Asi se nikdy nedozvíme, která ze židovských anekdot vznikla jako první. Mají ale určitě delší dějiny, i když se uvádí, že většina z nich pochází z 19. století. Vyznačují se značnou rozmanitostí, někdy patrně mohou odrážet situaci, která se skutečně odehrála, častěji jde však o vtipnou pointou dotvořené události, které se stát mohly – ale nemusely.
Anekdoty vznikaly v každé době, v každé životní situaci, a nebojí se zobrazit žádnou lidskou slabost, proto jsou tak často sebeironické a hořce vtipné. Někteří znalci literárního humoru dokonce uvádějí, že čím byla doba těžší, tím víc anekdot vznikalo, protože lidé o to víc potřebovali uniknout z nesnadné každodenní reality. Najdeme však mezi nimi i minipříběhy s až filozofickým dosahem, skrytým pod skořápkou vtipných slov. Osudem těžce zkoušený národ disponuje bezesporu zvýšenou mírou životních zkušeností a z toho plynoucí sebekritické reflexe, jež je základem lidské moudrosti.
„Jestlipak vědí,“ povídá v kavárně Moric Stein příteli Weissovi, „kdo se má na tomhle světě vůbec nejlíp.“
„Myslejí panstvo z vlády? Nebo nějaký továrník?“ přemýšlí přítel. „Anebo snad krásné ženy obletované bohatými nápadníky?“
„Nene, jsou to sklerotici. Ti mají všechno, nač si vzpomenou.“
<<
Za bohatým obchodníkem se zastaví známý a něco mu překotně šeptá, aby to ostatní zákazníci neslyšeli.
Majitel obchodu Blumenfeld však nahlas na celý krám odpovídá: „Tak voni si, Horowitz, ode mě chtějí půjčit dvacet tisíc zlotých. No, řekněme, že by to bylo možné. Ale jakou mi chtějí dát záruku?“
„Slovo gentlemana, pane Blumenfeld.“
„Hmm, to jo,“ zabručí obchodník, „tak mi nějakýho přivedou!“
<<
Silberstein se vrací od lékaře celý skleslý. Potká Roubíčka a postěžuje si: „Tak si představěj, že mi doktor prohlédl ty moje nešťastný plíce, musím k němu chodit každý dva týdny, ale i tak mi dal jenom šest měsíců života.“
Přítel ho polituje a zajdou na panáka, aby si spolu ještě užili.
Za deset měsíců má Roubíček telefon a na druhé straně je Silberstein. „Je to možný, jsou to voni? Vždyť měli bejt podle toho jejich vykutálenýho doktora už dávno na prkně.“
„Ono se to trošku proměnilo,“ povídá Silberstein. „Já jsem pak už neměl peníze na zaplacení těch účtů za léčení, tak mi doktor dalších šest měsíců přidal!“
<<
Doktor Kraus volá své pacientce. „Vážená paní Goldmanová, ten šek, kterým jste mi zaplatila za svou návštěvu minulý týden, byl nekrytý. Dnes se mi vrátil.“
Na druhé straně se ozve ženský hlas: „Stejně jako ta moje vyrážka, pane doktore!“
<<
Pan Picmaus navštíví pana Bluma a povídá: „Tak jsem konečně tady, abych jim vrátil tu pětistovku, co mi před časem půjčili.“
„Cože, voni mají tu drzost vracet mi pětistovku, kterou si půjčili před pěti lety? Já už dávno vím, co jsou zač, protože tenkrát ji slíbili vrátit do tří měsíců. To jsou mi ale pořádnej ganef, když nedržej slovo, já si už o nich léta myslím svý. Však jsem to taky rozhlásil v kehile, aby jim nenaletěl další pechfógl jako já. Celej štetl už to o nich dneska ví. A já byl pořádnej šlemazl, že jsem jim něco půjčoval. Vždyť ta jejich půjčka bylo od začátku pěkný šmé, to by mi dnes museli vysolit s tou pětistovkou pěknej majlant jako úrok, pět let je pět let, vědí?“ rozčiloval se Blum.
Picmaus před ním schlíple stojí a žmoulá tu pětistovku v ruce.
