Za svými fotografiemi vidí příběh, pamatuje si, v jakém prostředí vznikly, má je spojené s určitou vůní. Jeho fotografická kniha Jeruzalém, která vyšla v září, zachycuje deset let života tohoto města. „Dobu jsem moc netrefil, vzhledem k probíhajícímu válečnému konfliktu. Přípravy ale začaly mnohem dřív, fotografie mám už z roku 2005, kdy jsem navštívil Izrael poprvé. Spíš tehdy šlo o turistické fotky odrážejí první nadšení, když člověk potřebuje všechno zachytit,“ říká David Rafael Moulis (1984), který ve svých více než sto černobílých fotografiích z let 2012–2023 nabízí pohled na Jeruzalém jako místo, kde se každodennost přirozeně prolíná s posvátnem.

Nedá mi to, abych se nezeptala, jak se kluk z Plzně dostane do země, ke kultuře, která je běžnému Čechovi dost vzdálená? Navíc, jak říkáte, si nejste vědom toho, že byste měl v rodině nějaké židovské předky.

To neznámo mě právě lákalo, jsem dost zvědavý. V Plzni jsme v devadesátkách chodili jako děti kolem synagogy, byla to oprýskaná budova, neměla ani Davidovy hvězdy. Pak přišla náhoda, která v mém životě hraje důležitou roli – sestřenice měla spolužačku, jejíž tatínek byl v plzeňské židovské obci a hledali posily do týmu. Tak jsem se stal průvodcem v naší synagoze. Turisté se mě začali vyptávat na židovské tradice, chtěli vědět, co je to za symboly. Musel jsem se dál vzdělávat, všechno si dohledat.

Jak jste se naučil hebrejsky?

Zase náhodou. Dozvěděl jsem se, že na naší židovské obci se vyučuje hebrejština za dobrých podmínek. Řekl jsem si, proč ne. Mluvená hebrejština není těžká, má hodně slov vycházejících z angličtiny, navíc je v Izraeli hodně přistěhovalců, nikdo se vám nebude smát za špatný přízvuk. Psaní se dá naučit za víkend, horší je čtení literatury nebo novin. V hebrejštině se píšou jenom souhlásky, abyste nějaké slovo správně přečetli, musíte ho znát, už ho někdy předtím vidět i s těmi chybějícími samohláskami. Nejvíc jsem se poté naučil na univerzitě v Plzni a v Jeruzalémě.

Do Izraele jste se dostal poprvé jako turista se spolužáky a vyučujícími ze Západočeské univerzity, jako archeolog až v roce 2011.

V Plzni jsem studoval na univerzitě blízkovýchodní studia. Od starověku po současné dějiny. Víc a víc mě ale začal lákat starověk. Říkal jsem si, že půjdu hledat původ lidstva. Pak jsem byl na Univerzitě Karlově, dělal jsem biblickou teologii. Tehdy jsem měl možnost podívat se s profesorem Filipem Čapkem z Evangelické teologické fakulty UK každý rok na nějaké vykopávky. Zachytil jsem to vše i fotograficky. Začínal jsem ale ne jako fotograf archeologického výzkumu, ale jako archeolog – kopáč.

Čím vás vykopávky přitahují? A máte nějakou fotografii z té doby ve své knize?

Na prvním místě u mě funguje zase zvědavost. Víte, že kopete v nějakém chrámu, nejde o nahodilé místo. Čekáte, jestli najdete třeba nějaké mince, nádobu. Je vzrušující vše po těch tisících let odkrýt. Říkáte si, kdo tu věc měl, jaký to byl člověk, co se v daném místě dělo, byla tam třeba zvířata? Výsledky se musejí nějak interpretovat, v týmu jsou na to specialisté. V knize mám jeden snímek z vykopávek. Zachytil jsem muže, který před sebou drží prostěradlo, kus látky s prosvítajícím světlem. Nad vším je dálniční most, pod nímž jsme v Moce kopali. Roky mi silnice vadila, pak jsem pochopil, že je to další vrstva. Na dálnici je mezi jízdními pásy vynechaný pruh, kudy šlo pár desítek minut denně sluníčko, v tom okamžiku jsem zmáčkl spoušť. Uchvátila mě hra světla a stínu. Problém je, že nemám souhlas s použitím fotografií účastníků pro své komerční užití. Ale nevylučuji, že v budoucnu udělám nějaký menší soubor fotografií z vykopávek.

