Povídka

V ulici Taborstraße, která se nachází ve městě Vídeň, se vše připravovalo na velkou slávu. 

Rodina Kleinů se jako mnoho dalších židovských rodin chystala usednout k pesachové sederové večeři. 

Slavnostní artdecové pesachové nádobí již bylo na stole. Maminka Miriam jen kontrolovala, zda blankytně bílé látkové ubrousky složené na talířích do tvarů labutí jsou tip top. 

Její manžel Josef nikdy nezapomněl v humoru opomenout, že tohle skládání ubrousků je něco jako židovské origami. 

Chodila okolo stolu, který byl prostřený pro dvacet hostů. Neustále urovnávala stříbrné příbory, sklenky, dečku, kterou byly přikryty macesy, a starožitnou sederovou mísu. Chtěla, aby vše bylo ve správné vzdálenosti od sebe. Nic nesmělo mít jedinou chybu. 

Děti Frieda, Alex a Sam už byly také svátečně oblečeny a čekaly netrpělivě na hosty. 

Samozřejmě se to neobešlo bez jejich pošťuchování jeden do druhého, načež je maminka Miriam musela napomenout. 

„Ne že se budete u stolu zase prát, jako tomu bylo minulý rok, rozlijete po stole červené víno a vymlátíte zbytek nádobí.“ 

„Mami, ale to není vůbec pravda, za to nikdo z nás nemohl, za to mohl…“ 

Ohradil se Sam, ale pak se rychle zarazil, když na něj Frieda významně pohlédla s vykulenýma očima a zavrtěla hlavou. 

„Kdo jiný by za tohle mohl? Nějaké strašidlo?“ 

Zlobila se maminka. 

„A ty, Friedučo! Co na ně tak kulíš oči? Měla bys už mít ve svém věku rozum a nemotat jim hlavy pohádkami.“ 

Friedučo! Takhle maminka říkala Friedě vždy, když se stala něco jako jejich tiskovou mluvčí – tedy myšleno je děti. 

Pravdou ovšem bylo, že s tím incidentem z minulého roku, kdy se po stole rozlilo snad veškeré červené víno, rozbilo několik starožitných skleniček od Mosera a také část svátečního servisu, děti neměly nic společného, ale nepředbíhejme. 

„Miriam! Nestraš je, prosím tě…“ 

Ozval se tatínek Josef, který se právě snažil uvázat motýlka a vždy mu z toho vyšlo něco, co se spíše podobalo květině. 

„Ty děti z té tvé posedlosti perfektním stolováním a ornungem budou pak tak vystrašené, že právě něco vyvedou, i kdyby to neměly původně v plánu. Minulý rok to byla náhoda. 

To není možný! Ten motýlek prostě nejde uvázat!“ 

Rozčiloval se. 

„Žádná náhoda! Jsou to malí uličníci a ty je pořád bráníš. To musíš uvázat takhle.“ 

Miriam udělala několik hbitých pohybů prsty a motýlek byl uvázaný jako z módního časopisu. 

„To nechápu! Jak jsi tohle dokázala? Ale když vidím ty tvé labutě složené z ubrousků, tak to vše vysvětluje.“ 

Usmál se tatínek Josef. 

Takže celá rodina Kleinů již byla slavnostně oblečená, stůl prostřený a ve vzduchu se vznášela vůně polévky s macesovými knedlíčky, jablečného charosetu a čerstvě nastrouhaného křenu.

Teď se ovšem musíme vrátit o rok zpátky. 

To, že v tom byly děti ten poslední Pesach nevinně, byla vlastně pravda. 

Jejich pošťuchování bylo na denním pořádku, takže si nikdo nevšiml toho, čeho si všimnout ani neměl. 

Tedy nikdo. To taky není úplně pravda. Všimla si toho právě Frieda Frieduča.

V jídelně, kde byl svátečně prostřený stůl, byl také velký krb, ve kterém tatínek vždy před Pesachem spálil chametz. Všechno kvašené, co zbylo v domě. Každý drobeček. Nic nezůstalo. 

A ten krb vedl do komína, kde přebýval… tedy spíše živořil a hladověl, než žil, Žrout Macesožrout. 

Podřimoval tam, hladověl celý rok a kručelo mu v jeho kulatém břiše. 

Rodina Kleinů si toho nezvyklého zvuku po nastěhování občas v jídelně všimla, ale přisuzovala to větru nebo holubům vrkajícím na komíně. 

Ale zpátky ke Žroutu Macesožroutu. 

Ten měl vždy celý rok velkou a přísnou dietu, protože jediné, co mohl pozřít a čím se živil, byly macesy a charoset. 

