Jedna úspěšná lihovina – Jedna židovská rodina – Jedna ohrožená rostlina
Nedávno jsme s kolegy na Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR dostali za úkol vymyslet krátká povídání k vybraným ohroženým druhům české květeny, aby se o nich mohly natočit minutové šoty v rámci filmového projektu Ostrovy naděje. Jeho autorem je Václav Chaloupek, kterého většina z nás zná díky večerníčkům Méďové nebo Vydrýsek. Jeden z druhů, který mi byl přidělen, je hořec tečkovaný.
Když jsem se porozhlédl, co by se o této velmi půvabné horské květině dalo zajímavého sdělit, dovedlo mě to k téměř zapomenutému příběhu jednoho velkého obchodního úspěchu, kolísavého štěstí jedné rodiny a tragického osudu této rostliny. A to vydá na trochu více než jednu minutu filmového sdělení.
Hořec tečkovaný (Gentiana punctata) je nápadná rostlina vysoká 30–50 cm s baňatými žlutými květy posetými černými tečkami. Těžiště jeho výskytu leží v Alpách, Karpatech a v pohořích Balkánského poloostrova, kde roste na horských loukách, pastvinách a na alpinských trávnících v nadmořské výšce 1200–3000 m.
V České republice se vyskytuje výhradně v Hrubém Jeseníku. Ještě v 19. století byl na zdejších loukách a pastvinách nad horní hranicí lesa hojný. Sbíral se jeho oddenek a kořen (léčivá droga Radix gentianae), obsahující glykosidy gentiopikrin a gentiamarin, které podporují trávení.
Bylinné likéry
V 19. století se na trhu ve velkém objevily bylinné likéry. Do té doby byly doménou klášterů a kvůli nákladné výrobě i drahému cukru si je mohli dovolit jen nemnozí. Situaci změnily tři okolnosti: výroba cukru z řepy, která zlevnila surovinu, nový, levnější a čistší způsob destilace alkoholu a rostoucí kupní síla měšťanstva. Díky tomu bylo možné vyrábět chuťově atraktivní a cenově dostupné likéry pro širší okruh zákazníků. Obliba těchto nápojů navíc těžila z přesvědčení o jejich léčivých účincích, které výrobci ochotně zdůrazňovali.
Na výrobu likérů byl potřeba cukr, alkohol, koření a byliny – ty se buď pěstovaly, nebo sbíraly ve volné přírodě. Obyvatelé Hrubého Jeseníku tak zjistili, že si mohou přivydělat sběrem horských léčivek, jinde nedostupných. Patřil k nim i hořec tečkovaný, který se stal součástí řady místních likérů. Světového věhlasu však dosáhl jen jeden.
Siegfried Gessler a jeho Praděd
Stalo se tak díky kombinaci schopností šikovně kulinářsky experimentovat, šikovně obchodovat a šikovně propagovat. Tím vším oplýval židovský podnikatel Siegfried Gessler, který se narodil 6. března 1854 do rodiny výrobce likérů v Osoblaze. V roce 1878, ve svých 24 letech, založil vlastní firmu v Krnově, kde předtím pár let pracoval v městském pivovaru. Začínal velmi skromně – s kapitálem pouhých třicet zlatých, přičemž státní úředník si tehdy za měsíc vydělal dvacet pět zlatých. Díky své houževnatosti a vytrvalosti se však poměrně brzy vypracoval. Od počátku nabízel široký sortiment – kromě likérů také ocet a rosolky, sladší nápoje s nižším obsahem alkoholu, oblíbené zejména mezi ženami. Jejich název byl odvozen z toho, že zpočátku mezi základní ingredience patřily listy masožravých rosnatek, známé pod názvem ros solis.
Poměrně brzy po založení firmy přišel Siegfried Gessler s nápadem na recepturu likéru Praděd. Ten se záhy stal největším úspěchem vznikající firmy a díky tomu se podnik Siegfried Gessler, výroba rosolek, likérů a octa v Krnově, začal rychle rozrůstat. Její zboží se vyváželo do čím dál větších vzdáleností a v 80. letech 19. stol. se začalo prodávat i ve Vídni. V roce 1885 se Gesslerovi podařil další majstrštyk – oženil se se Sidonií Westreichovou a tím přivedl do firmy další dva schopné židovské podnikatele – ji samotnou a jejího bratra Lea Westreicha.
