Rozhovor o dějinách židovské literatury

Nová kniham Davida Jana Novotného je literární procházkou po různých koutech židovské diaspory. Té aškenázské, samozřejmě. Dvanáct kapitol ze židovské literatury – Od Tóry k Rothovi nás provází více než třemi tisíci let příběhů, vždyť jde o nejstarší kontinuálně existující literaturu na světě. V průběhu času se měnila písma i jazyky zápisů, procházíme od staré, biblické hebrejštiny přes jidiš literaturu zpátky k hebrejštině moderní, tedy k ivritu. Tuto dvanáctidílnou procházku začneme pochopitelně Tanachem…

Objemná kniha však není učebnicí ani vědeckým spisem, jak autor v úvodu připomíná. Není ani návodem, jak tyto knihy číst. Jde o literárního průvodce po rozsáhlé krajině židovské literatury a autor knihy nám pomáhá tím, že pro nás vybral úryvky z knih, u nichž zaručeně stojí za to se zastavit.

Rozsáhlá publikace je vlastně specifická výběrová antologie mapující židovskou literaturu napříč zeměmi a jejich jazyky. Dvanáct kapitol ze židovské literatury je procházkou po literaturách, které spojuje především to, že jejich autory jsou židovští spisovatelé. Záměrně uvádím literaturách, protože zmiňovaná díla vznikala v různých epochách a v různých jazycích. Kniha však není interpretací jednotlivých děl a jejich tvůrců, ale spíše volnou autorskou antologií různých textů napříč epochami a jazykovými oblastmi. A výběr textů se do značné míry musel přizpůsobit tak, aby představovala literární díla, která jsou přístupná v češtině. Kniha je tedy vlastně procházkou po literární krajině a v putování pomáhají čtenáři zmiňované knihy jako rozcestníky a průvodci.

Řazení jednotlivých příspěvků se řídí časovou osou – od biblických dob po současný Izrael, čtenář si ale může volit kapitoly podle toho, které období a literární dílo ho více zajímá, či si v knize jen tak listovat a nechat se inspirovat rozmanitými příběhy z různých časových období.

A konečně by měla tato kniha jako jakýsi návod k použití především čtenáře vyzvat k tomu, aby po nějaké knize či knihách blízkých jeho srdci sáhl a přečetl si je.

Davide, v nedělním rozhlasovém pořadu Šolem alejchem padlo, že jde o tvé nejvýznamnější dílo, opus magnum. Souhlasíš s tímto hodnocením, i když jsi knihu vlastně nenapsal celou, u podstatné části knihy, u úryvků, jsi byl editorem?

Možná je to moje nejvýznamnější dílo z oblasti naučné literatury, protože jsem napsal knihy o dramaturgii a scenáristice, o dramatických konfliktech Bible, o mýtech, ale prozaických textů jsem napsal daleko víc. Shodou okolností se šest z těchto beletristických knih věnuje židovským tématům. A neřekl bych, že jsem v této knize editoval texty významných autorů, spíš jsem je uváděl jako příklad a komentoval. 

Zvláštností izraelské literatury je, že je mnohojazyčná.

Ano, čtenář si ke knize může otevřít atlas světa. Tak jak se Židé v diaspoře rozprostřeli po světe, vznikala jednotlivá díla v různých zemích i v odlišných jazycích. Knihu lze číst stránku za stránkou, ale stejně dobře i napřeskáčku. Židovská literatura je rozlehlý les, kterým vede množství značených cest. Alespoň na některé z nich jsem chtěl touto knihou čtenáře upozornit.

Bylo ti od začátku jasné, koho do téhle „židovské čítanky“ zařadíš, nebo jsi vybral nejprve širší okruh autorů, kteří jsou něčím výjimeční, a pak proběhlo užší výběrové kolo, aby nevznikla kniha dvousvazková? 

Struktura byla víceméně jasná, protože jsem knihu koncipoval na základě svých přednášek o židovské literatuře na katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity. Zprvu bylo vše limitováno časem, ale i při rozšíření jsem musel z té záplavy židovských autorů vybírat ty, kteří jsou mému srdci nejbližší. A musel jsem pochopitelně eliminovat i mezi těmi oblíbenými, i když nerad, protože by docela klidně mohly vzniknout nejen dva svazky, ale dvanáct tlustých svazků o každé etapě, které kniha zahrnuje. 

Měl jsi také jasno, koho z autorů do takového reprezentativního výboru nezařadit? Držel jsem letos v ruce knihu, která byla poměrně úspěšná v soutěži Magnesia Litera, a autor se v závěrečné části o Gaze opíral o práce historika, který je sice známý, ale není vnímán jako seriózní.

Pokud vím, Rudolf Slánský nic nenapsal, ale toho bych vynechal. Pominul jsem i Marxe, pominul jsem také Eduarda Goldstückera. Takže asi tak. Ale také jsem vynechal ty autory, v jejichž knihách se neobjevovala šechina, tedy B-oží přítomnost, nebo je v nich z ideologických důvodů zcela potlačeno židovství, což se týkalo nejmenovaných autorů, kteří se svým židovstvím nechtěli mít pro jistotu nic společného.

V tvé knize jsou zastoupení i autoři, kteří mohou být vnímáni jako komerčně velmi úspěšní, třeba samotný Roth, jiní, jako Vojtěch Rakous, zase jsou víceméně zapadlí a reedice jejich děl nevycházejí. Překvapilo mě, že jsi nesáhl po nějaké knize našeho zemského rabína Karola Efraima Sidona.

