Tetování bylo vždy spojeno s kontroverzí. Ačkoli jeho kořeny sahají až do neolitu, kdy se naši prapředci tetovali především ze zdravotních důvodů, dodnes ho někteří vnímají jen jako pomíjivý módní trend. Ve skutečnosti však nejde o žádný výstřelek moderní doby, ale o starobylý fenomén, který lidstvo provází po tisíce let a zanechal v jeho historii výraznou stopu.

První tetování měla podobu jednoduchých, drobných motivů, které však nesly silnou symboliku. Lidé si jimi „zdobili“ tělo především kvůli domnělým zdravotním účinkům. Věřilo se, že tetování umístěné na konkrétních částech těla může svému nositeli dodat sílu, rychlost či vytrvalost nebo pomoci při léčbě různých neduhů. Zajímavé je, že některé vědecké studie tuto víru částečně potvrzují. Podle nich tělo vnímá čerstvé tetování jako poranění, které je třeba zahojit, a proto automaticky aktivuje imunitní systém. Ten se snaží s inkoustem „bojovat“ a zároveň uzavřít vzniklou ránu, čímž dochází ke zvýšené obranyschopnosti organismu. Nedávno publikovaný výzkum Biologického centra Akademie věd ČR, realizovaný v rámci mezinárodní studie, naopak ukázal, že běžně používané tetovací pigmenty mohou vyvolávat zánět a snižovat účinnost některých očkovacích vakcín.

Kapitolou sama pro sebe jsou Maorové a jejich pověstná celotělová i obličejová tetování, která si jejich nositelé museli zasloužit odvahou, ctí a konkrétními činy. Tetování moko není pouze historickým odkazem, ale stále živou tradicí, která má v maorské kultuře hluboký význam i dnes. Maorové byli a jsou skutečnými mistry tetování a jejich techniky dodnes studují a přejímají tatéři i umělci z celého světa.

Tetování tehdy plnilo především rituální a náboženskou funkci a vycházelo z přesvědčení konkrétních kmenů a komunit. Od 16. století se však postupně stalo také symbolem námořníků a prostředkem vyjádření identity. Motivy, které si nechávali vytetovat, často odrážely jejich osobnost, hodnoty i zážitky z cest a dlouhých plaveb. Právě v této době navíc vznikaly první tetovací strojky a odklánělo se od primitivních metod – od obroušených bambusových tyčí či improvizovaného „vězeňského“ tetování pomocí jehly a inkoustu z popela, roztavené gumy a tělních tekutin používaných kvůli sterilizaci. Dokonce i slavná císařovna Sissi Bavorská si po vzoru námořníků, se kterými se seznámila při svých plavbách, nechala udělat tetování. Do konce života nosila na rameni vyobrazenou kotvu.

Styl tetování se měnil a vyvíjel, v minulosti byl často přisuzován určitým subkulturám, nižší společnosti, rebelům nebo kriminálníkům. Jednalo se o způsob, jak se odlišit od většiny a dát najevo svůj názor. Tetování bylo statusem i symbolem určitého společenského postavení. Většinou se však jednalo o svobodnou volbu, která nikomu neškodila. Jenže co se dělo v případě, že z tetování se stal hrůzný cejch značící to, že jste přišli nejen o svobodu, ale o všechna svá práva?

Tetování v koncentračních táborech

Za dob holocaustu se tetování stalo prostředkem masového „značkování“. Existují svědectví některých přeživších, kteří byli schopni i po letech popsat tu hrůzu, když „přijeli“ do koncentračního tábora, byly jim sebrány veškeré osobní věci, šperky, boty, oblečení, a když byli donuceni se převléknout do nechvalně známého pruhovaného „pyžama“, odvlekli je na zablácený dvůr nebo do stísněné špinavé místnosti, kde jim, proti jejich vůli, bylo na ruku vytetováno číslo. Jedno maličké tetování, které odráželo veškerou jejich bolest a i po letech „normálního“ života jim připomínalo, že všechny hrůzy, které prožili, byly skutečné. Autenticky je tento proces popsán v knize a netflixovské minisérii Tatér z Osvětimi, která je reálnou interpretací vzpomínek jednoho z přeživších židovských „tatérů“ Laleho Sokolova.

Po konci války a pádu nacistů se přeživší ke svým tetováním postavili každý jinak. Někteří se odmítali smířit s myšlenkou, že budou inkoustem „poznamenáni“ do konce života, snažili se tetování sami všemožně zbavit, v brutálnějších případech ho dokonce vyříznout, nebo se modlili za to, ať vybledne a samo zmizí. Dnes si lze nechat nechtěné tetování odstranit chirurgicky nebo laserem, tehdy byly tedy možnosti značně omezené. Někteří přeživší se tak rozhodli pro přetetování – překrytí původního motivu novým. Lidem to často pomohlo získat novou životní energii a předělaný obrázek se stal symbolem jejich síly a toho, co zvládli překonat, ale už jim nepřipomínal děsy, které prožívali pokaždé, když zahlédli číslo na svém předloktí.

Jiní se naopak rozhodli číslo ponechat jako připomínku něčeho nepředstavitelně krutého a děsivého – jako součást sebe samých i svého životního příběhu. Příběhu, který se rozhodli vyprávět, aby už nikdy k ničemu podobnému nedošlo a nikdo nemusel takto trpět.

Jak se ale na tetování dívají dnešní Židé, často potomci přeživších z koncentračních táborů? Ortodoxní židovské komunity zůstávají většinou striktně proti jakékoli formě tetování, které považují za urážku památky svých předků. Na opačné straně však stojí část potomků přeživších, kteří i po takové tragédii dokázali založit rodiny a vychovat děti. Mnozí z nich dnes žijí v Izraeli a k tetování se rozhodují právě z úcty – jako způsob, jak vzdát čest svým rodičům a prarodičům.

Právě zde se však otevírá zásadní a stále kontroverzní otázka: kde končí úcta a kde už může být tetování vnímáno jako nevhodné? Někdo si na kůži nechá zvěčnit květinu se jménem nebo portrét. Jiní se ale rozhodnou vytetovat konkrétní číslo svého zavražděného příbuzného. A právě v tomto bodě se názory často rozcházejí – zatímco jedni mluví o zneuctění obětí, druzí se brání tím, že chtějí bolest své rodiny nosit nablízku jako každodenní připomínku toho, jak vzácný a pomíjivý život je.

Zda jde o vzdání cti, nebo naopak o zneuctění památky zemřelých, nechávám na každém z vás – k tomuto tématu totiž přistupujeme všichni jinak. Sama nosím několik „neškodných“ tetování, která pro mě mají hlubokou osobní hodnotu, a možná i vy na své kůži nesete vzpomínku na minulost. Tetování mi připadá jako citlivý a důstojný způsob, jak někomu vzdát hold a projevit úctu. Přesto si myslím, že vytetování čísla je krok, který je třeba velmi pečlivě zvážit, i když za ním stojí dobrý úmysl.

A platí to v zásadě o jakémkoliv tetování. Přece jen se jedná o „ozdobu“ na celý život.

JASMIN CARMEL