„A vědí co, Picmaus? Nechaj si ty peníze. Mně ta blbá pětistovka nestojí za to, abych si o nich měnil názor!“
<<
„Po dvacetiletém manželství bývá vztah už poněkud unavený, to je úplně normální,“ říká psychoterapeut, za kterým přišel manželský pár požádat o radu.
Žena si však dál stěžuje na partnerovo nepochopení, stále větší rozdílnost názorů, nedostatek lásky a sexu a z toho plynoucí osamělost. A mluví a mluví, nemůže přestat.
Vtom psychoterapeut vstane, obejde stůl, požádá ženu, aby se postavila, přistoupí k ní, obejme ji, rázně ji k sobě přitiskne a vášnivě políbí na ústa.
Žena si pak pomalu jako v transu sedne, oči má vytřeštěné a hlasitě dýchá, celá rozechvělá mlčky sedí a začíná se trochu usmívat.
Manžel to sleduje a je také v mírném šoku, s otevřenou pusou se dívá střídavě na jednoho a na druhého.
Terapeut se obrátí na manžela: „Tohle vaše žena potřebuje alespoň třikrát do týdne. Můžete to pro ni udělat?“
Muž se zamyslí a povídá: „Ale ano, můžu ji sem vozit v pondělí a ve středu, ale v pátek ne, to chodím na šábes.“
<<
„Už jsi to slyšel?“ ptá se Cukierman přítele Krakauera. „Na příští zasedání OSN se má celá polská delegace obléknout do krakovských lidových krojů.“
„Aha. A proč?“
„Aby se nějak odlišila od delegace Izraele.“
<<
Levicová organizace mládeže pořádá loterii. Kolemjdoucí venkovan si všimne jejich stánku a nalákán nabídkou výherních losů se ptá: „Jaká je hlavní výhra?“
„Marxův Kapitál,“ říká hrdě student.
„A kdo je to ten Marx? Má vůbec nějaký kapitál? Jo, kdyby to byl kapitál Rockefellera, to bych si koupil rovnou deset losů!“
<<
V sobotu po obědě se na náměstí v Berdyčevu potkají dva známí.
„Poslouchej, Chaime, už dlouho jsem tě neviděl v naší synagoze. A dokonce jsem o tobě slyšel, že ses stal volnomyšlenkářem,“ začal hovor Izák.
„No ano, to jsem!“ řekl pyšně Chaim.
„Řekni mi – věříš ty ještě v Boha?“
„Víš co?“ pohodil hlavou Chaim, „pojďme se bavit o něčem jiném…“
Druhý den se potkají znovu. A Izák položí svému známému stejnou otázku: „Věříš ty vůbec ještě v Boha?“
„Ne,“ řekne rozhodně Chaim.
„Ale tos mi přece mohl říct už včera, když jsem s tebou mluvil a dal jsem ti stejnou otázku,“ diví se
Izák.
„Včera? Šílíš? O šábesu?“
<<
„Co jsou tak smutnej,“ říká pan Brandstaetter příteli, kterého vidí sedět na lavičce v parku s hlavou v dlaních.
„Ále,“ mávne rukou Morgentau, „včera jsem přistihl svou ženu s mým účetním u nás doma na kanapi. Vesele tam dováděli.“
„To je mi prekérní záležitost,“ soucítí s přítelem Brandstaetter. „Řeknou mi, co s tím udělali? Vyhodili starou z domu?“
„Jak bych mohl, vždyť je to matka mých dětí,“ vzdychne Morgentau.
„Tak tedy vyhodili účetního?“
„Jak bych mohl. Vždyť už léta dělá účetnictví celé mojí firmy, vidí do toho. A dokáže být kreativní, když to je potřeba,“ pohladí si muž bradu.
„Už mě nenapínaj, Moritz. Jak teda tu šlamastiku vyřešili?“ ptá se Brandstaetter.
