Píše se rok 1926. Tančí se charleston a shimmy. Dámské šaty mají spuštěný pás, jsou do půli lýtek, nosí se účesy z krátkých vlasů a „bubikopf“ a také mikado – i to francouzské. Nosí se také dlouhé šňůry perel – tu pravých, ale častěji těch z Jablonce. A dámy na večer nosí čelenky a bižuterní čapky. Začíná Osvobozené divadlo a všichni se chtějí bavit. Nejen v naší ještě mladé republice, ale i v našem „Hanáckém Jeruzalémě“ v Prostějově. Málokdo dnes už ví, že to byl prapůvodně posměšný název našeho města na konci 19. stoletím, kdy tu vládla německá menšina a v téměř naprosté shodě s ní i němečtí Židé.

Státu – mladé republice – se daří, tančí se – jak jsem psal výše – hospodářství jede a tak mají všichni čas na bohatý spolkový život. A z Prostějova jezdí smetánka na plesy až do Vídně… I vlastenečtí Židé, kteří od 90. let 19. století píší a jednají česky, mají dokonce svůj vlastní Svaz Čechů – Židů. A ten pořádá čas od času celostátní sjezdy. A pro ten v roce 1926 si pořadatelé pronajali ani ne dvacet let starý výstavný Kotěrův Národní dům v Prostějově. Sjezd začínal po soumraku 8. května 1926 (byl přece šabat) představením dramatizace povídek tehdy oblíbeného českožidovského spisovatele Vojty Rakouse, který uvedl do literárního světa dvojici starých židovských manželů Modcheho a Rézi se všemi jejich denními půtkami, škorpeními, boji, zápasy a prohrami či vítězstvími. A divadelní sál byl vyprodaný, jak se zmínili recenzenti. Tyto postavy byly ve své době tak známe a úspěšné, že v roce 1927 o nich vznikl i ještě němý film. Ale existuje i moderní rozhlasová dramatizace a knihy vycházejí i dnes.

Svaz měl svůj vlastní ochotnický spolek, který toto představení hojně v mnoha reprízách uváděl. Dochovaly se dobové recenze které vynášejí představitelku Rézi paní Otilii Kohnovou a představitele Modcheho pana Františka Spiegela v režii páně Guthově. Všechny recenzenti – jen v Prostějově vyšly tři různé recenze – včetně té v Lidových novinách vyzvedávaly zejména představitele titulních rolí. Mnoho o nich nevíme: paní Otilie – představitelka Rézi – se narodila v roce 1905 v Praze a ochotnickému divadlu se věnovala od mládí. Svou nejznámější roli hrála už když měla jen dvacet let, zatímco Rézi je v textu „stará ženská“. Provdala se za jistého pana Fischera, divadlu se věnovala i v Terezíně, vystupovala údajně ve hře Manon Lescaut a v operetě Veselá vdova. Ale i v Terezíne spadla nakonec poslední opona – a nenásledovala žádná děkovačka…

V roce 1944 byla deportována do Osvětimi a tam byla celá její rodina – manžel a dva synové zavražděni. Na její památku je v Terezíně dnes pojmenována ulice. Méně toho víme o představiteli Modcheho Františku Spiegelovi – byl o tři roky mladší, v civilu byl úředníkem. A nebyl ženatý. I jeho zavraždili „nositelé nové kultury“ v Osvětimi ve stejném roce jako jeho divadelní ženu. A o ostatních už nevíme vůbec nic. Fotografie znázorňují dochované plakáty i snímek z představení. Z Prostějova však ne, ale představení během let dosáhlo více než 100 repríz.

Zajímavý vztah k dnešku má i současné dění na ochotnické scéně v Prostějově a vlastně i v celé zemi. Přibližně od roku 2022 zdejší známé Loutkové divadlo Starost, které vystupuje s nádhernými historickými marionetami s odkrytým vedením a skoro přesně tak 100–110 let starými. Nastudovalo nejprve jednu Rakousovu aktovku, nyní hrají obě dohromady a přibyde třetí. A hanáčtí Modche & Rézi už vystoupili v mnoha synagogách, hráli na mnoha mezinárodních židovských festivalech a oslavách a snad se brzy objeví i v synagoze Na Palmovce. Tam prý chodíval sám Vojta Rakous. Naposled slavili svátek Šavuot v Brně ve ville Stiassni. I loutkáři ve Starosti mají silné obsazení hlavních postav – ať jsou to obě Rézi – paní Hana Vybíhalová a paní Lenka Maková, a oba poddajní Modcheové – pánové Josef Julinek a Ivan Čech.

Druhý den – neděle 9. května – už byl věnován cele sjezdovému jednání. Účastníky přivítal prostějovský pan Rudolf Bauer, velký vlastenec, zcela asimilovaný do zdejší české společnosti a člen Sokola 1 Prostějov. Pocházel z velkého klanu rodin Bauerových, pochopitelně v Prostějově spojených s konfekcí – kteří se po holocaustu už s jedinou výjimkou nevrátili. A právě on ani jeho paní – po těch byly jejich fotografie k nenalezení už v roce 1947, kdy Sokol vydal publikaci Svým nesmrtelným. Oba totiž jako nemnoho Židů byli členy Sokola.

Další referát pak přednesl pan ředitel Markus a mluvil o tehdejších úkolech tohoto státotvorného spolku. Předal pak slovo panu dr. Ledererovi, dále pak vystoupil pan Prager a tajemník svazu Roubíček. Pokud se dochovaly informace, byly námětem jednání vyostřené vztahy mezi členy svazu a sionisty, kteří jednání sjezdu bojkotovali. A to prý i ti prostějovští. Chce se zde napsat ve stylu Vojty Rakouse pár jízlivých řádků „o typicky slovanské řevnivosti a nejednotnosti“.

Příšerná následující léta způsobila, že už žádný podobný sjezd v Prostějově nebude a asi ani jinde v naší zemi; Modcheho a Rézi si zahrají loutkáři a ten Hanácký Jeruzalém už zůstal jen v názvu známého a úspěšného prostějovského spolku. Tady je sto let přece jen celé dlouhé století…

IVAN ČECH
FOTO archiv autora