Vojtěcha Rakouse zmiňuji, protože si myslím, že zase tak úplně nezapadl, krom toho jde o jednoho ze židovských autorů, který začal psát česky a k češství se hlásil. Málo se totiž v literatuře objevuje téma českého venkovského židovského osídlení. Stačí si vyhledat databázi malých a opravovaných venkovských synagog a člověk může být překvapen, kde všude Židé žili. A nebyla to nějaká venkovská ghetta, ale čtvrti městeček nebo vesnic. Sidona cituji, Sen o mém otci je zmíněn, jsou zmíněny i jeho překlady Tóry, svátečních svitků i knihy Job. 

Kteří autoři židovské tematiky, ať čeští, nebo světoví, tě v životě oslovili jako první?

První mě oslovily příběhy z Tóry, a to už v předškolním věku. Biblické příběhy jsou základem judeo-křesťanského vyprávění, a když jsem byl malý, tak jsem původ autorů neřešil. A pokud jde o židovskou tematiku, té se věnovali i nežidovští autoři jako třeba Gustav Meyrink. Bydlel jsem jako kluk v Pařížské ulici naproti Staronové synagoze a ze čtvrtého patra se díval na její střechu, pod níž se měl ukrývat Golem, takže kniha o něm mě samo sebou nemohla minout. Ostatně psal o něm i Alois Jirásek. A pokud jde o biblickou tematiku, tak to byl samozřejmě krom Ivana Olbrachta a jeho Biblických příběhů i Roark Bradford a jeho Černošský Pánbůh a páni Izraeliti. 

Říkáš, že dějiny židovské literatury jsou dějinami antisemitismu. Všechny knihy židovských autorů ho ale přece neodrážejí? A řadíš do židovské literatury i to, co je tematicky nežidovské, ale autoři jsou Židé, a na druhé straně příběhy skvěle zpracovávající židovské osudy, jejichž autoři však Židé nebyli?

Možná máš pravdu, že ne ve všech knihách židovských autorů se antisemitismus objevuje, určitě ne u Asimova a jeho sci-fi, který ovšem jako demiurg místo Desatera přinesl do sci-fi své zákony robotiky a pravidla chování. Ale antisemitismus se objevuje už v druhé knize Mojžíšově, v knize Ester, objevuje se téměř všude, protože židovský národ je od počátku dějin solí v očích druhých. Do polyteistického chaosu vpadl striktní monoteismus, který všem vadil. Hospodin je od té doby se Židy, kdekoliv jsou, není vázán na jedno místo. A protože si ho nosí s sebou do míst, kde jsou i jiné kulty, tak jsou vždycky jako cizinci podezřelí. To je ten úděl. A judaismus vadil křesťanům (některým dodnes), kteří Hospodina rozdělili na tři třetiny, vadil a vadí muslimům, vadí bezvěrcům a marxistům, vadil německým nacionálním socialistům, vadí milovníkům džihádistů a Hamásu. Historie se točí dokolečka. Stačí číst Židovku z Toleda: Židé mezi mlýnskými kameny, křesťanským a muslimským. Jak to dopadne, víme. Stačí se probrat onou slavnou alžbětinskou dobou: shakespearovská doba byla plná krvavých lázní, protestanti vesele mordovali katolíky i Židy. 

Také tě určitě neminul Ladislav Fuks, autor skvělého románu Pan Theodor Mundstock anebo povídek Mí černovlasí bratři. Myslím i na některé knihy Josefa Škvoreckého, například Sedmiramenný svícen a Legenda Emöke.

O Fuksovi bych se rád zmínil. I když jsou jeho knihy skvělé, tak přece jen je to pohled zvenčí, šechina mi tam nějak chybí. A tu najdu i u současných levicových izraelských autorů. Škvorecký je také dobrý příklad, mohl bych uvést i Roarka Bradforda a další, ale to už by bylo na docela jinou knihu o nežidovských autorech židovských témat, do které bych docela klidně mohl zařadit i sám sebe.

Pomýšlíš i na překlad knihy do cizích jazyků?

Překlad by byl hodně složitý. Psal jsem tu knihu pro české čtenáře a vycházel z českých překladů nečesky píšících autorů. Dohledávat znění v originále anebo v překladech jazyka, do kterého by byla kniha přeložena, by bylo nadlidské úsilí. 

Na konci posledního textu v knize, na straně 558, stojí: Pokračování příště… Jak to máme chápat?

Prostě tak, že někdo může přijít a pokračovat, až se pročte dalšími desítkami knih židovských autorů různých jazyků a z různých koutů světa, protože moje kniha nezahrnula a ani nemohla pojmout všechno. Během dokončování vyšly další knihy židovských autorů, kupříkladu kniha Jen čtyři měsíce od Pavla Fischla, který na rozdíl od svého bratra Viktora prošel peklem lágrů. Těch knih, o nichž by stálo za to napsat, je opravdu dost – a další ještě přibydou. Určitě se časem objeví literární reflexe toho masakru ze sedmého října roku 2023, jako se objevily literární reflexe izraelsko-arabských válek a intifád, takže kdokoliv z celého světa má šanci v psaní o židovských autorech pokračovat a napsat svou vlastní knihu. 

PTAL SE LUBOR FALTEISEK
FOTO IVAN PRACHENSKÝ