Všimli jste si někdy, že po pesachovém sederu, i když vše pečlivě uklidíte, ráno jsou všude drobky a rozlámané kusy macesů? 

Toho si právě tenkrát před rokem všimla i Frieduča. 

Nešlo jí na rozum, jak se maminka vždy ráno po sederu a vlastně celý svátek Pesach rozčilovala, že drobky z macesů byly úplně všude. 

Nebylo by to nic zvláštního, kdyby maminka nebyla tak posedlá uklízením a pořádkem celkově. 

Tak odkud se ty drobky z macesů braly? 

Kdo to u večeře kopal a štípal pod stolem? Jak se mohl ubrus strhnout ze stolu do strany a udělat takovou spoušť? 

Věděla, ač se maminka zlobila na ni, Alexe a Sama, že tentokrát v tom nebyla žádná jejich lumpárna ani šarvátka. 

Dokonce by se vsadila o celou bednu čokoládové pomazánky, že pod tím stolem něco bylo. Když se ale pod něj po tom zmatku podívala, bylo tam prázdno. Jen všude drobky z macesů. 

Najednou si všimla několika malých otisků bosých nožek, které šláply do rozlitého červeného vína. 

Rozhodla se tomu přijít na kloub.

Když už celá rodina po tom divokém sederu a přejedená pečeným masem, macesy, čtyřmi poháry vína a micu usnula, zase zaslechla ten známý zvuk z komína.

„Kruuum… Vruuuum… Kruuum.“

Frieduča šla pomalinku po dřevěném schodišti dolů do přízemí jejich mezonetového bytu, aby se podívala, co to tam dole je. V rukou svírala svého plyšového králíka a tátovu tenisovou raketu na sebeobranu.

Vstoupila do jídelny a tam pod stolem sedělo cosi. Bylo to velké asi jako menší plyšový medvídek, mělo to vypouklý pupík, třáslo se to a bylo to celé šedo-modro-fialové. 

Ve svých drápcích drželo maces, který chroupalo rychlostí, jako by bylo na motorek. 

Něco jako veverka.

Křup… Chroup… Křup…

„Co ty jsi zač?“ 

Neudržela se Frieduča.

To cosi přestalo chroupat maces a vykulilo na ni překvapeně své velké oči.

„Tak od tebe jsou všechny ty drobky a za tu dnešní spoušť, když se rozlilo víno, můžeš taky ty!“ 

dodala, když viděla tu spoušť z macesů, co měla okolo sebe.

„Já už to nevydržel. Měl jsem děsný hlad.“

Zkoumavě se na Frieduču díval.

„To ti pěkně děkuji! Měli jsme z toho pořádný průšvih.“

„Já vím! Je mi to líto.“

„Já jsem Frieda a říkají mi Frieduča. A jak se jmenuješ ty?“

„Jsem Macesožrout.“

„Cože jsi? O tom jsem nikdy neslyšela.“

„No, Žrout Macesožrout. Už nás moc není, protože většina z nás nevydrží ten roční půst. Obvykle snědí během roku nějaký chametz, nafouknou se jako balonek a odletí někam do mraků. 

A to já tedy nechci.“

„Tomu věřím.“ 

Kývala Frieda hlavou.

„Tvoje maminka moc dobře vaří. Lepší charoset a macesové knedlíčky jsem nikdy nejedl. Ta paní, co tady bydlela před vámi, tak vůbec nevařila. Ještě že alespoň slavila Pesach a měla macesy. 

Jinak bych doslova umřel hlady, protože jako balonek bych se nafouknout určitě nechtěl.“

„Ty jsi mě pod stolem ale hrozně štípal do nohou.“

„No, doufal jsem, že z tebe upadne nějaký ten drobek. Ani netušíš, jaký jsem měl hlad.“

„A já si v první moment myslela, že to byl můj bratr Alex, ale ten se dušoval, že to nebyl, a osočoval mě z toho samého.“

„Slibuji, že už to neudělám, když mi zase ty slíbíš, že mi do krbu dáš kousek macesu s charosetem.“

„Tak platí!“ 

Řekla Frieduča a poté se vrátila zpátky do postele, objala svého plyšového králíka a usnula. 

Ovšem hned ráno utíkala dát Macesožroutovi do krbu namazaný kus macesu s máslem a marmeládou. 

Až do konce svátku mu nosila do krbu ty nejlepší kousky macesů, sladkého charosetu a sem tam i macesový knedlíček z polévky, když zbyl. 