Rodinný podnik
Jejich manželství bohužel trvalo jen pět let, než zemřel. Sidonie se po Siegfriedově smrti spolu se svým bratrem ujala řízení podniku. Ten pod jejich vedením ještě více vzkvétal a na přelomu století už se jeho zboží vyváželo do zahraničí. Od r. 1912 se mohl pyšnit titulem c. a k. dvorní dodavatel, což výrazně posílilo jeho prestiž.
Kromě toho, že se v podniku vyrábělo velmi kvalitní zboží, uměli ho noví vlastníci i účinně propagovat. Hlavně se spoléhali na reputaci a oblibu likéru Praděd, který měl speciální etiketu s vyobrazením horského ducha Hrubého Jeseníku, pojmenovaného podle nejvyšší hory Praděd (německy Altvater).
Leo Westreich měl talent pro chytlavé a stručné reklamní slogany. Jeho nejúspěšnější zněl: 3 Worte Altvater Gessler Jägerndorf (3 slova: Praděd, Gessler, Krnov). Tento slogan se před 1. světovou válkou objevoval ve všech novinách, na nádražích, ve varieté, a dokonce i v divadelních hrách a románech.
V roce 1915 nabízela firma kromě Pradědu dalších 110 alkoholických nápojů včetně dvanácti druhů rumu, patnácti polských národních specialit a pálenky Kiduschbranntwein.
Po 1. světové válce podnik dále expandoval. Do začátku 20. let 20. století se podařilo zřídit filiálky ve Vídni, Berlíně, Budapešti, polských Černovicích (dnes na Ukrajině) a v Bielsku. Po smrti strýce a matky převzali vedení firmy synové Siegfrieda Gesslera Hanuš a Pavel. Pod jejich vedením podnik nadále úspěšně rostl, a dokonce ani hospodářská krize 30. let jej nezastavila. Naopak v roce 1930 se jim podařilo proniknout na americký trh, a to navzdory tehdejšímu přísnému zákazu prodeje alkoholických nápojů, který obešli tím, že likér nabízeli jako léčivý prostředek.
V roce 1936 vyráběl podnik sto dvacet pět alkoholických a pět nealkoholických nápojů. Kromě Pradědu stojí za zmínku absint, slivovice a borovička, pět druhů rumu, čtyři druhy polských lihovin, Kiduschbranntwein a také gdaňská kmínka Dubelt Goldwasser, na jejíž etiketě byla Davidova hvězda.
Po mnichovské dohodě se sídlo firmy Siegfried Gessler ocitlo na území Německé říše, kde byla arizací převedena do rukou tehdejšího krnovského starosty Otto Justa, který za ni zaplatil 100 000 říšských marek. Z uvedené částky však předchozí majitelé nedostali nic. Firma se přejmenovala na Altvater-Likör-Fabrik, Just & Co. Během války pokračovala výroba lihovin a podnik naštěstí nebyl zapojen do válečné výroby.
Tragédie však postihla majitele. Hanuš Gessler byl zabit při pronásledování Židů v Budapešti v roce 1941 a Pavel Gessler skončil v Osvětimi v plynové komoře v roce 1944.
Poválečná historie likérky
Když válka skončila, byl jejich podnik odebrán arizátorům a ocitl se v národní správě, kterou vykonávalo postupně několik osob. V té době se oprávnění dědicové pokoušeli získat podnik v restituci nazpět, nicméně národní správa se tomu zuby nehty bránila. Nejdřív se snažila tvrdit, že se po arizaci jednalo o podnik vlastněný nacisty, a tím pádem právem přešel do rukou státu. Později, když se toto tvrzení stalo pod tíhou důkazů neudržitelné, přišel stát s jinou taktikou. Začal tvrdit, že Gesslerovi před válkou v době ohrožení republiky používali výhradně německý jazyk, zaměstnávali na vedoucích funkcích výhradně Němce, pomáhali financovat německé školy a přispívali na německé kulturní akce.
Tím, že takto všemožně podporovali nepřátelský živel, ztratili ze zákona nárok na restituci. Na to bylo státní správě řečeno, že v době, kdy v Krnově a blízkém okolí tvořili Němci více než 95 % obyvatelstva, bylo sotva možné podporovat českou kulturu.