Kvůli Moce jste musel změnit i svou doktorandskou práci.

V Jeruzalémě jsem od roku 2012 do roku 2013 studoval biblickou archeologii. Svou práci jsem měl postavenou na jediné do té doby známé svatyni v Izraeli. Pak přišla druhá, byla to Moca. Ta je zmíněna ve Starém zákoně jen jednou, mezi výčty měst patřících pokolení Benjamín, přestože zde byly objeveny pozůstatky chrámu z doby železné. Nepřišlo by se na ně, nebýt právě výstavby dálničního mostu vedoucího z Tel Avivu do Jeruzaléma. Místo bylo nejprve označeno za obilnici Jeruzaléma, protože v tomto kopci nad úrodným údolím archeologové jako první objevili sila a sklady. Těsně před zbudováním mostu se tady konal další záchranný výzkum, na jehož konci byla monumentální budova číslo 500 interpretována jako svatyně. Musel jsem tak závěry ve své doktorandské práci pozměnit.

Podívejme se blíž na vaši knihu. Jsou tam dvě věci, které každého hned zaujmou.

Sněhulák na titulní straně a to, že jsou fotografie černobílé.

Sníh byl pro mě asi největší šok. V Orientu vás opravdu překvapí. Dnes už sice na Blízkém východě jednou za rok za dva nasněží, ale hned je vše pryč. V Jeruzalémě sníh ráno napadl, když jsem se odpoledne vracel, roztál. V černobílé variantě se víc soustředíte na příběh, emoce, mizejí rušivé elementy jako třeba dopravní značky. Většina fotografií, které jsem udělal, je původně barevná. Těžké je, když fotíte barevně, myslet předem na to, jak bude snímek vypadat černobíle. Jak se vše potká se světlem? Často jde hlavně o světlo. Samozřejmě jsem hodně přemýšlel nad tím, že když hodím svoje barevné fotky – třeba z Jordánska nebo Thajska – do černobílé, dávám s barvou vlastně pryč barevnou kulturu dané země.

Mě v knize hodně oslovila fotografie, na níž se do objektivu dívají ležící holčičky.

Pro mě jde také o jeden z nejsilnějších momentů. Malé Etiopanky jsou v Chrámu Božího hrobu, kde je tradiční Ježíšův hrob. Děti ležely s rodiči u kamene. Jsou součástí etiopské komunity v Jeruzalémě, která je velmi milá a klidná.

Těch komunit i náboženství je v Jeruzalému hodně, vzájemně se prolínají. Co je tedy spojující moment vaší knihy? Co jste chtěl obsáhnout?

Ukázat Jeruzalém, jaký opravdu je. Posvátná místa i běžný ruch ulic. Že je to nejen město, kam směřují poutníci, ale jsou tady i místa, kde se kultury potkávají, a společně fungují. Neexistují žádné hranice, bariéry. To vše zažijete i jako turista. Po roce 2023 je ale hodně arabských obchodů zavřených, což je škoda. Když skočíme v historii zpátky, překvapilo mě období covidu. Všichni vědí, že nevraživost mezi Tel Avivem a Jeruzalémem je podobná jako třeba mezi naším Hradcem Králové a Pardubicemi. Lidé z Tel Avivu nebo sekulární mladí říkali, co by jezdili do Jeruzaléma, že se tam všichni jen modlí a všude jsou turisté. V covidu zjistili, že turisté zmizeli, a objevili vlastní zem, začali sem jezdit. Najednou i na mě Arabové v kavárnách nepokřikovali rusky, ale hebrejsky. Bylo to mnohem příjemnější.

Náboženství v různých podobách je v Jeruzalému přítomné všude. Není to pro běžného turistu moc, dokáže se s tím vůbec vyrovnat?

