Rabín Shmuel Rosenberg v Praze působí jako asistent vrchního rabína pro sociální oblast. Povídali jsme si o jeho chasidských kořenech, mládí v Tel Avivu, rozdílech studia židovských textů v ješivách a v akademickém prostředí, i o tom, že Bůh není přítomen jen v synagoze nebo ve svatých textech, ale ve všem, co děláme.

Chtěla jsem se zeptat na vaši rodinu, protože mě zaujalo, že jste vyrůstal v chasidském prostředí. Tipovala bych Chabad. Je to správně?
Vyrůstal jsem spíše ve smíšeném chasidském prostředí než v rámci jednoho jasně vymezeného směru. Můj otec pochází z gerovské chasidské tradice s kořeny v Polsku a později v Austrálii, zatímco moje matka je ba’alat tšuva – nevyrůstala nábožensky a k náboženskému životu se dostala skrze Chabad. Určitý vliv tedy u nás doma byl, ale ne stoprocentní.

Navíc jsem vyrůstal v Tel Avivu, což není typicky chasidské prostředí, a to mě výrazně formovalo. Postupně jsem vstřebával vlivy z různých tradic: Chabad skrze matku, Ger skrze rodinné zázemí a Ruzhin skrze ješivu, kterou jsem navštěvoval. Ruzhinská chasidut pochází z Haliče – dnešní Ukrajiny – regionu historicky propojeného s polským i východoevropským židovským životem.

Jaké to bylo vyrůstat jako chasid v Tel Avivu?
Úžasné. Tel Aviv má velmi bohatou chasidskou historii, o které mnoho lidí neví. Vyrůstat tam bylo fascinující. Je to velmi pestré město a tehdy tam existovala výrazná míra soužití mezi praktikujícími a sekulárními obyvateli. To mě hodně ovlivnilo. Ukázalo mi to už v dětství, že hluboká víra nemusí znamenat izolaci od světa.

Snažili se vás rodiče chránit před „vnějším“ světem?
Ano i ne. Dohlédli na to, abych měl kvalitní tradiční vzdělání – studoval jsem v ješivách mimo Tel Aviv – ale zároveň jsem vyrůstal ve velmi otevřeném prostředí. Jako dítě jsem chodil na koncerty a do muzeí. To nebylo všude běžné, i když v Tel Avivu byla větší otevřenost, dokonce i v chasidském prostředí.

Měl jsem tady v Praze krásnou zkušenost. Na jedné šabatové večeři jsem se potkal se synem rabína Frenkla, který dříve bydlel ve stejné telavivské čtvrti. Jeho otec byl významným rabínem a zároveň mimořádně otevřeným člověkem. Ztělesňoval pro mě myšlenku, že hluboká víra a otevřenost světu se nevylučují. Bohužel taková otevřenost v náboženském prostředí postupně vymizela. Když jsem o tom mluvil s jeho synem, potvrdil mi, že tehdejší atmosféra byla skutečně jiná. Přesto mám v posledních letech v Izraeli pocit, že se něco znovu dává do pohybu – že se pomalu vrací větší otevřenost i širší pojetí náboženského života.

Jak byste dnes definoval svou náboženskou identitu – jako chasidskou, ortodoxní, moderně ortodoxní?
Z hlediska světonázoru mám nejblíže k moderní ortodoxii, i když tento pojem obvykle označuje velmi konkrétní zázemí – určité ješivy, školy a jasně vymezenou komunitu. Vyrůstal jsem v úplně jiném prostředí a tato zkušenost je dodnes velkou součástí toho, kým jsem. Řekl bych tedy, že v sobě spojuji více identit.

