Martina Jankovská, zakladatelka festivalu, který představuje díla zaměřená proti útlaku

Neobvyklé prostory, hudba, která se běžně nehraje. To mimo jiné mohou zažít účastníci hudebního festivalu Věčná naděje, jenž představuje nejen takzvané terezínské skladatele. Jarní část této výjimečné akce odstartovala druhého února. „Rakouský klavírista Gottlieb Wallish představil mimo jiné dílo Aloise Háby. Bylo to skvělé, svěží, melodické. První koncert byl velmi úspěšný,“ říká Martina Jankovská, zakladatelka festivalu, s tím, že letošní ročník je věnovaný především dílům, která dosud nezazněla nebo jejich nahrávky nejsou veřejně dostupné.

Věčná naděje má ohromný rozsah, pokud jde nejen o hraná díla, ale i o jejich interprety. Překvapující je, že vy sama jste vystudovala práva, nikoliv hudbu.

Rodiče byli nadšenými amatérskými hudebníky. Tatínek se nevěnoval vážné hudbě, ale byl v kapele, která hrála v tanečních kurzech. Moje generace tančila na živou hudbu. Maminka inklinovala spíš ke klasice. To, že jsem já sama hrála na klavír, je spíš marginální. Celý projekt Hudba naděje vymyslel můj manžel Jiří Polák, který neměl žádné hudební vzdělání, ani nikdo z jeho rodiny.

Byla to ale rodina, která ho k tomu inspirovala?

Ano, jeho tatínek, Erik Polák, byl Žid a zažil se svou maminkou Terezín. Jako třináctiletý byl v Osvětimi, kde řekl, že je mu o rok víc, což ho zachránilo. Přežil. Tchán byl historik, po roce 1968 byl odstaven, po revoluci pracoval v Památníku Terezín a napsal svoje paměti s názvem Tři kapitoly. Vždy říkal mému muži, že je potřeba se chovat a jednat, aby se nezapomnělo. To si Jiří dobře zapamatoval. Tak před deseti lety se k té myšlence začal vracet a shodou náhod potkal organizátora hudebního života Vladimíra Darjanina, který ho přivedl k tomu, že by hudební festival mohl být formou, jak tuto myšlenku předestřít veřejnost.

Festival vznikl v roce rok 2017. Kdo vymyslel jeho název Věčná naděje?

Náš báječný kamarád Pavel Fried, představitel Židovské obce v Brně. Manžel se s ním tehdy radil, co si o tom myslí. Nakonec název vystihuje situaci v koncentračním táboře – hudba byla nositelem naděje, pomáhala přežít. Umění i v nejhorších dobách pomáhá. Přestože neměli vězni co jíst, byli schopní hrát hudbu, divadlo, vydávat časopis. Hudba pro ně byla naděje.

Hudba naděje před lety začala v Terezíně. Proč už tam koncerty nejsou?

Festival původně začal jako terezínské workshopy, byli tam studenti, učitelé, muzikologové a další zájemci a k tomu byly ještě koncerty v Praze. Vše se konalo v létě, měli jsme pocit, že jde o atraktivní akci, ale ukázalo se, že lidé moc nechtějí do Terezína jezdit ani za krásnou hudbou. Návštěvníkům nedělá problém vyrazit sem na komentované prohlídky po stopách hudby, které dělá muzikolog Lubomír Spurný. Aby ale lidé přijeli jen tak na koncert, to je velmi obtížné. Pořádáme je proto v Praze, děláme ale třeba i výlety mimo metropoli.

V programu k letošnímu devátému ročníku festivalu je uvedeno, že se bude hrát tvorba nejen terezínských autorů, ale i ta, kterou dosud neměli lidé možnost vidět a slyšet.

