Žalmy měly v judaismu odedávna výsadní postavení – v liturgii, v každodenní praxi i v lidové zbožnosti. Čtení a modlení žalmů bylo vždy považováno za obzvlášť významné, a proto se staly součástí mnoha obřadů i lidových zvyků. Tomáš Novotný přibližuje, jakou roli žalmy v lidové zbožnosti hrály.

Žalmy byly vždy považovány za prostředek pomoci v nejrůznějších životních situacích. Jedním z příkladů je předčítání žalmů na pohřbech tak, aby jejich začínající písmena dala dohromady jméno zesnulého.

Hojné užívání žalmů v některých kruzích paroduje následující anekdota z Izraele:

Jednoho dne přišla mladá maminka za rabínem s problémem – její malé děťátko mělo silné průjmy. (V určitých kruzích se totiž za rabínem přichází s jakýmkoliv problémem.)
A co jí rabín poradil? „Modli se žalmy!“
Za nějaký čas se tatáž maminka objevila znovu – tentokrát s opačným problémem: dítě trpělo zácpou.
A rabín? Zase poradil: „Modli se žalmy!“
Maminka se na něj udiveně podívala a řekla: „Opravdu žalmy? Já myslela, že žalmy staví.“

Žalmy byly a jsou často používány až překvapivými způsoby. Obzvláště v komunitách vycházejících z kabalistické tradice, která přisuzuje biblickým textům hlubší skrytý význam, je jejich využití podrobně rozpracováno. K takové tradici patří drobný, ale pozoruhodný spisek Šimuš tehilim (Použití žalmů).

Vznikl pravděpodobně někdy v 8. nebo 9. století a býval připisován Rav Hai Gaonovi (939–1038). V současné době je však jeho autorství považováno za neprokázané a spíše legendární. Autor v něm uvádí postupně u jednotlivých žalmů, na jakou nemoc či problém je možné ten který použít. Často také uvádí, jaké úkony se při použití žalmu mají provádět, aby žalm správně působil. Někdy je také uvedeno, že se má současně odříkat modlitba Jehí racón pro zesílení účinku.

Zde je na ukázku několik příkladů využití žalmů podle této knihy:

Žalm 3 – proti bolesti ramen a hlavy. Žalm se doporučuje odříkat nad nádobou s olivovým olejem, přidat sůl a směsí se následně pomazat.

Žalm 9 – pro plačící dítě. Žalm se má v tomto případě odříkat, napsat na pergamen či kousek papíru a na dítko připnout nebo pověsit.

Žalm 16 – na odhalení zloděje. Zloděj se díky žalmu odhalí poté, co se smíchá jíl z břehu řeky a písek z moře, směs se důkladně promíchá a prohněte. Následně je nutné napsat jména všech podezřelých pachatelů a jména ponořit do nádoby s čerstvě načerpanou vodou. Po odříkání žalmu jméno zloděje vyplave na hladinu.

Žalm 37 – pro opilce. U tohoto žalmu, tak jako i u některých jiných, se pokyny k provádění v jednotlivých verzích tohoto spisku různí. V jedné verzi je doporučováno recitovat žalm nad sklenicí vody třikrát denně po dobu sedmi dnů. V jiné verzi má být voda dotyčným vypita. Jiná verze doporučuje sepsání verše a vložení pod polštář, na kterém spí osoba trpící závislostí na alkoholu.

Žalm 45 – pro toho, kdo má zlou ženu. Stejně jako u léčby bolesti ramen a hlavy žalmem 3 se doporučuje odříkat žalm nad nádobou s olivovým olejem, přidat sůl a směsí se následně pomazat.

Žalm 58 – na ochranu před napadením zlým psem. Tento verš má chránit toho, kdo jej má napsaný na pergamenu a nosí jej u sebe jako amulet.

Žalm 61 – pro toho, kdo se bojí jít domů.

Žalm 73 – obrana proti nucenému pokřtění. Doporučuje se odříkávat 7× denně.

Žalm 102 – otevření lůna neplodné ženy. Pro dosažení účinku je třeba tento žalm recitovat každý den třikrát před východem slunce, přitom vyslovit i zvláštní jméno יה יה, odvozené z konců některých veršů, a pokračovat, dokud nebude prosba vyslyšena.

Žalm 104 – dobrý na hubení škůdců na rostlinách.

Žalm 119 – léčivé účinky. Účinky jsou rozdělené podle jednotlivých veršů, např. třetí verš pomůže při nemoci pravého oka, čtvrtý při nemoci toho levého.

Žalm 123 – návrat uprchlého otroka. V tomto případě se má napsat jméno služebnice, pána i otroka – a ten se poté vrátí. V jiné verzi se doporučuje zapsat celý žalm pozpátku a umístit jej na zadní vchod domu.

Žalm 134 – na pomoc při učení. Doporučuje se žalm odříkat před začátkem studia.

Uvedené příklady ilustrují, jaký význam a působení jsou v rámci této tradice žalmům přisuzovány.

V dějinách však nepřistupovali rabíni k tomuto spisu jednotně. Představitelé kabalistické tradice jako například Rav Chajim Vital (1543–1620), žák Ariho (Rava Jicchaka Lurii), ve svých spisech zmiňuje využití žalmů a posvátných jmen podle Šimuš tehilim jako součást duchovní praxe – ovšem pouze tehdy, jsou-li používány s čistým úmyslem a pod správným vedením. Podobně i Rav Jisrael ben Eliezer, známý jako Baal Šem Tov (1698–1760), zakladatel chasidismu, sice Šimuš tehilim výslovně necituje, ale podporoval užívání žalmů pro duchovní ochranu a zázraky – v souladu s duchem tohoto spisu.

Naopak jiní rabíni byli zcela proti těmto praktikám a považovali je za pověrčivé a za nepovolenou magii. Vilenský gaon Rav Elijahu z Vilna (1720–1797) výslovně varoval před používáním magických praktik a amuletů – včetně těch založených na žalmech – pokud nejsou podloženy halachickou autoritou. Podle něj mohou být takové praktiky nebezpečné a blízké pověrám. Z novodobých autorit podobný postoj zastával i Rav Ovadia Josef (1920–2013), který ve svých spisech upozorňoval, že užívání amuletů a magických praktik včetně těch popsaných v Šimuš tehilim není v souladu s halachou a může být považováno za zakázané.

Tento text tedy není výzvou k praktikování uvedených postupů, ale spíše připomenutím zajímavého spisu, který svědčí o tom, jak hluboce byly žalmy v dějinách judaismu zakořeněny i v lidové zbožnosti.

TOMÁŠ NOVOTNÝ