Nový sidur Še’erit Josef pro všední dny a pro Roš chodeš je významným příspěvkem k zachování a předávání židovské tradice. Jeho autorem, překladatelem, tvůrcem transkripce i grafického zpracování je Jiří Blažek, který na této publikaci pracoval jako výhradní tvůrce. V rozhovoru přibližuje nejen proces jejího vzniku, ale i význam modlitby v současném životě.

Proč jsi se rozhodl vydat všednodenní sidur Še’erit Josef? A jak souvisí s předchozím sidurem Sulam Ja’akov, který vydala Bejt Simcha v roce 2023?
Sidury Sulam Ja’akov i Še’erit Josef textově vycházejí z mé autorské řady, která začala titulem Adir ba-marom a prozatím končí Sidurem ha-šalem. Oba jsou navíc doplněny o přepis hebrejštiny. Sulam Ja’akov byl koncipován jako sváteční sidur, určený především pro komunity, které se setkávají hlavně o šabatu a svátcích, zatímco všednodenní modlitba v jejich životě nehraje výraznou roli.

Po jeho vydání se však začaly objevovat dotazy na všednodenní verzi. Zároveň jsem viděl, že Sulam Ja’akov nepoužívají jen starší generace, ale i teenageři. Když se pak při komunitních akcích konaly bohoslužby ve všední den, chyběl jim odpovídající sidur, který by mohli používat.

Setkal jsi se s kritikou, že ve svátečním siduru Sulam Ja’akov chybí všednodenní mincha?

Ano, takové výtky jsem zaznamenal. Když si vzpomenu na knížečku Erev Šabat, kterou pražský rabinát vydal zhruba před pětadvaceti lety, obsahovala i všednodenní minchu. Vycházelo se tehdy z předpokladu, že se v pátek modlí mincha a ma’ariv bezprostředně po sobě. Jenže praxe je dnes v mnoha komunitách jiná – páteční mincha se často vůbec nemodlí. Třeba v Plzni jsem ji dělal jen výjimečně, když byl čas, bar micva nebo se sešel minjan.

Proč jsi zvolil název Še’erit Josef?

Kniha mohla vyjít díky daru Yosaifa Cohaina. Ten byl původně určen na vydání Siduru ha-šalem, ale nakonec z něj zbyla část, kterou jsem využil na přípravu další publikace. Právě z tohoto „zbytku“ vznikl Še’erit Josef.

Koncepce siduru

Dříve jsi nebyl příznivcem modlitebních knih s přepisy. Co tě přimělo změnit názor?

První impuls přišel od Jakuba Schwaba, který mě kdysi během Jom kipuru v Jeruzalémské synagoze upozornil na to, že mnoho lidí přijde na bohoslužby jen jednou za rok na Kol nidrej. A přestože by ji chtěli skutečně prožít a sledovat chazana, nemají k tomu vhodný text. Právě z této zkušenosti vznikl Seder Kol nidrej s přepisem.

Druhým momentem byla moje zkušenost z plzeňské obce. Na bohoslužby tam chodili lidé, kteří používali sidur Hegion Lev – nikoli proto, že by se hlásili k reformnímu směru, ale jednoduše proto, že obsahoval přepis, díky němuž byli schopni modlitbu sledovat. Zkrátka se ji teprve učili. Problém ovšem je, že Hegion Lev není plně kompatibilní se způsobem, jakým vedu bohoslužbu já.

V novém siduru je graficky znázorněný sled a struktura bohoslužby i modliteb, což je vstřícné k uživatelům.

Ano, říkám tomu liturgické „metro“. Lidem pomáhá řídit směr modlitby a určit, kudy a jak postupovat. Když jsem v Plzni vedl šiury o práci se sidurem, mnozí účastníci tehdy poprvé zjistili, že jeho uspořádání není náhodné, ale že má jasnou strukturu a vnitřní logiku. Abych jim to mohl lépe přiblížit, začal jsem si kreslit diagramy, které ukazují, co tvoří skutečné jádro modlitby a které části byly do liturgie doplněny později.

Vyjasní se tedy, co může být proměnlivé a co je pevný základ, který je platný po celý rok?

Především se ukáže, co je skutečně podstatné. Často slýchám, že lidé nemají čas na všednodenní modlitbu. To naprosto chápu – ranní šacharit může být pro méně zkušeného člověka poměrně dlouhý a v ranním spěchu se opravdu těžko stíhá. Ale existují i dostupnější cesty. Pokud člověk nestíhá šacharit, může zkusit odpolední minchu – to je taková krátká, sympatická modlitba. A na ma’ariv večer se vždy čas najde. Šacharit všedního dne si lze osvojit třeba v klidnějším čase, například v neděli. Jakmile si člověk strukturu modlitby osvojí a ví, co následuje, jde mu to přirozeněji a rychleji – a pak si často dokáže najít prostor i v běžném pracovním dni.

