„Víte přece, že jsem přímým potomkem mudrce rabiho Löwa, který vymodeloval Golema z hlíny a přikázal mu: ‚Vstaň a jdi!,‘ když byli Židé ohroženi bezprávím. Takový Golem by se nám hodil, až na nás zaútočí nacisté. I já bych vydal povel: ‚Vstaň a jdi! Naši nepřátelé se stahují kolem mé Prahy!‘“ – Egon Erwin Kisch, 1938

Výstava Golemet, která je do 11. června k vidění v pražské Fotograf Gallery, představuje umělecký a koncepční rámec, který chápe zděděné trauma nikoli jako metaforu, ale jako žitou, tělesně zakotvenou realitu. V návaznosti na současné výzkumy epigenetiky a studia traumatu přistupuje projekt k paměti jako k něčemu, co je neseno tělem a aktivuje se v momentech zlomu, ohrožení a opětovného vyloučení. Tamara Moyzes a Shlomi Yaffe vysvětlují vznik projektu.

Golemet se rozvíjí jako kolektivní artikulace židovských žen reagujících na reaktivaci historicky podmíněného strachu po událostech 7. října 2023 a na následný nárůst antisemitismu v Evropě i mimo ni. Namísto vytváření nových narativů viktimizace se projekt soustředí na to, jak se zděděná paměť vrací v přítomnosti: v tělesných reakcích, afektech a v naléhavé potřebě propojení, péče a vzájemného rozpoznání.

Jádrem výstavy je manifest a soubor společně formulovaných otázek, které vznikly jako součást uměleckého procesu. Tyto texty nefungují jako vysvětlující nástroje, ale jako performativní prvky – hlasy vystupující „z hlubin“, artikulující to, co ve veřejném diskurzu často zůstává nevysloveno. Svědectví českých a slovenských židovských žen reflektují zkušenosti narůstající izolace a symbolického vyloučení v rámci části feministických, aktivistických, akademických a queer prostředí po říjnu 2023 a odhalují trhliny v prostorech, které se dříve deklarovaly jako solidární.

Postava Golemet – ženská reinterpretace pražského Golema – je vytvořena jako neživá schránka za pomoci umělé inteligence, do níž jsou vloženy reálné výpovědi českých a slovenských židovských žen. Do něčeho neživého se tak vnášejí lidské emoce i transgenerační trauma, které zde fungují jako současný symbol ochrany, odolnosti a kolektivní inteligence formované zděděnou a kolektivní pamětí. Projekt se odvolává na židovskou mystiku, praktickou kabalu i na symbolickou logiku ochrany obsaženou v legendě o Golemovi a situuje Golemet do prostoru mezi umělou inteligencí, epigenetickým výzkumem a modlitbou – mezi nevědomými procesy a vědomou artikulací.

Výstava se zároveň dotýká dějin vizuálních technologií – od camery obscury a raných optických zařízení až po dnešní algoritmické obrazové ekonomiky – a klade otázky po tom, jak jsou strach, viditelnost a empatie zprostředkovávány v éře sociálních médií. Jaké formy ochrany jsou možné v prostředí, kde se narativy šíří rychleji než porozumění? Jak může vypadat péče v prostoru formovaném polarizovanou optikou?

Golemet neusiluje o hierarchizaci utrpení ani o vytváření morálních žebříčků. Místo toho otevírá prostor pro naslouchání, tělesnost a etickou pozornost. Vyzývá k úvaze nad tím, jak může být zděděné trauma transformováno v kolektivní sílu, jak se paměť může stát spojovací, nikoli izolující, a jak mohou hlasy, které jsou dnes často nevítané, přesto získat prostor vystoupit na povrch – společně.

TAMARA MOYZES & SHLOMI YAFFE

Manifest

Golemet jako živý projev epigenetické paměti 
Jsme kolektiv židovských žen, které se spojili ve chvíli, kdy se aktivoval náš epigeneticky podmíněný strach – ve chvíli, kdy se antisemitismus znovu objevil ve veřejném prostoru, v diskurzu, v atmosféře našich měst.