Když se Pesach chýlil ke svému konci, tak Macesožrout Frieduču objal se slovy: 

„Tak, slečno Friedo, budu se opět těšit zase za rok.“

Zalezl do krbu, vyškrábal se na své místečko v komíně a uložil se ke svému postnímu spánku.

Po několika měsících, když Frieda ležela s bratry v jejich pokoji, zase slyšeli ono známé šmátrání a kručení v komíně.

„Kruuum… Vruuum… Kruuuum.“

Onoho večera Frieda prozradila své tajemství o tom, kdo u nich v komíně žije!

„No to je paráda!“ 

Reagoval hned Alex. 

Sam se trochu bál, ale když mu Frieda vysvětlila, že Žrout Macesožrout jí jen macesy, charoset a macesové knedlíčky, upokojil se a začal být také zvědavý, jak Žrout Macesožrout vypadá.

Všichni tři se nemohli dočkat, až zase přijde Pesach a Frieda jim ho představí.

Celý rok se potutelně dívali na krb a společně natahovali uši, jestli uslyší, jak v komíně Žroutovi Macesožroutovi kručí v jeho kulatém břiše a odpočítává měsíce, týdny a dny do dalšího Pesachu.

Teď se tedy zase vraťme zpátky do přítomnosti. 

Rok se s rokem sešel a byl tu opět Pesach. 

Maminka Miriam se konečně uklidnila, když zahnala vzpomínku na ostudu z minulého roku, a byla ráda, že tentokrát je stůl prostřený tak, jak má být, a vše odpovídá její představě dokonalosti.

Na první seder přišlo patnáct hostů a opravdu bylo vše elegantní. 

Tatínek na začátku sederu odlomil kousek ze středního macesu na sederové míse a dětem zdůraznil, že to je afikoman, který si bude pozorně hlídat, protože bez něj by nemohl pesachový příběh uzavřít.

Četli v Hagadě celý příběh o východu z Egypta a děti byly k úžasu jejich rodičů, a hlavně maminky Miriam tak neuvěřitelně hodné, bez jediného pošťuchování. 

Celé to samozřejmě přisuzovala tomu, že se chystají tatínkovi podle tradice vzít onen kousek macesu, afikoman, aby jej jejich tatínek posléze v závěru sederu musel odkoupit za různé pesachové laskominy. 

Děti seděly, poslouchaly příběh a natahovaly svá malá ouška, zda zaslechnou v komíně Žrouta Macesožrouta. 

Ta vůně polévky s macesovými knedlíčky a čerstvě nastrouhaného křenu ho už jistě musela probudit. 

Pak najednou byl zabalený afikoman v ubrousku ten tam. 

„Samíku, kam jsi schoval ten afikoman?“ 

zašeptala Frieda ke svému nejmladšímu bratrovi, který se usmíval od ucha k uchu. 

Ani jí už nemusel odpovídat, protože se z komína ozvalo silné zakručení a posléze chroupání macesu. 

„Křup… chrup… křup!“ 

Tatínek přestal číst Hagadu a zaposlouchal se. 

„Co to bylo?“ 

Tu se z komína ozvalo další zakřupání, zašmátrání a z krbu se vyvalily černé saze, že nebylo vidět ani na krok. 

Všichni hosté křičeli: 

„Co to je? Co se to děje?“ 

Když vše ustalo, bylo všechno pokryté černými sazemi. 

Dokonce i vyskládané sněhobílé labutě z látkových ubrousků maminky Miriam byly teď černější než noc. 

Ta propadla v pláč a bědovala: 

„To není možné! Tohle se musí dít snad každý Pesach!“ 

Po skončení sederu a když odešel už i poslední začouzený host, si maminka s tatínkem všimli, jak děti stojí u krbu a chichotají se. 

„Čemu se smějete, vy malí uličníci?“ 

Zeptala se káravě maminka. 

Frieda Frieduča poodstoupila od krbu. V něm sedělo cosi, co chroupalo kousek macesu: 

„Křup… chroup… křup.“ 

A my všichni už víme, že to byl Žrout Macesožrout, který žil a stále žije u rodiny Kleinů v krbovém komíně v ulici Taborstraße. 

I tento Pesach zase bude moci přerušit svůj půst a dát si macesy, charoset a macesové knedlíčky. 

A ty, milý čtenáři, odstraň před Pesachem všechen chametz. Třeba i u vás žije Žrout Macesožrout, tak ať se nenafoukne jako balonek a neodlétne někam do mraků. To on by si opravdu nepřál. 

MARTIN AARON HOŘÍNEK
Ilustrace: Josefina Puah Klimentová