Hudba terezínských autorů se donedávna moc nedávala, původní podtitul festivalu byl Gustav Mahler aneb terezínští skladatelé, protože se ani Gustav Mahler tolik nehrál. Nevím proč. Vadil snad jeho židovský původ? Dnes už mnoho lidí slyšelo jména jako Pavel Haas, Viktor Ullmann, Hans Krása nebo třeba Gideon Klein, jejichž tvorba přesáhla zdi terezínského ghetta. Určitě se o nich víc mluví, navíc přichází do módy novodobější hudba. Dokonce existují statistiky, že se po romantismu nejvíc hraje hudba první poloviny dvacátého století. Nechceme ale dávat jenom hudbu, která vznikala za doby holocaustu, ale i takovou, jež se jakýmkoliv způsobem vyjadřuje proti utlačování, válce. Mohla vzniknout i v první polovině 20. století, až prakticky dodnes. Jde nám o skladatele bojující proti útlaku.

Festival znamená nejen velkou práci, pokud jde o jeho finanční zajištění, organizaci, ale jak bude přitažlivý a zajímavý záleží především na jeho skladbě, dramaturgii.

Na tom už druhý rok spolupracujeme s violoncellistkou Kristinou Vocetkovou, velmi mladou dámou, která je vítězkou mnoha našich i mezinárodních hudebních soutěží. Především ale je, což je pro mě hodně důležité, do práce na festivalu velmi ponořená. Vyhledává autory nejen v naší české kotlině, ale i v zahraničí. Židovské autory, kteří byli ve dvacátých a třicátých letech minulého století už na vrcholu své kariéry, ale jejich věci se nedávají, nehrají. Musejí být samozřejmě něčím zajímaví.

Co si pod pojmem zajímaví může posluchač představit?

Je to určitě věc osobního chápání, nic univerzálního. Pro mě zajímavé znamená, že mě hudba nejen zaujme, ale i evokuje nějakou představu. Z mého pohledu nemůže být moc sladká, limonádová. Zajímavá je, když reflektuje svou dobu, může být atonální, popírat tradiční tóninu i harmonická pravidla a ukazovat tak jinou cestu nějakým dalším směrům.

Vedle hudby Jaroslava Ježka, představitele české moderny, zazní v březnu třeba i Rapsodie v modrém od George Gershwina v úpravě pro sólový klavír.

Vždy jde i o hledání nějakého posluchačského kompromisu. A protože chceme přitáhnout i někoho, kdo běžně nechodí na vážnou muziku, zahrají v Jazz Docku na podzim Ana Silvera a Saied Silbak. Jsou to písničkáři, slyšela je naše dramaturgyně, byla z nich nadšená. Udělali společný projekt Songs We Carry, Ana je britská židovská zpěvačka a multiinstrumentalistka a Saied palestinský zpěvák a hráč na oud, nástroj, který je považován za předchůdce evropské loutny. Zaměřují se na hledání společných průsečíků svých kulturních tradic. Mají být dobří, proto jsme je pozvali. Už před nimi vystoupí v březnu v Jazz Docku Emil Viklický Trio.

Vy sama nějak ovlivňujete dramaturgii festivalu?

Než někoho pozveme, pokud to jde, dělám si samozřejmě i svůj vlastní průzkum. Třeba na doporučení přátel jsem byla na třech koncertech orchestru Jewish Chamber Orchestra Munich, vyslechla jsem i dílo, které budou uvádět u nás – Mendele Lohengrin. Je to fascinující příběh podle povídky z 19. století, kterou nikdo nezná. Mendele je mladý klezmer muzikant z malé vesnice, který běžně hraje na pohřbech či svatbách a touží si splnit životní sen – navštívit císařskou Vídeň. Tam poprvé uslyší Wagnerova Lohengrina a to mu změní život. Uchvácený novou hudbou odmítá hrát cokoliv jiného a doma si vyslouží posměšnou přezdívku Mendele Lohengrin. Pak ale zjistí, že Richard Wagner nenáviděl Židy, a rozbije svůj basetl, menší třístrunný lidově vyrobený kontrabas. Plánujeme i besedu s umělci z Jewish Chamber Orchestra.

Mendele Lohengrin v sobě zajímavě komponuje moderní hudbu, zpěv i recitaci.

Hudbu napsal člen orchestru Evgeni Orkin, vzal a upravil šlágry z třicátých a čtyřicátých let minulého století. Muzika je to svěží, melodická, swingová. Šlágry zpívá zpěvačka německy, a protože jsem chtěla, aby recitace byla česky, angažovali jsme herce a muzikanta Jana Sklenáře. Původní text jsme přeložili, aby bylo dílo srozumitelnější českým divákům.

