S pojmem tonus peregrinus se pravděpodobně většina čtenářů dosud nesetkala. Používá se převážně v křesťanské liturgické hudbě, kde znamená devátý žalmový tonus. Při průzkumu synagogální hudby však vychází najevo, že se stejná rodina melodií objevuje v kantilaci a psalmodii židovských komunit v mnoha zemích.
Někteří výzkumníci přisuzují tonu peregrinu byzantský či starogalikánský původ. Vzhledem k výskytu podobné melodie v aškenázských i sefardských nápěvech řada badatelů začala razit teorii, že tonus peregrinus pochází z jednoho místa, odkud byl v průběhu časů rozšířen. Protože se po staletí v diaspoře předával za vlivu rozmanité hudby okolní většinové kultury, jeho podoba se v různých společenstvích transformovala. Mezi zastánce tohoto názoru patří např. A. C. Idelsohn, E. Werner, S. Arom, S. Haïk-Vantoura, L. Dobszay nebo B. Szabolcsi. Starověkou lokalitou vzniku byl podle nich Druhý jeruzalémský chrám. Je-li teorie pravdivá, pak se jedná o nejstarší dochovanou žalmovou melodii.
Během pesachové bohoslužby byla v Chrámu zpívána jednohlasně na text Žalmu 114 „Když vyšel Izrael z Egypta“. Nezachovaly se žádné pokyny o instrumentálním doprovodu, a tak můžeme pouze hádat, které nástroje žalm v unisonu doprovázely. Součástí souboru byl nejspíše bubínek tof, neboť obsahově podobné Písně moře z 15. kapitoly Exodu se též účastnil. Samotná melodie patrně byla tenkrát, stejně jako dnes, členěna do dvou částí, z nichž každá měla jinou recitantu. Dichotomická hudební struktura odpovídá paralelismům v hebrejských verších. Předpokládá se, že původní blízkovýchodní melodie byla mikrotonální a mnohem zdobnější než pozdější gregoriánský chorál. Prováděla se antifonálně nebo responsoriálně. Z pódia duchan se melodie Žalmu 114 přenesla do synagog a soukromých domů. Verš Mt 26,30 implicitně vypovídá, že tonus peregrinus v rámci Hallelu zpíval při cestě na Olivovou horu také Ježíš s učedníky. Další vývojový článek zůstává obestřen tajemstvím – nikdo neví, jak přesně se židovská melodie dostala do křesťanské bohoslužby. Snad přes křesťany pocházející ze Židů, k převzetí však mohlo dojít až v pozdějším vývoji. V každém případě byla melodie nadále vnímána jako pesachová; v křesťanství se tak stalo zvykem uvádět ji na Velikonoce.
Mnohá další staletí nejsou kvůli absenci pramenů zdokumentována, hudební tradice se předávala pouze ústně. Za první notový zápis tonu peregrinu v polyfonní skladbě vděčíme Scolice enchiriadis z Franské říše 9. století. Tonus peregrinus byl pro své dvě recitanty, v křesťanské hudbě neobvyklé, vybrán jako příklad několika druhů paralelního organa. Zároveň se jedná o první nalezený zápis polyfonní skladby vůbec. S počátky polyfonní hudby se pojí Paříž, jejíž další mimořádností je židovská čtvrť Marais, a tak jsem metropoli v říjnu 2025 navštívila.
V Marais proběhlo obohacující setkání s Hervé Rotenem, ředitelem l’Institut Européen de la Musique Juive. Židovský muzikolog si hned všiml, že se tonus peregrinus díky dvěma recitantám a motivu čtyř sestupných tónů nápadně podobá židovským nápěvům. Také stejný či podobný text mnoha z nich a uvádění na Pesach by hovořilo pro společný původ. Faktorem, který jednoznačné určení naopak komplikuje, jsou exogenní vrstvy – každá z geografických variant byla pozměňována hudbou okolní kultury, čímž se znejasnil původní tvar. Původ podle Rotena může přesvědčivě objasnit až srovnávací analýza nápěvů všech sefardských tradic při použití jednotné transkripce. Ta by měla bez nadbytečných detailů obsahovat základní rysy melodie, tedy především recitanty, závěrečné motivy obou půlveršů a nádechy. Roten tak poskytl zajímavý námět pro další výzkum.
V pařížských knihovnách jsem objevila zpracování melodie např. od C. Goudimela (1514–1572), E. du Caurroye (1549–1609) nebo J.-J. de Mondonvilla (1711–1772). Ze známějších skladeb se žalmovým tónem lze jmenovat Meine Seele erhebt den Herren od J. S. Bacha, Requiem d moll W. A. Mozarta, Evocation à la Chapelle Sixtine F. Liszta nebo Varhanní sonátu č. 4 a moll J. G. Rheinbergera. Padre Martini, Mozart i někteří jiní věřili v dávný židovský původ melodie.
Záhy po vzniku protestantské církve došlo k začlenění melodie do tzv. německého Magnificat. Také se stále častěji používala v neliturgických koncertních dílech, kde se stávala symbolem pradávného, cizokrajného a mystického. Někdy též přímo odkazovala na židovský národ.
Tonus peregrinus svou výjimečností upoutal řadu skladatelů 20. a 21. století. Vedle křesťanů Berthiera, Schroedera, Titcomba, Vierneho zaujímá přední místo židovský autor Joshua Jacobson. Ve skladbě Psalm 114 staví do kontrastu hebrejštinu zpívanou sólistou a latinu přednášenou sborem v unisonu. Citovaná melodie pochází ze sefardského nápěvu zaznamenaného Idelsohnem a z gregoriánského chorálu z Liber usualis. Kompozice tak ztvárňuje myšlenku, že soudobé užití v synagogách a kostelech čerpá z hudebního pokladu Druhého chrámu.
MICHAELA AUGUSTINOVÁ