Jaký otisk ve vás zanechala chasidská spiritualita – a jak se promítá do vašeho dnešního vztahu k víře a světu?
Nejvíce mě ovlivnila myšlenka, kterou v současném chasidském hnutí občas postrádám – přesvědčení, že Bůh není přítomen jen v synagoze nebo ve svatých textech, ale ve všem, co děláme. Bohoslužba není jen modlitba nebo studium – je to také pití kávy, cestování, sport, umění, jídlo, čas strávený s přáteli. Všechno, co děláme, můžeme dělat vědomě s nějakým vyšším záměrem. Anebo tuto příležitost promarnit. Tento způsob vidění světa mě hluboce ovlivnil.

Zároveň to ale pro mě bylo i zdrojem určitého vnitřního napětí. Existoval rozdíl mezi ideálem, o kterém jsem četl, a realitou, kterou jsem občas vídal – a tento rozpor mě nakonec od chasidského světa – jako mého životního rámce – vzdálil. Na druhou stranu tento rozpor podle mého platí pro celou společnost. Nemůžeme být všichni jen rebelové a revolucionáři, stejně tak nemohou společnost homogenně tvořit jen ti, kteří bez otázek plní všechny úkoly. Pro mě zůstává klíčové přesvědčení, že spiritualita a bohoslužba nepatří jen do synagogy nebo bejt midraše – patří do života samotného, do všeho, co děláme.

Co vás přitáhlo k akademickému studiu judaismu na Hebrejské univerzitě?
Fascinovaly mě židovské texty, židovská filozofie a Talmud. A měl jsem pocit, že pokud se jim chci věnovat do hloubky, měl bych je studovat i v akademickém prostředí.

Pocházelo mnoho vašich spolužáků z náboženských kruhů?
Záleží na katedře. Na Hebrejské univerzitě byly dvě – katedra Talmudu a halachy a katedra židovské filozofie. Na filozofii bylo přibližně 60 % studentů z náboženského prostředí, na Talmudu prakticky 100 %.

Studium Tóry a Talmudu je fascinující. Kdysi jsem slyšela přirovnání, že Tóra je jako oceán – bez ohledu na to, jak dlouho v něm plaveme, nikdy ho celý nepřeplaveme. Jak se akademické studium lišilo od zkušenosti v ješivě?
Rozdíl je obrovský. Nejzajímavější pro mě bylo zjištění, jak rozdílně lze číst tentýž text. Člověk má pocit, že text je prostě text – jak odlišný může výklad být? A pak zjistí, jak radikálně se mohou lišit.

Použiji-li vaši metaforu oceánu, tak v ješivě v tom oceánu všichni plavou stejným stylem. V akademickém prostředí studenti plavou sice v úplně stejných vodách, ale úplně jiným způsobem. Velmi záleží na perspektivě plavců. Hlavní rozdíl je v tom, že akademický přístup není vázán halachou. Je kritický a nevychází z náboženského rámce. Přesto téměř všichni profesoři, se kterými jsem studoval, byli hluboce věřící lidé. Pro ně akademické studium židovských textů nebylo v rozporu s vírou – naopak, kritický přístup byl součástí jejich náboženského přesvědčení.

Žijeme ve 21. století a náš způsob uvažování je nevyhnutelně formován vědou a kritickým myšlením. Využíváme je v každodenním životě – a přijde mi nepřirozené je odkládat ve chvíli, kdy mluvíme o víře nebo teologii. Pokud má být moje víra opravdová, musí být prožívána v realitě současného světa.

Kdy jste se rozhodl stát rabínem? A byly vaše první rabínské zkušenosti v Izraeli?
Původně jsem neplánoval, že se stanu rabínem. Před několika lety jsem však navštívil Polsko, které pro mě jako člověka vyrůstajícího v chasidském prostředí představovalo historicky velmi důležité místo. Přijel jsem bez konkrétního záměru, spíš jako návštěvník, který chce tuto zemi poznat z pohledu vlastních duchovních kořenů.

Cítil jsem se tam dobře a postupně jsem se víc a víc aktivně zapojoval do života místní židovské komunity – nejprve jako příležitostný rabín na Vysoké a další svátky. To mě dovedlo k tomu, že jsem se začal na institutu Amiel připravovat na práci izraelského rabína působícího v diaspoře. Po několikaleté přestávce v Izraeli jsem byl oficiálně vyslán do Krakova na post rabína.