Hrát se bude v Jeruzalémské synagoze. To je určitě zajímavý prostor.

Ano, Věčná naděje tak nabízí možnost dostat se i tam, kam se běžně lidé nepodívají. Zajímavý byl určitě i zahajovací koncert v kostele Sacré Coeur, budeme v divadle Venuše ve Švehlovce, Novoměstské radnici. Z mimopražských míst jsme byli v Čáslavi a pojedeme do Uhelného Mlýna v Libčicích nad Vltavou. Mě osobně vždy dokáže nadchnout Španělská synagoga, prostor není primárně koncertní, ale je tam velmi zajímavá atmosféra. Bude se tady hrát i vítězná skladba naší skladatelské soutěže, kterou vyhrál Pavel Duda.

Jak taková skladatelská soutěž probíhá?

Festival ji vyhlašuje v létě, aby skladba byla dodána do konce roku a v únoru předvedena. Máme mezinárodní porotu, jsem v ní také. Letos hodnotili skladby dokonce Australan a Izraelec. Dostaneme part nebo partituru, chybět nesmí ani nahrávka skladby. Tento rok přišlo sedmnáct skladeb pro sólový klavír. První rok byly vypsány skladby pro smyčcové kvarteto, loni dechové kvinteto. Skladba je tematizována věčnou nadějí a je časově omezená do deseti minut. Má být původní, dosud nikde neinterpretovaná. Vítěz dostává finanční odměnu. Vynikající odměna je, že máme dohodu s vydavatelstvím Českého rozhlasu, které skladbu vydá.

Věnujete se i mladým hudebníkům, necháváte je na festivalu Věčná naděje zahrát.

Máme dokonce jednu řadu, která se jmenuje Mladé naděje. Kdo v ní vystoupí, je plně v kompetenci dramaturgyně. Letos to bude v listopadu Štěpánka Andělová. Velmi mladá, ale výrazná česká hobojistka. Studovala například ve Švýcarsku, o jejích kvalitách svědčí i to, že byla oslovena, aby během několika hodin naskočila do projektu Berlínské filharmonie a společně s nimi provedla Mahlerovu Desátou symfonii. Jako sólistka získala řadu ocenění na českých i mezinárodních soutěžích.

Festival má svou jarní a podzimní část, kde na ně sháníte finance? Stalo se vám, že některý sponzor třeba kvůli vypjaté situaci v Gaze odmítl dál přispívat?

Žádáme o granty a určitě ze dvou třetin pocházejí finance od sponzorů. Zatím nikdo kvůli Gaze směrem k nám nevznesl žádnou námitku, že by to bylo nekorektní.

Mezi sponzory máte velké a známé firmy, co když ale chci dát jen menší příspěvek?

I pro drobné sponzory máme program, říkáme mu Klub podporovatelů. Jeho členové dostávají volné vstupenky, pozvánky na výlet. Byli jsme v Brně, úspěšná byla vycházka po pražském nábřeží. Začali jsme na Žofíně, kde byl třeba Slovanský sjezd, šli jsme do Hlaholu, tam jsme vyslechli krátký klavírní koncert, pak jsme šli do kostelíčka u sv. Vojtěcha, kde Dvořák a Foerster hráli na varhany, a skončili jsme v Mánesu jako perle funkcionalistické architektury. Dostali jsme skleničku vína a besedovali. Už jsme nedošli ke klavíru, na kterém měl hrát Ježek. Byla to legrace, ale i edukace pro třicet lidí. Pro členy klubu akce zdarma. Bližší informace o všech akcích festivalu jsou na webových stránkách vecnanadeje.org.

Poslední otázka – proč by si vlastně měli lidé koupit na váš festival lístek?

Jsme festival s myšlenkou. Snažíme se, abychom u posluchačů rozvíjeli jejich ducha, citlivost, estetiku a kultivovali jejich povědomí o historii, společenských souvislostech, hudbě i o jiných formách umění.Připomínáme nějaké historické události a chceme, aby se už nikdy neopakovaly.

PTALA SE JANA HANUŠKOVÁ