Zamyšlení ke svátku Šavuot

„Ve Zot haTora ašer sam Moše lifnei benej Jisrael.“

„A toto je Tóra, kterou Mojžíš předložil před lid Izraele.“

Tato slova zpíváme nebo recitujeme pokaždé, když na závěr četby z Tóry svitek pozvedáme v rituálu, který hebrejsky zveme Hagba’ah. Magbi’ah neboli ten, kdo je k pozvednutí svitku vyzván, se obvykle pevně rozkročí a umným pohybem rozevřený svitek Tóry zdvihne nad hlavu, aby na jeho text mohla popatřit celá komunita. V okamžiku, kdy je svitek ve vzduchu a všem na očích, k němu většina komunity pozvedá ruce, často společně s cicit, třásněmi talitu, omotanými kolem malíčku. „A toto je Tóra, kterou Mojžíš předložil před lid Izraele,“ zpíváme, zatímco na Tóru ukazujeme talitem s cicit.

V týdnech kolem svátku Šavuot, kdy slavíme darování Tóry, mě tak zajímá, kdy a jak vlastně jako jednotlivci Tóru přijímáme.

Modlitební hora

Choreografie otevření aronu, vyjmutí svitku Tóry, procesí s ním a jeho následné odstrojení a umístění na bimě kopíruje choreografii darování Tóry na hoře Sinaj. Celá ranní bohoslužba je chytře vystavěna tak, aby kulminovala právě vyjmutím svitku Tóry z aronu a jeho veřejným předčítáním. První ranní požehnání, ať už doma, nebo v komunitě, tak můžeme chápat jako lehkou rozcvičku na úpatí pomyslné modlitební hory. Šema Jisrael a jeho požehnání a Amida jsou pak už plnohodnotným výstupem po stezkách hory, kterou zveme komunitní modlitba. Nahoře, na samotném vrcholu pak můžeme každý šabat znovu prožít darování Tóry, její předání Mojžíšovi i Mojžíšovu cestu z hory dolů k nám: symbolizované cestou od aronu na bimu, kde je pak z Tóry předčítáno a kde nad Tórou pronášíme požehnání.

Sinaj v malém

Kdo je k Tóře vyvolaný, účastní se další, komornější choreografie, která opět zpřítomňuje zážitek darování a přijetí Tóry. Žehnající uchopí cicit a čteného textu se před jeho požehnáním prostřednictvím cicit lehce dotkne. Během pronášení požehnání pak mnozí svitek nepatrně nadzvednou. Pro žehnajícího jde o intimní akt, o možnost být Tóře velmi blízko.

Během četby z Tóry se zpravidla nedostane na všechny a ne všem ve všech komunitách jsou žehnání a četba z Tóry povoleny. V symbolice a choreografii naší bohoslužby ovšem mají všichni nárok na to být Tóře blízko. Stejný princip dotýkání se svitku a jeho pozvedání se proto opakuje během Hagba’ah, kdy svitek zvedáme vysoko nad hlavu, aby na něj mohli pohlédnout všichni přítomní. Na rozdíl od požehnání a četby z Tóry, které jsou intimním aktem jednotlivce, je Hagba’ah aktem komunitním, kterého se může zúčastnit každý.

Malá gesta, velký význam

Co tato dvě malá gesta – ukazování na svitek prostřednictvím cicit a jeho nadzvednutí – znamenají? Vysvětlení tohoto drobného aktu se odvíjí od pochopení bohoslužby a choreografie čtení z Tóry jako znovuprožívání darování Tóry na hoře Sinaj. Dotknutím se prostřednictvím cicit a pozvednutím svitku totiž dáváme aktivně najevo, že Tóru přijímáme.

Starodávný podpis

Pokud se vám někdy poštěstí navštívit Britské muzeum v Londýně, vřele doporučuji asyrskou sekci. Mimo nesčetných hliněných destiček s klínovým písmem, které obsahují zárodky židovství, a dalších fascinujících artefaktů tam můžete vidět mnoho pečetních válečků. Takový pečetní váleček je vyrobený z kamene, obyčejného nebo vzácného, a jsou v něm vyryty nejrůznější symboly. Jako příslušník asyrské společnosti byste svůj pečetní váleček měli nejspíš přivázaný k oděvu a kdykoli by bylo nutné podepsat nějaký dokument vyvedený v hliněné desce, váleček byste na daný hliněný dokument jednoduše obtiskli. To v případě, že jste movitější a můžete si dovolit výrobu vlastního pečetního válečku. Pro širší veřejnost, která si nákladné a honosně zdobené válečky dovolit nemohla, se nabídl jiný způsob autentifikace: obtiskování třásní zauzlovaných do potřebného unikátního vzorce.

Tady můžeme spatřit podobnost s našimi cicit a s aktem podpisu předloženého dokumentu. Cicit pro nás jsou v tomto okamžiku alternativou pečetního válečku, naší vlastní třásní, kterou během četby z Tóry nebo následné Hagba’ah symbolicky podepisujeme dokument, který nám byl zrovna předčítán, týden za týdnem, pokaždé znovu. Pozvednutím cicit dávám okolí najevo, že tenhle dokument podepisuji.

I druhý pohyb, kterým je nadzvednutí svitku, má podobný význam. V rabínské tradici je jedním ze způsobů, jakými lze nabýt vlastnictví, tzv. kinjan. Slovo kinjan v češtině znamená vlastnictví a v židovském právním systému jde o formální fyzický pohyb, jehož prostřednictvím se převod vlastnictví stává oficiálně platným. Takovým pohybem, který kvalifikujeme jako platný kinjan, je vytažení, přenesení nebo zdvihnutí, jednoduše fyzický akt, kterým demonstrujeme, že nad daným předmětem máme fyzickou moc.

Nadzdvihnutí svitku Tóry při pronášení požehnání nad ním nebo během Hagba’ah je přesně takovým aktem vymezujícím vlastnictví. Jednoduše převod Tóry z nebeské domény do domény lidské, kde za Tóru neseme zodpovědnost a zavazujeme se k jejímu dodržování.

Šavuot: jak přijímám Tóru já?

Jako každý rok, i letos v mnoha komunitách oslavíme svátek Šavuot, svátek oslavující darování Tóry. Během oslav se sami sebe můžeme ptát, jak Tóru jako jednotlivci přijímáme a co pro náš tento akt znamená? Jak je mi Tóra předávána a jaká je moje odpověď na tento jedinečný dar?

Bližší pohled na rituál spojený s každotýdenním předčítáním Tóry nás zve k zamyšlení, zdali přijímáme Tóru pouze jednou ročně během svátku Šavuot, nebo tak činíme každý týden v synagoze. Co když je naše šabatová ranní bohoslužba malou verzí svátku Šavuot, která nás zve k tomu přijímat Tóru aktivně a každý týden zas a znovu? Takový pohled jde ruku v ruce s otázkou, co pro nás každotýdenní přijetí Tóry znamená a jak se život s tímto nebeským darem projevuje v našem všedním životě mimo synagogu.

RABÍNKA KAMILA KOPŘIVOVÁ