Pokud si dobře pamatuji, v Izraeli jste pracoval v oblasti speciálního vzdělávání.
Ano, je to tak. Pracoval jsem v malé instituci, která pomáhala dětem s poruchami učení. Spolu s kolegy jsme věřili, že postižení nebo porucha učení nemusí nutně znamenat nižší inteligenci, jen vyžadují jiný přístup k učení. Pracovali jsme s dětmi, rodiči i se školským systémem a snažili se pro každého na míru najít individuální metody vzdělávání. Různí lidé potřebují k učení různé prostředí. Někdo vyžaduje absolutní ticho, jiný se naopak lépe soustředí v ruchu. A přesto často očekáváme, že všichni – zejména děti – budou fungovat stejným způsobem ve stejné třídě.

S tím úplně souhlasím. Myslíte si, že vaše zkušenost se studiem v ješivě a na univerzitě ovlivnila váš pohled na vzdělání? Jsou to velmi odlišná prostředí – nejen v přístupu k textům, o kterém jste mluvil před chvílí.
Rozhodně. V akademickém prostředí obvykle přijdete na přednášku a pak o samotě nad daným tématem bádáte. Samozřejmě že i vysokoškolští studenti spolu diskutují, ale atmosféra těchto hovorů je – oproti tomu, na co jsem byl zvyklý – daleko klidnější a zdrženlivější.

Když vejdete v ješivě do bejt midraše (studovny, pozn. redakce), je to jako byste se ocitli na rušném nádraží – ozývá se tu křik, hádky, studenti přecházejí z místa na místo, panuje tu zdánlivě totální chaos. Studium je velmi živelné. Během diskusí zapojujete nejen intelekt, ale i ostatní smysly, hlas, tělo. Musíte okamžitě reagovat, argumentovat, přemýšlet nahlas. Je to velmi intenzivní a dynamické. Nevím, jak bych to přesně vysvětlil z hlediska neurovědy, ale intuitivně mi takové učení dává smysl. Samozřejmě že studium v ješivách má oproti akademickému prostředí také svá úskalí, přesto je ten expresivní, tělesně zakotvený způsob učení pro mě něčím skutečně výjimečný.

Jaké to je být zase v Evropě, v Praze?  
Nejvýraznější rozdíl vnímám v tom, že proti Izraeli je zde mnohem těžší být praktikující Žid. Vše, co vás v Izraeli obklopuje, je židovské. V Evropě si judaismus musíte aktivně vyhledat a zvolit – jídlo, vzdělání, slavení svátků, chození do synagogy, rodinný život.

Na druhou stranu tady potkávám mnoho lidí, kteří se sice nepovažují za věřící či praktikující Židy, přesto se s židovstvím silně identifikují a jsou na něj hrdí. Považují se za součást židovského lidu a jsou s ním hluboce spojeni skrze kulturu, historii, filozofii, rituály či Izrael.

A právě tohle mám na diaspoře rád. Tím, že je Izrael židovským státem, mají mnozí lidé pocit, že už se nemusejí snažit – židovství je obklopuje na každém kroku, a tak „nemusejí dělat nic židovského“. Judaismus se tam často mísí s politikou, konflikty a se spory, což vede některé lidi k tomu, že se od něj nakonec úplně distancují.

Co mi v Izraeli vadí nejvíc, je ostré rozdělení mezi náboženskými a sekulárními Židy. Nerozumím tomu. Jsme přece Židé – někdo dodržuje víc, někdo méně. Všichni máme své silné i slabé stránky. Právě rozmanitost – schopnost přizpůsobovat se a vytvářet různé podoby židovské kultury na různých místech – je jedním z důvodů, proč jsme přežili. A zároveň patří k tomu nejkrásnějšímu na judaismu.

