovská komunita čítá asi 100 členů.

Výstavba monumentální synagogy začala v roce 1864. Soutěž na ni vyhrál projekt architekta Franca a inženýra Mantovanelliho, kteří navrhli velkolepou budovu umístěnou v bývalé oblasti ghetta se vstupem na hlavní ulici, dnešní Via Sella. Dva roky poté, co byla stavba zahájena, došly peníze a projekt se zjednodušil. V roce 1928 došlo k dalším úpravám hlavně proto, že v okolí šly k zemi některé budovy. Architekt zvolil návrh, jenž více odpovídal tomu, jak se místo měnilo v moderní oblast.

Demolice sousedního domu umožnila přidání nové fasády s výhledem na dnešní Via Rosani, která měla být hlavním vchodem. Odtud vede malý vestibul do síně. Během šoa bylo deportováno a zavražděno 31 veronských Židů. Na jejich památku byla na synagoze umístěna pamětní deska. Návštěvu synagogy je dobré domluvit předem, stejně jako současného židovského hřbitova v Borgo Venezia. „To je židovský hřbitov,“ hlásila nám místní obyvatelka, když jsme si prohlíželi jeho zeď. Naproti hřbitovu jsou bytové domy a ze strany je hřiště, kam zrovna mířili mladí fotbalisté. Historická stavba si tak dobře rozumí i s moderní dobou.

JANA HANUŠKOVÁ
Foto: Pavel Hanuška a Pixabay