A nesvádí přepis k tomu, že se člověk modlitbu namemoruje? Když má sidur transkripci, tak ti oči těkají a máš snahu jít tou snadnější cestou.

Namemorování modlitby může být užitečné, ale je rozdíl v tom, jestli ho bereš jako prostředek, nebo jako cíl. Když člověk zápasí s každým písmenkem, tak z toho žádný prožitek moc nemá, kromě toho, že mu to trvá dlouho. Ve chvíli, kdy si text modlitby osvojí, třeba i namemorováním, může se začít soustředit na význam slov. A po několika měsících či letech zjistí, že modlitbě v hebrejštině nejen rozumí, ale také v ní vidí ten hlubší smysl.

Napadá mě, že když je někdo zbožný do té míry, že se modlí třikrát denně, spíše sáhne po sidurech Zichron David Jisrael či Adir ba-marom nebo nový Sidur ha-šalem.

Jsou to samozřejmě kompletní sidury, do nichž jsem se snažil zahrnout co nejvíce. Zároveň jsou koncipované tak, aby se podle nich dalo modlit i bez minjanu, a to v průběhu celého roku včetně Vysokých svátků. Sváteční bohoslužba v synagoze má ovšem svá specifika a vyžaduje machzor, bez kterého se neobejde. Každý ale musí někde začít.

Takže nový sidur je vstřícný k těm, kteří začínají?

Přesně tak. Je dobré si uvědomit, že ne každý vyrůstal v nábožensky založené rodině, kde se tatínek každé ráno modlil a maminka chystala chalu na šábes. V našem prostředí je to spíše výjimka. Když jsme byli mladší, často jsme sami nevěděli, jak na to, modlili jsme se z toho, co bylo k dispozici, a byli jsme vděční za jakoukoli pomůcku – třeba právě za přepis, kterého se dalo chytit. Proto si myslím, že i kdyby měl být tento sidur pro někoho jen prvním krokem a pro jiného naopak plnohodnotným nástrojem, je to v pořádku. Důležité je začít.

Každý si tedy nastaví svoji laťku, ale podstatné je, aby se modlitba stala součástí života?

Ano a v tom je právě nesmírně důležitá všednodenní modlitba. Někteří lidé chodí do synagogy jen jednou týdně, pokud vůbec, a berou to spíše jako „instantní duchovní večeři“. V běžných komunitách je ale zvykem scházet se k všednodennímu minjanu nebo se modlit i individuálně doma. Modlitba tak není vyhrazená jenom na víkend, ona je s tebou stále celý týden.

Nemyslíš, že je to tím, že většina lidí nežije ve zbožných rodinách? V rodině je jeden praktikující, tatínek nebo maminka, kteří si občas zajdou do synagogy, zatímco zbytek snídá doma. To je obrovský nápor.

Chápu, že tady na to nejsme zvyklí. Člověk tomu musí přizpůsobit svůj život, je to stejné, jako když chceš mít košer domácnost nebo dodržovat šabat. Asi není úplně dobré skočit do všeho hned po hlavě. Rabín Mayer mi velice přesně napsal do předmluvy jomkipurového machzoru: „Nesnaž se sám sebe rychle a překotně změnit, ale spíš trpělivě a pozvolna na sobě pracuj.“ Krok za krokem.

Navíc žádný sidur ještě cadika neudělal.

Přesně tak. Stejně tak asi ani žádná jiná kniha či médium. Negarantuji, že s vlastnictvím siduru se člověk stane lepším nebo zbožnějším. I když už se tu modlitebních knih prodalo hodně, nevidím stovky minjanů. Většina sidurů pravděpodobně leží doma v knihovně a práší se na ně. Ale věřím, že modlitba má co říct i současnému člověku. Není třeba aspirovat hned na cadika. Myslím, že stačí být dobrý člověk v tom, že se budu snažit být prospěšný tomuto světu.

Můj důraz na sidur vychází asi z toho, že moje cesta k židovství začala v synagoze, neboť jsem se domníval, že když je někdo Žid, měl by chodit do synagogy. A do kavárny, samozřejmě. Velmi mi vadilo, že nemám knihu, které bych rozuměl, ve které bych se orientoval, ve které bych bohoslužbu stíhal, takže mi nezbylo nic jiného než si vytvořit svoji. Slyšel jsem nespočet výmluv, proč něco nejde. Mám ale za to, že kdo nechce, hledá důvod; kdo chce, hledá způsob. Tento sidur nabízí právě ten způsob. Teď už se nikdo nemůže vymlouvat, že něco nemůže, protože něco nemá.