Čeho byste chtěl během svého působení v Praze dosáhnout?
Co mě skutečně motivuje, je moje láska k judaismu, k lidem a ke spojení mezi nimi. Když učím – ať už se jedná o lekce k týdenním parašám, nebo židovské filozofie – polovinu mých hodin tvoří samotný obsah, druhou polovinu představuje setkání. Tedy to, že se lidé setkávají, mluví spolu, přou se, vytvářejí si vzájemné vztahy. Ten sociální rozměr je pro mě stejně důležitý. Když se lidé propojí skrze Tóru, je to to nejlepší, co se může stát. O to usiluji nejvíce.

Jednou z vašich funkcí je rabín Lauderových škol. Myslíte si, že zde využijete i své pedagogické zkušenosti?
Určitě. Když mluvím s dětmi, mluvím s nimi jako s malými dospělými – nejsou méně inteligentní, jen komunikují jinak. Zatím jsem byl na ranním minjanu a účastnil se několika hodin – se staršími studenty i ve školce. Celou třídu jsem zatím neučil, ale to přijde. Budu se škole věnovat jako rabín – skrze výuku, setkání i různé aktivity. Pravděpodobně začnu učit pravidelně příští semestr, v únoru.

Budete učit v angličtině?
Pravděpodobně ano. Už jsem se setkal s mnoha studenty a byl jsem příjemně překvapen úrovní angličtiny – a dokonce i hebrejštiny – v komunitě i ve škole. Samozřejmě se chci naučit česky. Už trochu díky polštině rozumím.

Budete se zapojovat i do předškolního vzdělávání a mateřských škol?
Ano. Stále ještě řešíme přesný rozvrh, ale určitě obojí. V prosinci jsem byl v Hagiboru a bylo to úžasné. Děti zazpívaly tamním obyvatelům chanukové písničky a pak jsme spolu diskutovali. Někteří mluvili anglicky, jiní potřebovali překlad, ale fungovalo to skvěle. Byl to opravdu silný zážitek.

Mohou navštěvovat vaše lekce?

Ano, určitě. Na židovské obci mám v tuto chvíli dva kurzy. Jedno setkání bývá nad týdenní parašou a ve druhém mluvíme o židovském myšlení. Obvykle je tam asi pět účastníků; nejméně jsme měli dva a nejvíce dvacet. A samozřejmě bych byl rád, kdyby se přidalo více lidí.

Budete učit i online

Ano, v rámci e-školy Lauderových škol. Ty jsou určené zejména mimopražským. Obecně dávám přednost osobní výuce. Jsem rád s lidmi a věřím, že osobní setkání je pro výuku přínosné. Obrazně řečeno, Tóra potřebuje vaše nohy – pro studium je nutné vynaložit nějaké úsilí, popojet tramvají, metrem, trochu se projít. Samozřejmě pokud někdo opravdu nemůže přijít, spojíme se s ní nebo s ním online.

Chystáte se spolupracovat s komunitami mimo Prahu?
Doufám že ano. Některé mě už pozvaly a až se tady trochu zabydlím, určitě je navštívím a zkusím s nimi navázat užší spolupráci.

Na základě našeho rozhovoru se zdá, že propojení sekulárních a ortodoxních komunit pro vás není problém. Takový přístup je ve zdejším prostředí podle mého mínění velká výhoda.

Ano, je to tak. Osobně žiji ortodoxním životem, dodržuji halachu. Na lidské úrovni se však cítím hluboce spojený se všemi Židy. Myslím, že je důležité, abychom drželi pohromadě. Nemusíme spolu vždy souhlasit, můžeme spolu dokonce i silně nesouhlasit, považuji však za správné najít mezi sebou společnou řeč. Neshoda je součástí židovské tradice, ale nakonec bychom měli být schopni říci, že ačkoliv spolu nesouhlasíme, zůstáváme přáteli. Svět, ve kterém by všichni mysleli, oblékali se a chovali stejně, by byl neuvěřitelně nudný. Rozmanitost není problém, díky ní zůstává komunita živá.

PTALA SE RADKA LÍM LABENDZ