„No jak asi? Vyhodil jsem kanape!“
<<
Do bazaru se vším možným ve staré židovské čtvrti, která skrývá leckterá tajemství, přijde ošuntěle oblečený muž a prohlíží si, co všechno tu nabízejí. Zaujme ho krásně vytvarovaná bronzová soška krysy, opravdu umělecké dílo. Chvíli s vousatým židovským prodavačem diskutuje o ceně, pak se domluví a soušku koupí.
„Pane,“ dodává ještě důrazně prodavač, „musím vás upozornit, že nebereme žádné reklamace. Jsme bazar, tak nemůžeme dát ani záruku na koupené zboží. Jak s tím, co koupíte, jednou překročíte práh obchodu, je to vaše a já to nevezmu zpět za žádných okolností. Rozumíte?“
Vousatý muž souhlasí, zaplatí dohodnutou cenu a nese si krysu domů. Je už podvečer, kolem domů se vytvářejí stíny, a najednou si všimne, že po ulici za ním běží pěkně vypasená krysa. Podobá se trochu té jeho soše. Jde dál, ale zaslechne za sebou cupitání drobných nožiček. Ohlédne se a vidí, že se ve stínech podél domů cosi pohybuje. Jsou to desítky krys, možná stovky, a tak přidá do kroku, jenže krysy se ze všech stran sbíhají a sledují ho – ale hlavně tu sošku, co má v náručí. Brzy je celá ulice zaplavená krysami.
Chlap začne panikařit, rozběhne se, ale krysy za ním! Je jich nepočítaně. Začne mu být jasné, že jdou po té sošce. Doběhne k řece a zahne na most, za chvíli se ale i vozovka mostu hemží stovkami krys. Popadne sošku a obloukem ji hodí do řeky. A celé to procesí krys začne skákat za ní, vrhají se z mostu do vody, až je kolem muže opět úplně prázdno. Řeka se uklidňuje, všechny krysy se rychle utopily.
Chlápek pozoruje hladinu a pak se otočí a spěchá zpátky do krámu. Hned jak vejde, prodavač na něj spustí: „Pane, říkal jsem vám přece, že reklamace neberu!“
„To je v pořádku,“ kývne muž. „Já se chci jenom zeptat, jestli byste náhodou neměl mosaznou sošku exekutora.“
<<
„Prosím vás, paní Spiegelmanová, kdo je ta dáma, co se támhle baví s tím lichvářem Rappaportem?“
„Ta silnější s tou kabelkou? To je přece jeho manželka, pane Freund.“
„Tak to je jeho paní? Dobře mu tak!“
<<
Bankéř Wertheim se podívá na hodinky a zavolá si prokuristu Singera.
„Musím teď jít do synagogy,“ povídá mu, „a jak jistě chápete, nepřeji si tam být za žádných okolností rušen. Musíte mě tu na nějaké dvě hodinky zastoupit.“
Sotva však za ním zaklaply dveře, začnou přicházet aktuální zprávy z burzy.
„Akcie Voestalpine AG stouply o 12 %!“
Singer je starý zkušený úředník, a tak ví, co to může znamenat. Než se však rozmyslí, co udělá, je tu další zpráva z vídeňské burzy.
„Akcie ocelářské firmy Voestalpine jdou ještě výš, teď o dalších 9 %. Jsou už na ceně 522 za kus!“
Prokurista přemýšlí, co udělat – má akcie téhle firmy rychle prodat, nebo začít nakupovat další? Tady už jde o miliony! Nahlíží do záznamů z minulých obchodů, když za dalších deset minut přichází nová zpráva – akcie pokračují v růstu šíleným tempem, kotují teď už na 565!
To už Singer nevydrží a rozběhne se do synagogy, aby o prudkém vývoji cen informoval šéfa. Pan Wertheim se však na něj místo pochvaly mračí.
„Pane prokuristo, udělal jste hned tři chyby,“ praví bankéř. „Ta první je, že jste mne vyrušil z bohoslužby. Zadruhé jste vyrušil i ostatní souvěrce včetně samotného rabína. A zatřetí – to si opravdu myslíte, že bychom burzovní obchody pustili z ruky? Tady v synagoze si akcie Voestalpine stojí už na 620!“
VYBRAL, PŘELOŽIL A UPRAVIL
LUBOR FALTEISEK