Mezi tradicí a překladem

Všiml jsem si, že počešťování hebrejských jmen v siduru kolísá. Některá jména jsou počeštěná – například Izrael, Matitjáš, Saul nebo Egypt – jiná zůstávají blíže originálu, například Avraham, Jicchak či Ja’akov. A pak jsou případy, kdy překlad kolísá – například u názvu Sion/Cijon. Kde podle tvého názoru leží vhodná hranice a čím se pravidla počešťování mají řídit? Například rabi Sidon nepočešťuje nic.

Odpověď by vydala na několik stran. Kdysi jsem byl mnohem striktnější, ale teď se již řídím spíš osobním vkusem a zažitou uzancí. Dalo by se namítnout, proč používám Izrael, když by mohl být Jisrael nebo ještě lépe Jisroel, protože to moc evokuje Izrael jako stát. Ale já jsem sionista, řekl bych náboženský sionista, a vnímám konexi mezi Izraelem jako lidem a Izraelem jako státem pozitivně. A nemění to ani názor na politiku té či oné vlády Státu Izrael.

Jména jako Sára píšu dlouze, protože jsou pak pro skloňování vhodnější. U jmen jako Avraham, Jicchak nebo Rivka převažuje osobní vkus. V Sulam Ja’akov padl návrh, aby některá jména připomínala spíše zavedený biblický překlad – Abrahám, Izák –, a tehdy jsem ustoupil. Jinak se mi však forma Izák nelíbí, proto používám Jicchak.

Pokud se člověk rozhodne, že bude podle hebrejského originálu přepisovat striktně všechno, dostane se do různých problémů. Čeština zkrátka skloňuje a my se s tím musíme nějak poprat. U některých jmen to lze, u jiných to jde hůře. Pak nastupuje má překladatelská svévole.

Uživatel siduru může být překvapen tím, kde je zařazeno oblékání talitu a uvazování tefilin. V tomto siduru je mezi Birchot ha-šachar a Pesukej de-zimra, zatímco například v Adir ba-marom, který jsi také připravoval ty, je to ještě před Birchot ha-šachar. V českých synagogách se často postupuje druhým způsobem.

U našich prvních sidurů jsem postupoval podle textu siduru izraelského nebo amerického, které dodržují první praxi. Nicméně ve střední Evropě se talit a tefilin pokládají až před Psukej de-zimra.

U počítání omeru jsou kromě samotného požehnání ostatní texty bez překladu. Není to škoda? Zrovna v tomto případě by možná stálo za to lidi více motivovat, aby omer zařadili do své praxe.

Důvod je čistě technický. Kdyby se počítání omeru mělo sázet jako standardní text, vydalo by to na mnoho stránek. Navíc by se omezila přehlednost, aby se vešel i přepis. Dále na počítání omeru nepotřebuješ spěchat. Když už alef bet nějak umíš přečíst, tak ho zkrátka přeříkáš. Mimo jiné se lze podle textu učit číslovky.

Konec výmluv

Když dnes přijdu v zahraničí do synagogy, už se orientuji. Není to jako před třiceti lety, kdy to bylo úplně cizí. Jaká byla tvoje zkušenost?

Nový sidur by měl být kompatibilní. Se Sulam Ja’akov nebo Še’erit Josef se člověk neztratí, ani když navštíví synagogu v Rakousku, na Slovensku nebo v Německu. Kdysi jsem doprovázel kamarádku do synagogy Kol ha-nešama v Jeruzalémě, což byla velmi „new age“ záležitost. Byl jsem tam poprvé a zjevně naposled – spousta věcí mě tam iritovala, ale zajímavé bylo, že struktura liturgie zůstala i přes nejrůznější dílčí změny stále stejná. Nikdo si nedovolil zkrátit bohoslužbu tak, že by třeba vynechal Amidu.

Lidé většinou nemají o dané struktuře povědomí. Pomůže jim nový sidur?

Doufám že ano. Dodnes jsem moc rád, že mě osud v samých počátcích zavál na tradiční bohoslužby, které vedli lidé, kteří je znali. Bylo to důležité, protože s čím se setkáš jako prvním, to si osvojíš. Pomůcku, kterou je český sidur, jsme tehdy neměli. Když jsme to zvládli bez ní, není důvod, proč by to nemohl zvládnout někdo jiný s ní.

Nejde tedy o to, že by to nezvládli, ale aby to chtěli zvládnout?

Přesně tak. Konec výmluv!

Děkuji za rozhovor

PTAL SE A FOTOGRAFOVAL MICHAL SPEVÁK