Během svátku Pesach si každoročně připomínáme naše vysvobození z otroctví v zemi Egyptské. Pro osud Hebrejů jako zotročeného národa, tak jak je popsán v Tóře, neexistují přímé archeologické důkazy. Nálezy přesto potvrzují přítomnost kanaánských populací, předků Hebrejů, i existenci nucené práce semitských cizinců, například při výrobě nepálených cihel. Jak to tedy s židovským národem v Egyptě bylo, jaké památky v zemi pyramid můžeme nalézt a kolik Židů zde žije v současnosti?

Ačkoliv chybějí důkazy o hromadném exodu či přímé archeologické potvrzení biblického příběhu o Mojžíšovi, archeologické nálezy přinášejí zajímavé střípky k otázce přítomnosti Semitů v Egyptě. Například hrobka vezíra Rekhmirea z doby kolem roku 1450 př. n. l. zobrazuje zahraniční otroky při výrobě nepálených cihel pod dohledem egyptských dozorců. V lokalitě Avaris (dnešní Tell el-Dab’a) byly odkryty pozůstatky sídliště se silnou semitskou populací, o čemž svědčí typická levantská architektura, zbraně i keramika. Brooklynský papyrus pak uvádí seznam mnoha zotročených cizinců, z nichž desítky nesou semitská jména.

Historická přítomnost

Jacob Wirtschafter v roce 2025 v článku pro online magazín Moment historii Židů na tomto území shrnul takto: „Egypt, soustředěný podél břehů řeky Nil od pobřeží Středozemního moře směrem na jih, je zemí bohatou jak na biblickou, tak na současnou židovskou historii. Židovská komunita zde fungovala nepřetržitě od doby Prvního chrámu (1000–586 př. n. l.) až do 20. století. V roce 1948 dosáhla židovská populace v Egyptě až 75 000 osob.“

První komunity byly tvořeny především arabsky mluvícími rabbanity a karaity. Zásadní proměnu přineslo období po vyhnání Židů ze Španělska, kdy do Egypta začali přicházet sefardští i karaitští Židé, jejichž počet dále výrazně vzrostl s rozvojem obchodu po otevření Suezského průplavu v roce 1869. Do egyptských měst tehdy přicházeli také Židé z různých částí Osmanské říše, ale i z Itálie či Řecka, a vytvářeli kosmopolitní prostředí, vf němž se komunitě dařilo. Aškenázští Židé, soustředění zejména v káhirské čtvrti Darb al-Barabira, začali přibývat koncem 19. století v důsledku pogromů v Evropě.

Židovská populace v Egyptě dosáhla vrcholu kolem roku 1948, kdy čítala přibližně 75 až 80 tisíc osob. Následné události jako arabsko-izraelská válka v roce 1948, aféra Lavon z roku 1954 a suezská krize v roce 1956 však vedly k masové emigraci Židů i dalších evropských komunit, často spojené s konfiskací majetku.

Podle novináře Jacoba Wirtschaftera hrála egyptská židovská komunita zásadní roli v utváření židovské kultury a tradice ve světě: „Židovská přítomnost v Egyptě sahá více než dva tisíce let zpět. Židovská komunita v Alexandrii proslula tím, že ve 3. století př. n. l. přeložila Hebrejskou bibli do řečtiny a vytvořila tak Septuagintu. Káhirská Geniza – poklad více než 300 000 fragmentů židovských rukopisů nalezených v synagoze Ben Ezra – dokumentuje nepřetržitou přítomnost Židů v Egyptě od 9. století a poskytuje jedinečný pohled na jejich soužití s muslimy a křesťany po dobu tisíce let.“

Židovské památky

Vzhledem k tomu, že jsou Židé s Egyptem spojováni po staletí, měli spoustu času vybudovat si v zemi faraonů pevné základy a zanechat zde nesmazatelnou stopu v podobě řady velkolepých památek.

Nejdůležitějšími židovskými stavbami v Egyptě jsou synagogy, jichž se po celé zemi dochovalo už jen několik – některé zdroje uvádějí dvanáct. Nejstarší a nejznámější je synagoga Ben Ezra v Káhiře, nacházející se ve čtvrti známé jako Stará Káhira. Původně sloužila jako křesťanský kostel, který Abraham Ben Ezra podle tradice zakoupil za 20 000 dinárů a přeměnil na synagogu. Ben Ezra je proslulá také díky objevu tzv. Genizy v 19. století, obsahující rozsáhlé sbírky historických rukopisů v hebrejštině, aramejštině i judeo-arabštině. Tento objev je historicky mimořádně cenný, protože poskytuje unikátní pohled na každodenní, náboženský i obchodní život židovských komunit v Egyptě po více než tisíc let. Obsahuje nejen náboženské texty, ale také korespondenci, smlouvy a účetní záznamy, které ukazují, jak Židé žili, obchodovali a soužívali s muslimy a křesťany. Díky rukopisům v hebrejštině, aramejštině i judeo-arabštině umožňuje Geniza sledovat kulturní, jazykový a sociální vývoj komunity v regionu.