Než se spor podařilo vyřešit, přišel v roce 1948 únorový převrat, který definitivně zhatil naděje rodiny na navrácení továrny. Jedinou filiálku mimo dosah komunistické moci měla firma ve Vídni, kde ji převzal Eduard Gessler. Brzy odkoupil práva firmy J. A. Baczewski a založil společný podnik Altvater Gessler – J. A. Baczewski Likörerzeugung, který původní likér Altvater vyrábí dodnes, nyní s obsahem alkoholu 38 %. Firmu dnes vede Eduardův vnuk Rasiel Gessler.
Výroba Pradědu však pokračovala i v Československu. Tovární provoz v Krnově přešel na výrobu nealkoholických nápojů a výroba Pradědu byla přesunuta do firmy Seliko v Dolanech nedaleko Olomouce. Po sametové revoluci se její výroby ujala firma R. Jelínek, která likér vyrábí v současnosti s 38 % alkoholu. Dalšími producenty jsou firma Dworzak ve Fuldě, která se sem přesunula po nuceném odsunu z Hrabišína u Šumperku (také s 38 % alkoholu), a firma Ullersdorf se sídlem v Jeseníku, která vyrábí Altvater s 45 % alkoholu, blížící se původní receptuře. Tím však výčet současných výrobců Pradědu/Altvateru nekončí… Navzdory tomu už tento nápoj nemá takovou slávu jako před 100–150 lety.
Léčivé účinky likéru Praděd
Podívejme se nyní, do jaké míry mohl být Praděd skutečně léčivým prostředkem. Z roku 1932 se dochovala jeho receptura určená pro evropský trh (receptura pro americký trh byla podstatně jednodušší). Likér v té době obsahoval 47 % alkoholu.
K výrobě 100 litrů likéru se používalo: 2900 g chininové kůry 2900 g kůry krušiny olšové 1250 g kořene lékořice 1500 g sladké pomerančové kůry 1225 g zelené pomerančové kůry 250 g vanilky 250 g semen anýzu 100 g hřebíčku 75 g kořene hořce tečkovaného 75 g kořene kurkumy cicvárové 65 g kořene puškvorce 50 g semen koriandru 50 g topolových poupat 40 g pelyňku pravého 25 g kořene anděliky lékařské 10 g myrhové pryskyřice 3 g šafránu
Pokud sečteme podíl všech léčivých bylin a srovnáme jej s celkovým množstvím likéru, vycházejí pouhá 3 %. To je skutečně zanedbatelné množství. Pro srovnání – moderní léčivé sirupy dostupné v lékárnách, které někteří vnímají spíš jako pochutinu než lék, obsahují léčivou složku obvykle v poměru 25–50 %.
Až na kořen hořce a kůru krušiny byly všechny suroviny z pěstovaných nebo dovážených rostlin. Krušina je přitom dřevina hojně rozšířená po celém českém území, zatímco hořec tečkovaný roste pouze ve vrcholových partiích Hrubého Jeseníku – a právě on spojuje likér s horou, na niž odkazuje jeho název.
Hořec jako oběť úspěchu
Hořec je sice odolná rostlina, která vydrží mnohé, nadměrný sběr však byl nad její síly. Na jesenických hřebenech jej rychle ubývalo, až z někdejších bohatých populací z poloviny 19. století nezůstalo na počátku 20. let 20. století téměř nic. To byla odvrácená stránka komerčního úspěchu likéru Praděd.
V té době se při výrobě tohoto likéru začaly používat kořeny a oddenky hořce žlutého. Ten je statnější, dorůstá až jednoho metru, má silnější kořeny, které po poškození dobře regenerují, a navíc se dá snadno pěstovat.
Mezi lety 1925 a 1975 se zdálo, že hořec tečkovaný z české přírody zmizel nadobro. Později byly naštěstí objeveny na odlehlých místech nové lokality jeho výskytu. Hrubý Jeseník je od roku 1969 součástí chráněné krajinné oblasti Jeseníky a díky přísným ochranným opatřením se dnes už o jeho budoucnost není třeba obávat.
Až se někdy vydáte do Hrubého Jeseníku a dáte si tam likér Praděd, zkuste si vzpomenout na tento pozoruhodný, dnes téměř zapomenutý příběh. A zamíříte-li v druhé polovině června na Praděd a do jeho okolí, možná spatříte žluté květy hořce tečkovaného. Připomeňte si při tom, že úspěch slavného likéru byl kdysi vykoupen téměř jeho zánikem – a že díky lidské péči se tato horská bylina dokázala vrátit.
JAN DAVID REITSCHLAGER