V souvislosti s tímto městem se mluví o jeruzalémském syndromu. Nějaké procento lidí, když sem přijedou, má najednou mesiášský syndrom, neunesou zdejší atmosféru. Lidé, kteří jsou i nevěřící, přijdou ke Zdi nářků a padne na ně něco, co můžeme nazvat pokorou. Někdo se rozbrečí, a nechápe proč. Náboženství se nevyhnete. Rozhodně je mylná představa, že v Jeruzalémě je nějaký osamělý kostelík, kde budete meditovat. Ten nenajdete. Jen za covidu, když ve městě nikdo nebyl, se dalo v Chrámu Božího hrobu rozjímat. Normálně je přítomen kněz, který vás po dvaceti vteřinách, kdy se u hrobu zastavíte, pošle ven.

Co bylo na sestavování knihy nejtěžší?

Třeba uchopit formu, jak bude vypadat. Mám fotky napříč celým Státem Izrael. Nejdřív jsem si myslel, že by v ní mohla být tři města – Tel Aviv, Betlém, Jeruzalém. Materiálu bylo nakonec tolik, že jsem si řekl, že samostatně odprezentuji Jeruzalém. Pak mě potrápil výběr fotografií. Trval asi dva roky. Od roku 2005 do roku 2023 jsem byl někdy v Izraeli čtyřikrát za rok a pokaždé si přivezl balík fotek. Navíc každý rok máte lepší techniku, stejný záběr děláte znovu, někdy se vám povede lepší světlo. Probral jsem desítky tisíc fotek. Nakonec jsem výběr zúžil na dvě stě padesát snímků.

Pomáhal vám někdo s výběrem?

Hodně jsem konzultoval například s fotografy Danielem Šperlem a Kevinem V. Tonem. V první verzi jsem měl na dvojstránce vedle sebe podobné fotky, ať už tematicky, nebo nějakým společným prvkem, geometrií. Nakonec vyhrály rozdílné fotografie. Ukazoval jsem svou práci také kolegům. Jedna moje známá, výtvarnice, je hodnotila z výtvarného hlediska. Diskutovali jsme i kolik dát fotek z covidu, aby to nebylo hlavně o pandemii. Také jsem chtěl, aby byla kniha vyvážená, aby v ní byla většina kultur, které můžete v Jeruzalémě vidět, abych někoho nebo něco neupřednostnil. I proto je fotka na titulu neutrální sněhulák. Názory byly různé, nakonec jsem se musel rozhodnout já, jaké fotografie zveřejním.

Snímky nemají žádný obsáhlý doprovodný text.

To byly velké diskuse, jestli mám psát větší popisky nebo nějaké příběhy. Pak jsem si řekl, že vydávám fotografickou knížku, ať tím diváka neovlivňuji, ať si případně sám hledá souvislosti.

Zajímavé je, že jste zpočátku nerad zachycoval na svých fotografiích lidi, dokonce jste čekal, až odejdou.

Izrael, kde můžete fotografovat i přírodu, hvězdy nebo třeba poušť, je pro toho, kdo rád zachycuje lidi, ale trochu se toho okamžiku bojí, ideální místo na otrkání. Mám v knize jednu fotku, která to přesně vystihuje, podařilo se mi ji udělat od boku. Je z arabské čtvrti, sedí na ní Arab s čepcem, nad hlavou má oblouk s arabským nápisem. A okolo bylo plno lidí. Teď už lidi zkrátka fotím, pořád s určitou pokorou, ale zase chci zaznamenat daný okamžik.

Proč bych si měla knihu Jeruzalém třeba prostřednictvím vašeho webu pořídit?

Téma je specifické. Osloví publikum, které má rádo černobílou fotografii, bylo v Izraeli nebo se tam chystá či má vztah k Jeruzalému. Může ale divákovi také otevřít oči. V médiích máte často jen negativa, ale život bývá jiný. V luxusní čtvrti s moderními obchody funguje i kavárna plná ortodoxních Židů i Arabů. Do toho chodí turisté, děti z Etiopie…

PTALA SE JANA HANUŠKOVÁ
FOTO David Rafael Moulis

David Rafael Moulis, Jerusalem 
Více než sto černobílých fotografií z let 2012–2023 nabízí pohled na Jeruzalém jako město, kde se každodennost přirozeně prolíná s posvátnem. David Rafael Moulis v nich zachycuje pouliční dění, náboženské obřady i chvíle ticha. Fotografie doplňuje úvodní text autora, dále Břetislava Turečka a Kevina V. Tona v češtině a angličtině. Nakladatel: David Rafael Moulis