V Káhiře najdeme také synagogu Šaar ha-Šamajim (Brána nebes), známou také jako Temple Ismailia nebo synagogu v ulici Adly. Ta byla dokončena v roce 1908 po téměř deseti letech stavby. Její architektura odkazuje na staroegyptské chrámy a po dokončení byla největší budovou na bulváru. Synagoga byla srdcem živé židovské komunity v Káhiře, dodnes budova ukrývá několik stovek knih od 16. století až po současnost, které dokumentují bohatou historii Židů v Egyptě.

Synagoga Chajim Kapusi ze 17. století připomíná dávnou židovskou čtvrť, zatímco Ec Chajim, spojená s komunitou karaitských Židů kolem roku 1900, nabízí pohled na menší, ale neméně fascinující část židovského života ve městě. Tyto stavby společně tvoří paměť židovské přítomnosti v Káhiře a dodnes vyprávějí příběh komunity, která byla kdysi srdcem egyptského města.

Historii židovského osídlení dokládají také celé městské čtvrti. K jedné z nejznámějších patří Haret el Jahud v Káhiře, která byla po staletí centrem židovského života. Místní početná komunita významně přispěla k hospodářskému i kulturnímu životu města.

Dalším důležitým duchovním místem je židovský hřbitov Basatin v Káhiře, místními označovaný pouze jako židovský hřbitov, který patří mezi nejstarší židovské hřbitovy na světě. Podle některých zdrojů dokonce druhý nejstarší. Jeho historie sahá až do 9. století, a je tak významným dokladem dlouhodobé přítomnosti židovské komunity v Egyptě.

V Alexandrii patří k nejznámějším dochovaným židovským památkám synagoga Proroka Eliáše, která se řadí mezi největší na Blízkém východě. Současná budova stojí na místě starší synagogy dokončené v roce 1354, jež byla zničena během Napoleonovy francouzské invaze v roce 1798. Stavba nové synagogy začala v roce 1836 za podpory dynastie Muhammada Aliho a byla dokončena v roce 1850 s pomocí sira Mojžíše Chajima Montefiorea. Architektonicky kombinuje neoklasicistní styl s prvky gotiky a byzantského slohu. Synagoga byla v roce 2012 kvůli bezpečnostním obavám uzavřena během židovských svátků a postupně chátrala. V roce 2017 oznámila egyptská vláda projekt její rekonstrukce a v lednu 2020 byla znovu vysvěcena za účasti tří členů židovské komunity. Podle některých zdrojů se zde i dnes konají bohoslužby.

Současnost

Světový židovský kongres (WJC) na svém webu uvádí, že po desetiletích úpadku, během nichž se egyptské židovství téměř vytratilo, žije dnes v Egyptě jen asi 100 Židů. Většina populace je soustředěna v Alexandrii a v Káhiře. Téměř všichni členové komunity jsou senioři a židovská přítomnost v Egyptě je na pokraji zániku. Mimo tato dvě města židovský život prakticky neexistuje.

Jacob Wirtschafter v roce 2025 však došel ještě k menšímu počtu: „K roku 2019 v Egyptě zůstávalo méně než 20 Židů, většinou starší ženy. K roku 2025 se počet otevřeně praktikujících Židů v zemi odhaduje na méně než pět. Národní průkaz Magdy Haroun stále uvádí její náboženství jako jahudijja, což z ní činí jedinou osobu v Egyptě, jejíž vládní doklady nesou toto označení. Každý další zbývající Žid je buď smíšeného původu, má cizí státní občanství, nebo přešel k islámu či křesťanství.“

Židovská přítomnost v Egyptě zanechala výrazný otisk, který je dodnes zachován pro další generace. Dochované stavby tak v sobě nesou poselství do budoucna a dál vyprávějí příběh síly, houževnatosti a odhodlání. Ačkoliv několik mezinárodních cestovních kanceláří v rámci poznávacích zájezdů nabízí také návštěvy židovských památek, vzhledem k současné bezpečnostní situaci bychom se podobnou cestu zdráhaly doporučit.

JASMIN CARMEL, RADKA LÍM LABENDZ
Foto archiv autorek