Naše těla reagovala dříve než naše mysl.
Ne proto, že bychom zaměňovaly minulost za přítomnost,
ale proto, že tělo rozpoznává vzorce, nikoli data.

A v této aktivaci vystoupilo z hlubin ještě něco dalšího:
odolnost zakódovaná vedle strachu.
Instinkt propojovat se, podporovat se navzájem, vytvářet bezpečí skrze vztah.

Takto Golemet vznikla –
jako síť péče,
jako odmítnutí izolace,
jako kolektivní inteligence formovaná zděděnou pamětí.

Golemet v sobě nese:
• epigenetický otisk holocaustu,
• kulturní paměť exilu a přežití,
• současné otřesy 7. října,
• nárůst antisemitismu po celém světě,
• instinkt volat po bezpečí a porozumění.

Z těchto hlubin mluvíme.
Z těchto hlubin povstáváme.

Modlitba jako fyziologie
„Z hlubin k Tobě volám“ – ממעמקים קראתיך – není pouze žalm.
Pro těla formovaná zděděným traumatem je to také fyziologická pravda.
Výkřik, který se formuje v nervovém systému dříve, než dosáhne jazyka.
Prosba o bezpečí, ukotvení, rozpoznání.

Golemet stojí v prostoru mezi biologií a modlitbou,
mezi nevědomým a vysloveným,
mezi tím, co je pohřbeno, a tím, co se dere na povrch.

Po 7. říjnu
Zlom 7. října otevřel vrstvy, které byly dlouho pohřbené.
Bolest, strach, solidarita, dezorientace, odolnost – vše vystoupilo z hlubin najednou.

Pro nás tato událost nevytvořila nové strachy.
Reaktivovala ty staré.
Zviditelnila epigenetické sedimenty, které neseme.
Odhalila to, co bylo skryto pod povrchem každodenního života.

Směrem k povrchu
Golemet je pohybem od skrytého ke zjevenému,
od nevědomého k artikulaci,
od zděděného strachu ke kolektivní síle.

Kolektiv židovských žen, které se rozhodly proměnit zděděnou paměť
v propojení, jasnost a odvahu.

Z hlubin povstáváme ne proto, abychom obviňovaly,
ale abychom byly pochopeny.
Ne proto, abychom opakovaly trauma,
ale abychom je proměnily.
Ne proto, abychom zůstaly pod zemí,
ale abychom vystoupily na povrch – společně.

Tamara Moyzes (* 1975, Bratislava) je politicky angažovaná umělkyně, kurátorka a výzkumnice působící v Praze. Doktorské studium absolvovala na Akademii výtvarných umění, kde se ve svém výzkumu zaměřila na umělecký aktivismus a jeho dopady v praxi. Ve své tvorbě se věnuje identitární politice, zejména tématům genderu, rasismu, protiromských postojů, izraelsko-palestinského konfliktu, diskriminace etnických menšin, nacionalismu, náboženských konfliktů a orientalismu. Dlouhodobě rozvíjí artivistické strategie a chápe umění jako formu občanského postoje, která prostřednictvím přímých intervencí, práce s komunitami, výzkumu a interdisciplinární spolupráce zviditelňuje sociální a strukturální nerovnosti. Pracuje z perspektivy průniku menšinových zkušeností a vychází z praxe ukotvené v osobní i transnacionální zkušenosti.
Shlomi Yaffe (* 1973, Tel Aviv) je umělec působící v Praze. Absolvoval magisterské studium (MgA) na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně v ate liéru Intermédia a bakalářské studium na Bezalel Academy of Arts and Design v Jeruzalémě. Ve své tvorbě se zaměřuje na společenské
a politické otázky spojené s pseudovědeckými představami o rase a těle, utvářenými mýty, předpoklady a ideologiemi. Je spoluzakladatelem Artivist Labu a aktuálně pracuje na dlouhodobých projektech Lactism a Golemet.